Michal Prokop FOTO: František Ciml / se souhlasem
FOTO: František Ciml / se souhlasem
ROZHOVOR / Vánoční koncert Michala Prokopa, který proběhne 21. prosince ve Fóru Karlín, byl vyprodaný měsíc dopředu a zpěvák z toho měl nefalšovanou radost. Povídali jsme si spolu o Karlu Schwarzenbergovi, o cestě proti času, kterou podnikl, když vybíral skladby na své letošní „The Best of…“, i o tom, kde bere sedmasedmdesátiletý muzikant sílu kráčet stále vpřed.
Jak se máte, Michale?
Děkuju za optání. Teď už dobře. Měl jsem nějaké zdravotní problémy, ale jak říká klasik, stáří není pro sraby. Takže zase začínáme hrát.
O víkendu jsme se rozloučili s Karlem Schwarzenbergem. Nemohu se nezeptat, jaký jste spolu měli vztah. Jedenáct let jste v různých funkcích fungoval v politice.
Je to symbolické, naše setkávání rámovala muzika. Poprvé jsem jej osobně poznal na Koncertu pro všechny slušný lidi hned po revoluci, naposledy jsme se viděli letos ve Všeticích na našem festivalu Krásný ztráty live, kde byl hostem nehudební části programu. Často jsme se stýkali zejména v prvních dvou porevolučních letech, kdy on dělal kancléře na Hradě a já byl federálním poslancem. Pravidelně jsme se vídali na diskuzních schůzkách na ministerstvu zahraničí, kam chodili Jirka Dienstbier, Rudolf Battěk, Jan Ruml, Milan Šútovec a další, za Hrad sestavu doplňoval právě Karel. Byla to pro mě obrovská škola politické debaty, spíš jsem tehdy poslouchal. A mimo jiné mi Karel v roce 2006 pokřtil desku Poprvé naposled, kterou jsem se vrátil z politiky k hudbě.
Co pro vás osobně reprezentoval?
Pro mě to byl konzervativec, jak má být. Naprosto přirozený, pevně zakořeněný, včetně šetrného vztahu k přírodě. Patřil mezi lidi, od kterých jsem se učil, navíc měl báječný smysl pro humor. Popravdě, moc takových lidí jsem osobně nepotkal.
Letos jste vydal „bestofku“ Čas je šťastnej lhář. Když si člověk prochází vlastní staré nahrávky, je to něco jako revize života?
Do jisté míry ano. Není to jenom o samotných písničkách a o tom, že se mi logicky postupem času měnil hlas. Člověku se vybaví okolnosti vzniku i to, jak se vyvíjela nahrávací technika. Tři věci jsou z prvního alba, které jsme nahráli v roce 1968, a já si zpětně uvědomil, že na nich vůbec není slyšel kopák. Vzpomněl jsem si, jak jsem zvukařům nechával přehrávat samotného bubeníka, aby pochopili, jak podstatný je pro bigbít velký buben. Stejně si to smíchali po svém, jak byli zvyklí, protože u velkých orchestrů to bylo jedno. Anebo album Nic ve zlým, nic v dobrým, kde jsme použili elektrické bicí, protože to bylo tenkrát v módě. Tahá mě to za uši, ale je to prostě záznam doby. Můj problém byl vejít se se svým výběrem do osmdesáti minut cédéčka. Člověk si musí vybrat, jaký klíč použije – zda půjde po hitech, anebo se pokusí zachytit vlastní vývoj. Preferoval jsem druhý přístup. Chtěl jsem, aby kolekce prošla všech mých devět desek.
Čas je šťastnej lhář. Co to znamená?
Ten název jsem nevymyslel já, ale editor Karel Deniš. Je to citát ze Šrutova textu k písni V baru jménem Krásný ztráty. Co je pikantní, ta písnička ve výběru nakonec není. Já nemám rád takové to, co tím chtěl básník říci, ať si to posluchač přečte, jak chce. Vzpomínám si, jak jsem se Josefa Kainara, který nám otextoval Město Er, zeptal, co ten titul znamená. Vysvětlil mi, že je to reminiscence na sumerské město Ur. Popravdě tehdy jsem tomu textu zas až tak nerozuměl, a přesto mi přišel úžasný. Když jsme Město Er poprvé živě přehráli se symfoňákem v roce 2016 na prvním ročníku festivalu Krásný ztráty Live, zjistil jsem, že v těch verších jsou myšlenky, které jsem tehdy se svou životní zkušeností asi nemohl obsáhnout. Možná jsem zmoudřel.
Když jste bilancoval, nebylo vám líto, že nebýt politického angažmá, mohlo vašich alb vzniknout víc?
Upřímně řečeno, ani ne. Je pravda, že třeba oproti Vláďovi Mišíkovi jich mám málo, ale zřejmě to tak mělo být. Ale netvrdím, že devět je definitivní číslo. Už se mi schází materiál, možná co nevidět uděláme novou desku.
Máte v kapele mladé muzikanty. Je to váš motor?
Určitě, u počátku příprav posledního řadového alba Mohlo by to bejt nebe… byl ještě Luboš Andršt, ale bohužel utrpěl mozkovou příhodu a museli jsme se s ním rozloučit. Hledal jsem někoho, kdo nahrávku dotočí, nabízel se Pavel Marcel, který nás už od roku 2005 zvučil ve studiu. Věděl jsem, že je dobrý kytarista, zkusili jsme to a zaklaplo to do sebe. Klávesák Andy Čermák je rovněž zajímavý autor, jak jsem teď zjistil. Já vždycky potřeboval vnější impuls, který by mě dohnal k nahrávací aktivitě. Ať to byl Pavel Šrut v roce 2006, který mi doslova nařídil druhý comeback s tím, že musím natočit album, které on celé napíše. Anebo když jsem si koupil domů nahrávací techniku. To byly pobídky, které mě donutily pracovat na nových písničkách. Teď to jsou ti tři mlaďoši, kteří mi začali posílat nápady, a já jsem zjistil, že mám v kapele další velmi talentované autory. Což mě vyprovokovalo k tomu, abych začal znovu skládat i já sám. Čím je člověk starší, rozhoduje se hůř, ale chtěl bych ještě něco stihnout. Snad se to povede.
Mluvíte o druhém comebacku. Rozumím tomu dobře, že prvním comebackem byla po úhoru sedmdesátek Kolej Yesterday, která vás vrátila do hry?
Přesně tak. Tehdy díky Láďovi Kantorovi vznikl tým s Honzou Hrubým, Petrem Skoumalem a básníkem Pavlem Šrutem. Popravdě, já se na jeviště vůbec nechtěl vracet. Sedmnáct let od natočení poslední desky je dlouhá doba. Bylo mi šedesát a vůbec jsem si nebyl jistý, jestli na mě někdo čeká. Jenomže v Sony nám řekli, že nahrávku vydají pouze za předpokladu, že začneme koncertovat. A tehdy se mě ujal David Gaydečka, připravili jsme spolu šňůru přes krajská města. A vidíte, letos je to už sedmnáct let, co spolu děláme.
Co způsobí to, že písnička přežije věky?
Musíte se potkat s dobou. Já si třeba myslím, že naše poslední album Mohlo by to bejt nebe… vůbec není horší než Kolej Yesterday, ale tehdy jsme se trefili do dobové nálady, kdy se všechno tak nějak výjimečně sešlo.
Otiskne se „bestofka“ do Vánočního koncertu?
Proběhne křest, zahrajeme repertoár ze všech etap mé kariéry a jako obvykle se na závěr vrátíme k bluesovým peckám, s nimiž jsem v šedesátých letech začínal.
Budou hosté?
Zvolili jsme model samoobsluha, hosty budou převážně členové kapely mající své vlastní projekty: Honza Hrubý s Kukulínem, který ten večer koncertně oslaví pětasedmdesátiny, Andy Čermák, který vydal sólovou desku, a 7krat3 je v podstatě už dneska popová hvězda.
Jak se s věkem mění zpěvákův postoj k živému hraní?
Člověk s přibývajícím věkem musí začít zpívat jinak, ale to řeším už patnáct let, kdy jsem se vrátil na pódium. Během své „politické“ pauzy jsem možná tak pětkrát ročně hostoval na koncertech Ládi Mišíka, kam mě přivezli z ministerské nebo poslanecké kanceláře, propojil jsem jiné kabely v hlavě a na chvilku jsme si zahráli. Jasně, hlas se mění a takové ty ječáky, v nichž jsem se jako kluk vyžíval, už bych dnes nezvládl. Člověk musí zpívat chytře. Manželka, když mě vidí na pódiu, tak vždycky říká, že to nechápe, vždyť doma mám problém sejít ze schodů. Ale dokud dokážu odehrát padesát koncertů ročně, tak si říkám, že to pořád stojí za to.
