Zdá se, že česká společnost je rozštěpena podle řady dělítek (zdaleka nejen v otázce uprchlíků), ale patrně nejvíc ji dnes rozděluje názor na úlohu politických stran.

Nechme zde stranou otázku toho, za co můžeme považovat politickou stranu a zda je možné srovnávat různé stranické systémy mezi sebou, protože v tomto směru panují zcela protichůdné názory, které můžeme personifikovat například na jedné straně Maurice Duvergerem a na druhé straně Giovannim Sartorim. Hovořme o stranickém systému v té nejobecnější rovině. Čím dál větší skupina lidí považuje tradiční systém politických stran za něco, co se zdiskreditovalo natolik, že je třeba se poohlédnout po něčem novém, účinnějším. Zklamání z politiků ovšem nelze automaticky přenášet na znechucení ze systému, v jehož rámci se konkrétní politika odehrává. A tím spíše nelze nové bezhlavě měnit za staré, pokud si důkladně nerozmyslíme důvody, proč by nové mělo být nutně lepší než staré, respektive vždy je třeba si dopředu ověřit, zda výměna nového za staré není změnou k horšímu.

Jistěže lze najít na systému politických stran, který tvoří jeden z pilířů tradiční demokracie, řadu chyb, ale důležité je, že tento systém umožňuje politiku jako všeobecně dostupný prostor k prosazování individuálních, skupinových, profesních a celé řady dalších zájmů. Konstatujme rovnou, že stát jako firma, jak zní vysoce nebezpečný slogan současnosti, takový prostor nejen neposkytuje, ale v zárodku ničí i možnost volby, jež umožnila nastolení režimu, který už jiné volby než ty řízené neumožňuje. Firemní stát je totiž režimem, který saturuje potřeby buďto jediného člověka nebo velmi úzké skupiny osob, spojených jediným zájmem: vytěžit ze státu totéž, což může ze své firmy vytěžit majitel. Je tu přinejmenším jeden, zato však zásadní rozdíl: majitel firmy je vázán zákony, jejichž zákonodárcem není on, ale parlament, kdežto firma – stát už nad sebou nemá nikoho jiného, než sousední či vzdálenější státy, jež mohou jeho moc v různé míře akceptovat. K takovému státu bychom dospěli, pokud by počet těch, kteří by tento slogan proměnili ve volbu, vzrost natolik, že by měl moc změnit stávající demokratický, parlamentní režim. Ať už si o jeho konkrétní podobě myslíme cokoli, a dokonce i kdyby byl sebehorší, než je ten stávající, pořád by byl a je tento demokratický parlamentní režim zásadně lepší, než ten, který by vzniknul, kdyby se uskutečnila proměna státu ve firmu. Současné a nastávající volby proto nejsou pouhou volbou kandidátů, ale hlasováním o možné změně režimu, a že na to nepoukazují ostatní uchazeči ve volbách, je známkou toho, jak moc je nebezpečí této proměny podceňováno. Ale hovořme konkrétněji.

Herolda politiky chápané jako manažerismus lidských duší, tedy řízení státu jako firmy, sice vynesly do vysoké politiky voličské masy, ale ony přece musely být něčím dlouhodobě formovány. Kde se vzala tak rozšířená akceptace hesla, že stát je možno řídit jako firmu? Kde se vzala ta prudká averze k politice a politikům? Jeden ze zdrojů je tak přítomný, že ho nelze přehlédnout ani při zatemnění mysli. Je to ze státotvorného hlediska vysoce erozivní tradice nepolitické politiky, jejímž představitelem byl v uplynulých desetiletích muž, který stál řadu let na nejvyšším stupni ústavní hierarchie a jehož výročí nedožitých osmdesátin zanedlouho oslavíme. To on, z výšin širokého vlivu, uplatňoval pohled na politiku jako na něco, na co je třeba hledět s despektem. A právě tento despekt k politice, tak hluboce zakotvený v dějinách českého národa, vedl k těm nejhorším přehmatům, za něž platili a platí především ti, kteří tento despekt k politice a institucím vůbec nesdílejí. Rád bych připomněl všem, kteří sice chvályhodně odsuzují zastánce řízení státu jako firmy, ale zároveň přehlížejí příčiny, jež vedly k rozšíření této velmi nebezpečné iluze, že by se měli kriticky zamyslet nad celým obdobím před nástupem Andreje Babiše do vysoké politiky. Ano, de mortuis nil nisi bene, ale abychom učinili zadost tak kýčovitě proklamované pravdě (a lásce), měli bychom v předvečer výročí nedožitých osmdesátin Václava Havla nezapomenout na jeho fatální politické omyly. Nejde podle známé typologie lidských omylů psychologa Jamese Reasona z knihy Human Error o přehmaty, slips, tedy chyby plynoucí z jednání při dosahování konkrétních cílů, ale o mistakes, chyby, které pramení z chybné volby cílů či prostředků k těmto či jiným cílům. K těm nejzávažnějším chybám vládnutí Václava Havla patřil veřejně vytvářený despekt k politice, politikům a institucím vůbec, který se projevoval nejen ve volbě prostředků, ale i ve stanovování cílů. Předmětem tohoto textu není rozbor činnosti Václava Havla, ale důsledky konceptu nepolitické politiky, jež se projevovala jako nedůvěra k takzvaně tradičním politickým stranám. Od tohoto znechucení je jen krůček k široké veřejné akceptaci technokratické vize Andreje Babiše, podle níž se dá stát řídit jako firma. Jak je možné, že voliči při minulých volbách nebyli zděšeni touto představou a naopak volili hnutí ANO? Co znamená slogan, který ovšem není pouhým sloganem, že stát se dá řídit jako firma? Znamená to suspenzi občanství a jeho přeměnu v zaměstnanecký model státu, která zásadně postrádá rysy parlamentarismu a demokracie. Radikálně se mění vztah občana a jeho politické reprezentace, protože v takovém modelu vládnutí nepanuje politická rovnost a reciprocita, ale jednoznačně vztah podřízenosti občana proměněného v pouhého zaměstnance, a reprezentující elity, jež vykonává funkci zaměstnavatele. Pak se radikálně mění i postavení občana, který může být kdykoli propuštěn „ze zaměstnání“ v podobě celé škály represí od ústrků až po kriminalizaci jeho politické či jiné činnosti, může být zbaven zbytku práv, na něž sám rezignoval nebo přesněji řečeno, na něž rezignovali za něj ti, kteří volili firemního státníka. Uskutečnění technokratické vize státu jako účelně řízené firmy je ve skutečnosti politicky se tvářící firmou s parlamentní stafáží jako dobrou mimikry. S občanem, který se proměnil v zaměstnance této firmy, může být naloženo podle libosti majitele firmy, nikoli podle práva, jako je tomu ve státě, kde je moc distribuována podle starého osvědčeného modelu oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci.

Je s podivem, že na takové vějičky se chytají permanentně nepoučitelní lidé, kteří se v důsledku své nevědomosti dobrovolně připravují o základní svobody, jimž by se těšili v jimi tolik proklínané demokracii. A v historii 20. století je vždy v pozadí averze vůči parlamentní demokracii, ať už je v případě bolševiků nebo nacionálních socialistů.

Na první pohled není sice souvislost s nepolitickou politikou, jež se prosadila v České republice i její federální předchůdkyni, a technokratickou vizí Andreje Babiše, patrná. Jenže hlavním důvodem volby tohoto modelu, jehož důsledků si voliči zcela jistě nebyli a nejsou vědomi, bylo právě znechucení z politiky a sázka na mimopolitické prostředky. Z úst Andreje Babiše ostatně velmi často splývají výroky namířené proti tradičním stranám a politikům, ale nejde o nic nového. Odpor proti tradiční stranické soustavě přece zplodil širokou náruč Občanského fóra, kam se vešli všichni, tedy i – a hlavně – komunisté. Vytvoření OF znamenalo první vítězství nepolitické politiky. Připomeňme toho nejdůležitějšího oponenta tohoto nezodpovědného nesmyslu, jímž bylo a je pojetí politiky mimo politickou sféru. Emanuel Mandler se svou Demokratickou iniciativou, která vznikla před revolucí naopak jako první politický projekt, jako první vědomá politická strana ještě v posledních chvílích komunistického režimu, je naopak představitelem směru, kterým se měl celý ústavní systém federativního Československa i jeho nástupce České republiky ubírat. Dlužno přiznat Václavu Klausovi, byť s velkým skřípěním zubů, že to byl on, kdo se vymezil vůči hnutím jako nepolitickým entitám a přispěl výrazným dílem k nastolení regulérního stranického systému. Co se dělo uvnitř něho a jak ho znedůvěryhodnil jeho technokratizací právě sám Klaus, je jinou otázkou. Nicméně stranický systém v ČR nastolen byl. První zásadní trhlinou v něm byl nástup průkopníka koncepce státu jako firmy u nás Víta Bárty, který se pokusil úzce propojit svou firemní základnu se státem. Vít Bárta sehrál, ať už vědomě či ne, roli experimentátora, který ověřil pro svého nástupce, byť o něm třeba neměl tušení (nemám tušení, zda měl či neměl tušení o svém nástupci), kam až je možno při exploataci státu dojít. Jeho nástupce je důslednější a má daleko větší akční rádius.

Avšak stranický systém neprochází erozí kvůli vstupu několika osob na politickou scénu, ale kvůli něčemu mnohem zásadnějšímu, kvůli nedůvěře, kterou hluboko zasela dračí setba nepolitické politiky. Přitom politika, která se odehrává mimo politickou sféru, je nebezpečnou hrou s ohněm. Nepřináší více, ale méně svobody, ostatně toho jsme dnes svědky. Aby mi bylo rozuměno, považuji za nebezpečnou především samu averzi vůči tradičním stranám a stranickému systému, protože právě ta rozhodla o skladbě osob v čele státu. Havlovou zásluhou nesporně bylo, že se stal po garnituře aparátčických prezidentů po mnoha desetiletích znovu prvním demokratickým prezidentem. Jeho tragédií a omylem však bylo, že o formě a hlavně těžkostech demokracie měl velice mlhavé a nereálné představy. V samých základech české státnosti po roce 1989 se tak ocitlo něco, co permanentně podemílá pilíře demokracie. Vždyť důvěra (či její opak) v instituce a politický systém je spoluvytváří, byť nepřímo a nejen v podobě volebního mechanismu. Pokud není důvěra v instituce a politických systém široce sdílenou hodnotou, čeká už za dveřmi nebezpečná změna proměny státu v technokratický útvar, o jehož podobě si nemůžeme a ani nesmíme činit iluze.

Vím, že přízeň elektorátu je vrtkavá a že se zakládá nikoli na znalostech a na rozumu, ale na podléhání dojmům, ale přesto má být to, co musí být řečeno, nakonec vysloveno. Nikoli proto, že by sebelepší argument mohl cokoli změnit, ale proto, aby bylo zpětně jasné z perspektivy příštích desetiletí, že se tak nestalo z nějakých nutných příčin. Nutné příčiny v politice neexistují, ale příznivé a nepříznivé okolnosti, za nichž činíme svá rozhodnutí, ano. Dnes činíme rozhodnutí v nepříznivé společenské atmosféře, v níž sílí hlasy po změně režimu. Pokud by k němu ale došlo, budeme v budoucnu pokládat i tuto naši dnešní politickou současnost za dobu příznivou.

Komentář vyšel na webu Konzervativní listy.