Michail Michajlovič Bachtin (1895, Orjol – 1975, Moskva) zanechal svou stopu ve velkém množství humanitních oborů. Byl nevšedním filozofem kultury, literatury, jazyka a lidské mysli. Žil snad v nejturbulentnějším úseku novodobých ruských dějin a jeho život tím byl hluboce poznamenán. Po mnoho let nemohl sehnat pořádnou práci, publikovat, pohyboval se na okraji společnosti a v univerzitním prostředí byl dlouho považován za problematický živel. Většinu svého života se stěhoval z místa na místo, byl několikrát zatčen a se svojí manželkou bojovali o přežití.
To mu ale nebránilo svobodně a odvážně přemýšlet, psát a vést rozhovor s aktuálním děním. Uznání se dočkal až v 60. letech, když skupina zvídavých studentů objevila několik jeho spisů a k překvapení zjistila, že je ještě naživu. Když se západní svět seznámil s jeho myšlením, stal se záhy inspirací a interpretačním nástrojem pro filozofy, lingvisty, antropology, literární vědce a najdeme dost badatelů, kteří se specializují jen na jeho dílo.
Čtenář se může ptát, proč bychom se měli dnes o něm něco dozvědět. Je k tomu hned několik důvodů. Michail Michajlovič je důležitou postavou pro tzv. kontrakulturu. Pokud je život zploštěný a společnost má silnou tendenci lidi „zglajchšaltovat“ na úkor vší dynamiky a různosti, jako je tomu v totalitních režimech, sehrávají důležitou roli události a představení karnevalového typu.
Jejich počátky vidí Bachtin v tzv. menipejské satiře. Během karnevalu je život převrácený naruby. Zákony, řád a restrikce jsou na chvíli zapomenuty, ale co je důležitější, dochází k převrácení sociální hierarchie, rolí pohlaví a odsunutí všech forem strachu, útlaku, posvátné úcty, stereotypů a zažitých zvyklostí. Obávaní vládcové, důstojní mudrcové a světci jsou terčem posměchu a pitvoření. Blázni jsou korunováni jako králové, lidé bez moci a autority (často to byly ženy) vydávají vymyšlená nařízení a kážou o životě. Bohatí jsou oblečení jako bezdomovci, chudí se najednou přejídají lahůdkami.
Karneval vyvažuje život a uvažování o něm, sehrává klíčovou roli všude tam, kde je každodenní zkušenost v nerovnováze a převažují, jak je nazývá sám Michail Michajlovič, síly monologu. Podle něho je karneval ustanovením nového módu vztahů mezi jednotlivci. Na chvíli vytváří utopický „řád“, ve kterém nejsou běžné odstupy a rozdíly – třídní, etnické, sexuální, politické a další. Karneval obrací život naruby a upozorňuje na nepředvídatelný aspekt lidské zkušenosti. Nic není dáno jednou provždy, nic není věčné! Mocní to musí slyšet. Budoucnost není daná a je potřeba se jí otevřít. Život má v sobě dynamiku a je bohatý, lidé jsou různorodí a je potřeba s tím počítat. V každém z nás je jistým způsobem přítomen i druhý člověk!
Karnevalové veselí usiluje o obnovu a přebudování života tím, že odmítá a zesměšňuje monologické hlasy těch, kdo jsou u moci nebo jsou mocí posedlí. Objevuje se tam, kde je život ochuzován, kde jsou symboly nebo pojmy dobra a lásky systematicky zneužívány ve prospěch nenávisti a tyranie.
Pojmem, kolem kterého se otáčel celý Bachtinův život, byl dialog. Podle jeho teorie jazyka je každý výrok nebo text odpovědí na předchozí výroky a texty a také se obrací do budoucna, je tedy už formován možnými odpověďmi. To je odrazem člověka jako ve své podstatě dialogické bytosti: „…žít znamená participovat na dialogu, klást dotazy, odpovídat, souhlasit atd“.
Jazyk a lidská řeč není neutrální prostředí, je to naopak prostředí vícehlasné, vnitřně rozptýlené, ideologicky nasycené, plné důrazů a záměrů. Zároveň je ale velice křehké a jeho dialogičnost může být potlačena silami prosazujícími monolog, protože pro ně představuje ohrožení a nepřiznivou distribuci moci.
Ve spisu Marxismus a filosofie jazyka Bachtin píše o neustálém zápasu mezi silami dialogu a monologu a o snaze monologických sil vytvořit vlastní, až umělý jazyk, který je redukován do frází, cejchování nepřátel a stereotypů, ale přitom v mnoha aspektech simuluje svého protivníka. Jednohlasný jazyk je neprůstřelný, v podstatě nepočítá s dotazy a jsou z něho vymazány všechny stopy jinakosti.
Síly monologu dokonce pro vlastní potřeby vytvářejí i vlastní pseudoumění. S takovou jednohlasností a jeho nositelem ale není možné vést opravdový dialog. To je přesně ono žvanění různých vůdců, jejich posluhovačů a mluvčích. Je to ale jen iluze a potlačení opravdového života a lidství.
Pokud člověk nechce být primitiv, neměl by zobecňovat. Současná ruská politika a společenské nálady, které ji v drtivé většině podporují, mohou budit zdání, že pro Rusy je snad normální lhát, překrucovat, zastrašovat, provokovat a vytěsňovat ze své existence cokoliv, co je „jiné“. Představitelé jinakosti nejsou jen lidé s menšinovou sexuální orientací a politická opozice.
Ano, o temných stránkách ruské mentality bychom mohli mluvit dlouho. Jenže své temné kapitoly má každý národ a je potřeba říci, že zvláště velké národy jsou hodně ambivalentní. Michail Michajlovič Bachtin byl pozoruhodným zjevem, jeho meditace o dialogickém člověku jsou dodnes zdrojem inspirace a naděje.
Vladimir Vladimirovič Putin představuje tu temnější stranu ruského dědictví a bez nadsázky bychom mohli říct, že všude, kde se objeví a promluví, je chodícím monologem (zkuste si z této perspektivy vyslechnout nějaký jeho rozhovor nebo tiskovku). Žít monologický život je v mnoha ohledech jednodušší a „bezpečnější“, je to útočiště nejnižších pudů a nejjednodušších struktur myšlení.
Oproti tomu, dialogický život je leckdy bolestivý, učí nás ve svých důsledcích upozadit vlastní ego a často přitom zvláštním způsobem provokuje hájemství monologu k ničivé reakci. Může se stát, jako tomu bylo v případě Michaila Michajloviče, že své posluchače a dějinné uznání najde jedinec až na sklonku života, nebo ještě častěji až po své smrti.
V dialogickém životě není místo pro sebeprosazování na úkor jiných. Ale právě rozhodnutí pro dialog a vytvoření místa pro „jinakost“ je pomyslným dlátem, které nás tvaruje do podoby opravdového lidství, pro něž se každý může rozhodovat nebo ho může zavrhovat.
Rusové se musí rozhodnout, na kterou stranu se přidají. A každý den se, vědomě nebo nevědomě, rozhodují. My, cizinci, bychom měli vědět, že mají na co navazovat a zdaleka nemusí být předurčeni k věčnému osamění. Moc jim přeji, aby Michail Michajlovič v jejich srdcích vítězil nad Vladimirem Vladimirovičem.
David Spektor
