Ilustrační foto FOTO: Wikimedi Commons
FOTO: Wikimedi Commons
Před pětasedmdesáti lety skončila II. světová válka. Československý stát byl obnoven. Lidé ovšem neměli tušení, že před sebou mají jen necelé tři roky svobody.
Když mi bylo osm let, zažil jsem sovětskou okupaci, která ovlivnila můj celý další život. O několik let později jsem měl vzácnou možnost číst různé v exilu vydávané vzpomínky demokratických politiků, novinářů a historiků, kteří po únoru 1948 odešli do emigrace. Na Svobodné Evropě jsem poslouchal jejich vzpomínky a úvahy. Vedlo mne to k trvalému přemýšlení, jak to bylo možné, že se v našem státě dostali komunisté k moci a zlikvidovali demokracii. Ti demokraté, kteří dokázali být sebekritičtí, připisovali vinu za tento vývoj vlastnímu selhání. Chybám demokratických politiků, vůdců demokratických stran, novinářům, kteří nepochopili, kam spěje vývoj ve společnosti, resp. nebyli schopni docenit nebezpečí, které hrozilo z ovládnutí státu komunistickou stranou.
Vysvětlení, které jsem tehdy pro sebe přijal, bylo, že s vládou komunistů většina lidí neměla přímou zkušenost, jejich rétoriku považovala za přehnanou a nedovedli si představit, že by nebyly v řádném termínu další volby, kde by v případě potřeby komunisty v politickém souboji porazili. Nicméně to, že příčinou prohry demokracie a nástupu komunistů byl hloupý postup nekomunistických politiků a jejich naprostá neschopnost jednotně a rozhodně čelit postupnému přebírání moci komunisty, jsem pochopil. Co jsem ale nikdy nechápal, bylo, jak mohlo dojít k tomu, že proti zjevně zorganizovaným a cílevědomým komunistům stáli neschopní a bezradní, až amatérští politici ostatních stran. Jak se mohlo stát, že strany s dlouhou demokratickou tradicí a silnou pozicí v národě neměly lepší vůdce?
S pádem komunismu a obnovou svobody jsem viděl, jak demokratický systém funguje nejen se svými klady, ale i se svými slabinami. Když jsem zažil fatální selhání demokratických politiků, korupci a politické obchody, když jsem na vlastní oči mohl vidět, jací nevzdělanci a hlupáci se umějí v politice prosadit, začal jsem rozumět tomu, k čemu došlo v roce 1948 a proč k tomu směřoval už vývoj země v poválečných letech.
Obavu z toho, že fatální selhání politiků z roku 1948 se může v nějaké formě zopakovat a znovu uvrhnout zemi do totality, jsem začal pociťovat stále častěji. Všechny takové myšlenky jsem ale zaháněl zásadním argumentem – v roce 1948 tu byla silná pozice Sovětského svazu. Ruská síla, o niž se nedemokratická komunistická strana opírala. Bez takové podpory není možné demokracii zničit.
Únor 1948 nebyl rána z čistého nebe. Někteří tehdejší současníci to zřejmě úplně nevnímali, ale dnes je možné přesně popsat cestu komunistů k moci. Postupné deformování politiky, prosazování nedemokratických prvků do systému, nerespektování demokratických principů, ovládnutí médií, vyšachování nepohodlných politických a společenských osobností, obsazování důležitých společenských a politických pozic, pozic v armádě a policii, zmanipulování velké části veřejnosti. Mezi tyto metody patřilo i popírání důležitých pilířů demokracie, jako je právo na soukromý majetek, volnou soutěž politických stran, plnou svobodu slova apod. Mezi tyto metody ovšem také náležela dehonestace bezúhonných demokratů a adorace ničemů, kteří se přihlásili ke komunistickému hnutí.
Ve společenském vývoji předcházejícím roku 1948 a v tom, co se děje v posledních letech u nás, můžeme snadno najít shodné prvky. Ale až nyní se objevilo i to zásadní. Rusko se hlásí o své postavení síly, která chce ovlivňovat vývoj u nás. Jen někdo úplně naivní by si mohl myslet, že jim jde o sochu v jednom pražském obvodu, název plácku před jejich ambasádou či pamětní tabulku v malé obci na okraji Prahy. To jsou jen vítané záminky ke sdělení – jsme tady, jsme stále velcí a vaše suverenita je omezená. Vzkazují nám, že stále platí výrok cara Mikuláše I. Где раз поднят русский флаг, он уже спускаться не должен – tam, kde byl jednou vztyčen ruský prapor, nesmí už být spuštěn. Kam Rus vstoupí, to už nikdy neopustí. V roce 1968 vysvětloval Leonid Brežněv pateticky Alexandru Dubčekovi, že Rusko si nikdy nenechá vzít moc nad územím, kde jeho vojáci za Velké vlastenecké války prolévali krev.
Ne, nemyslím si, že nás letos v srpnu Rusko opět vojensky obsadí. Vliv se dnes získává jinak a důstojník KGB v čele ruského státu tyto metody nade vši pochybnosti ovládá a využívá je. To samo o sobě je vážné, ale navíc to neznamená, že nehrozí-li tanky dnes, nehrozí nikdy. Nevíme, jak bude vypadat geopolitická situace v Evropě a ve světě za rok, natož za pět, deset nebo dalších třicet let. Zemi nepřestěhujeme, ale to, co můžeme ovlivnit, je politika státu a její zahraničněpolitická orientace tak, abychom nepřipravovali podmínky pro konec demokracie.
Nezapomínejme, že ani v roce 1948 nepotřebovalo Rusko na ovládnutí naší země armádu. Na rozdíl od sousedních zemí – Německa, Rakouska, Polska či Maďarska, kde měl SSSR velké posádky – z Československa se sovětská armáda stáhla. Stali jsme se tak jediným státem, který přešel do sovětského bloku bez přítomnosti Rudé armády na svém území. Jen přičiněním vlastních občanů.
Není větší hodnoty, než je svoboda. Garance svobodné společnosti je tím spojujícím prvkem, který by měl sjednotit demokratické síly, aby dokázaly porazit nepřátele demokracie, kteří naši zemi vedou zpátky do propasti totality přinejmenším tím, že jejímu plíživému nástupu nekladou dostatečný odpor.
Neopakujme chyby demokratických stran z druhé poloviny čtyřicátých let minulého století. Pokud demokraté neporazí nedemokratické síly včas, může to být příště mnohem složitější, možná už nemožné. Rusko chce obnovit svůj vliv a nebude váhat použít k tomu všechny metody, které se nabízejí, od přímého financování svých pátých kolon, přes ekonomické a diplomatické tlaky, hybridní útoky až po nasazení svých propagandistických sil a dezinformačních nástrojů.
Když si letos připomínáme výročí konce II. světové války, nezapomeňme ani na to, jak snadno jsme svobodu krátce po jejím obtížném znovunabytí opět ztratili. Poučme se z historie a nepřipusťme její opakování žádnou formou.
Demokratičtí politici – spojte se k obraně svobody a demokracie!
