Člověk je jako strom s letokruhy. Rozříznete a poznáte, jaký rok bylo chladno. Kdybychom rozřízli Andreje Babiše, měl by taky zcela spolehlivě nějaké temnější letokruhy. Možná všechny, krom raného dětství. Lidi ovšem legálně rozřezávat nemůžeme, ale ani to není třeba. Stačí ten black box pozorovat z vnějšku a vnitřek si nějak rekonstruujeme podle projevů navenek. Nejde jen o Babiše. Ona ta Zemanova saka nakřivo s jedním knoflíkem přes pupík planetoidního tvaru patří do stejné estetiky jako vzdorostudio Dušice Zimové s umělohmotnou kytkou v době televizní stávkové krize.

Chvíli po listopadu 89 se zdálo, že někdejší normalizační hvězdy mají utrum a budeme se těšit jen z Rolling Stones, což byla pochopitelně iluze. Kolektivní nevědomí nelze oklamat. Tak jako do plné síly pookřála v Rusku pravoslavná církev a náš politický systém kopíroval první republiku, ožila i ohavná pop kultura a Major Zeman. Čtyřicet let historie národa se vymazat nedá.

Síla pseudokulturního slizu spočívá v jeho snadné stravitelnosti (aspoň pro určité typy) a naprosté použitelnosti v jakémkoli systému. Holky a trýča a koka-kola (odvážné, je americká!) a dneska se bude tančit všude, nejen zítra. Není to nic proti ničemu.

Slyšel jsem vyprávět příběh, jak jedna starší paní už byla netečná a jediné, co ji na lůžku těšilo, bylo předčítání pamětí nějakého německého admirála z druhé světové války. Pak se to vysvětlilo, byla to prostě doba jejího mládí.

Takhle i sedmdesátá léta byla dobou, kdy už byly volné soboty a dalo se i něco koupit nebo přikrást. Luxus to skutečně nebyl, ale bylo to lepší než padesátá léta. Estébáci zabili někoho jen zřídka, kdo byl zticha, nechali ho v rámci území vymezeného dráty chodit po světě.

Kritici tehdejšího režimu dělají trochu chybu, když poukazují na fronty a že nebyl pověstný toaletní papír a nemohlo se cestovat. Fronty byly někdy, toaletní papír někdy byl, někdy nebyl. Něco nebylo skoro nikdy, něco nebylo jeden rok, druhý ano, ale když člověk nemyslel, nebo aspoň nemluvil, nebo aspoň nepsal, nebo aspoň nepodepisoval, žít se v tom dalo. Kočka odložená v kočičím hotelu po dobu dovolené páníčků taky nějak žije a konzervu dostane. Problém nebyl v přežívání, byl v tom, že se nedalo snadno žít duchovně a duševně.

Říká se, že u zbohatlíka se člověk nemá dívat na jeho sako, ale na jeho boty. Může si koupit všechno, ale někde nakonec udělá chybu.

Chyby Andreje Babiše a Miloše Zemana a křepčení komunistů při reprodukované hudbě na jejich večírku (ve stylu někdejších večírků „brigády se baví“) prozradí víc než hluboké politologické rozbory. Podívám se a vidím. V detailech je nejen ďábel, ale přímo legie ďáblů. Chce to ovšem vkus, ten možná není vrozený, ale je určitě zčásti získaný a kdo se celý život otravoval zplodinami socialistického popu a spektákly jako Ein Kessel buntes a pečlivě sledoval Okres na severu, by se musel deprogramovat dost důkladně a to se za zbytek života nedá dost dobře v mnoha případech stihnout. Bylo by to taky nákladnější než opravy D1 připomínající božskou věčnost.

V tom je zrůdnost pseudokultury. Chtěli jste chleba a dostali pečlivě odměřený cukr a špek. Ale zas tolik se nešetřilo, lepší tlusťoch než buřič. Jsou tam samozřejmě různá patra, Michal David není Karel Gott, Katapult není skupina UV SSM Plameny. Výsledek byl ale tentýž, pohoda na rozptylové loučce, místo magie Neckářův Čaroděj dobroděj.

Umělecký vkus a politický vkus spolu více méně souvisí. Zemana, Sládka, Okamuru, A. Bartoše a Vítka Bártu volili zřejmě do značné míry lidé bez vkusu, protože kdo vkus má, pozná lháře dřív, než ta bytost otevře pusu.

S touto deformací se dá ovšem těžko něco rychle dělat. Je to jako s tím cukrem. Až katastrofální nadváha a cukrovka možná někoho dovedou k poznání, že chybička se vloudila. V politice je to ovšem horší o to, že následky nesou i lidé, kteří se chemicky přibarvených dortíků nedotknou.

Přežili jsme normalizaci, přežijeme i tohle. Jen není taková zábava pořád přežívat.