Zpěvák, skladatel, moderátor a bývalý politik Michal Prokop říká, že kdo hledá štěstí v politice, většinou bývá zklamaný, protože je z podstaty své věci zdroj neustálých konfliktů. Přesto prý na svá politická léta vzpomíná rád a uznává, že časy se mezitím od základů změnily. Dnes by prý spousta jeho souputníků ve špičkové politice neuspěla, a to včetně bývalého prezidenta Václava Havla. „Nehodil by se tam ani svým charakterem, ani svým přístupem. Přišla prostě nová vlna, a ta starší transformační zanikla, vyčerpala se,“ říká Prokop, který si k nadcházejícím 70. narozeninám věnoval nový festival Krásný ztráty.

V jaké náladě se nachází Michal Prokop na samém prahu 70?

Ale tak v docela dobré. Pokud jde o zdravotní stav, tak to musím zatím zaklepat. V jistém věku je zdraví pro člověka už tím nejdůležitějším.

To ale platí v každém věku, ne?

Jistě, ale čím jste starší, tím více si to uvědomujete. Že vaše tělesná schránka má dánu nějakou životnost, která se postupně zkracuje. Pokud jde o mě, nemohu si stěžovat. Horší už je to s tím, co se děje kolem nás. To samozřejmě není úplně přesně to, co bych si představoval. Nebo možná spíš lépe řečeno to není to, o čem jsem před těmi 25 lety snil. Ale zase na druhou stranu já jsem nikdy nepatřil mezi lidi, kteří si dělají velké iluze o naší společnosti. Člověk je strůjcem svého štěstí, což platí bez ohledu na dobu. Takže kdo se snaží, tomu se dnes daří. Kdo ne, ten naříká. Troufám si říci, že patřím mezi tu první skupinu. Přes všechny problémy kolem nás i u nás doma nenaříkám.

Sledujete vládní krizi?

Asi tak jako každý. Jako vždycky je pravda někde uprostřed. Šlachta není svatej, ale jistě není ani ten jedinej špatnej. Z toho způsobu, kterým chlapci celou avizovanou reformu policie připravili, potichoučku a nenápadně, z toho čouhá nějaká účelovost. To není normální, takhle se to přece nedělá. Že se z toho problému stala politická záležitost, to už je druhá věc. Podle všeho tu kauzu opravdu potřeboval někdo otevřít, protože polovina lidí vidí ve Šlachtovi hrdinu, a polovina grázla. Mě z toho jednoznačně vyplývá jedna věc: o reorganizaci policie nejde, vždyť se jedná o pouhé dva – byť elitní – útvary. Přijde mi, že z toho účelovost celé té podivné kauzy čouhá jako sláma z bot.

Podobné věci ale řeší takřka každá koaliční vláda. Možná v tom byl moment překvapení, že ta současná dosud až překvapivě držela pospolu. Jejich společné zájmy jsou zjevně mnohem, mnohem silnější než jejich vzájemné rozpory. Uvidíme, ale jak říkám, sám za sebe nestojím ani na jedné straně. Na to jsem v politice příliš zkušený a vím, jak se tyhle věci v politice dělají.

Myslíte si, že jde o jediný cíl – aby se stal Babiš co nejdříve premiérem?

To nedokážu říci, ale bezpochyby tyto ambice má. Ale jestli to chce udělat hned, nebo si počká na další volby? Opakuji, to uvidíme. Spoustu věcí kolem něho je strašně těžké jakkoliv zhodnotit a posoudit. Stále je například uprostřed obrovského střetu zájmů, čímž už se vůbec nikdo netají, ani on. Přitom se obecně tak nějak ví, že by to takhle asi úplně být nemělo, že? Ten trend ale není jen čistě český, podívejte se na Donalda Trumpa. A ten je ještě tvrdší, je podobný spíš Zemanovi. Mně se třeba nelíbí, že Babiš vlastní média, ale to je asi tak celé, co s tím mohu udělat.

Dneska je politika opravdu úplně jiná než v dobách, kdy jsem v ní byl já. Snažím se jí sledovat, vnímat, pochopit, a musím otevřeně říci, že jsem velmi rád, že v ní nejsem. Přestože jsem v ní byl rád, nelituji toho období, a naopak na něho velmi rád vzpomínám. Dnes je situace úplně jiná.

Spousta lidí má pocit, že svět se řítí do záhuby, když to přeženu. Vy také?

Chápu, že lidé ten pocit mají a trápí je. Stala se spousta věcí, se kterými jsme nepočítali. Katastroficky bych to ale neviděl, to není moje vidění světa.

Pracujete na další desce? Skládáte nové písničky?

Už dlouho jsem nic nenapsal. Poslední deska Framusu pochází z roku 2013, od té doby jsem dělal spíš užitou muziku pro televizi. Jednu písničku mám schovanou, a čert ví…. Čím je člověk starší, tím hůře se k takovýmto krokům a věcem odhodlává. A tím je sebekritičtější. Většinou pak člověk čeká na nějaký impulz zvenčí, a ten od alba Sto roků na cestě zatím nepřišel.

Často se vyjadřujete k dění ve společnosti. Tam jste také nenašel žádný impulz, inspiraci?

Nikdy jsem nepatřil k těm, kteří by reagovali hudbou na současnou situaci. Nemám v sobě ani ten dar vyprávět příběhy, ten mi pánbůh nenadělil. Odkázaný jsem v tomhle směru na textaře, nečastěji na Pavla Šruta, jenže ten je na tom bohužel nyní zdravotně ne moc dobře, takže těžko říci, jestli spolu ještě něco vytvoříme. Nicméně všechny moje písničky měly vždycky spíš nadčasový význam, a možná i proto jich tolik tak dlouho přežilo. Když se člověk soustředí na právě aktuální věci, má to tu nevýhodu, že za dva nebo za tři roky nemusí jeho tvorbě nikdo rozumět. Nebo nebude nikoho zajímat, zestárne a nebude použitelná.

Vaše nejslavnější album Kolej Yesterday se stalo kultovním pro celou tehdejší studentskou generaci a rádia skladby z něho hrají dodnes. To byla tedy pouhá shoda okolností?

To je vždycky shoda okolností. Muziku skladby Kolej Yesterday psal Petr Skoumal na text Pavla Šruta, a tam došlo dokonce skoro až k ironii osudu. V textu se zpívá o výbuchu, a že „tenkrát holkám rostly vlasy“, a o tři roky později pak vybuchl Černobyl. Ta písnička byla najednou zase aktuální, ale vidíte, jak kolem některých skladeb vznikají podobné fikce, jo? Záměr v tom žádný nebyl, dopředu se nic podobného nedalo odhadnout.

Mám rád písně a texty, které spíš pouze naznačují, a v nichž zůstává – alespoň pro mě – něco skryto. Ve škole jsem podobné vysvětlování „co tím chtěl básník říci“ nesnášel, a nemám to rád dodnes. Nepátrám po významech mnohých textů a myslím si, že to je věcí právě posluchačů nebo čtenářů, aby si tam ty významy nacházeli sami. Je přece naprosto úžasné, že po letech i díky posluchačům najdete ve vlastní skladbě další vrstvy. Úplně stejně to mám s Městem ER, ke kterému Josef Kainar psal text už na moji hotovou muziku. Ani tam jsem nepátral do nějakých podrobností po významu. Ačkoliv se mě na něho lidi dodnes ptají, odpovídám jim stejně jako teď vám. Že ho vlastně neznám a ani znát nechci.

Textař Pavel Šrut řekl: Stalo se tolik věcí a s Kolejí Yesterday to ani nehnulo. Co hnulo za těch 30 let nejvíce s vámi osobně?

Určitě to byl konec bolševika. Když ta deska vznikala, tak jsme moc ani nesnili o tom, že se to povede a komunismus padne. A že to navíc nebude už ani tak moc dlouho trvat. Snili jsme, to ano, ale přiznám se, že jsem ani náhodou nevěřil, že to půjde takhle rychle. Pak pro mě byla pochopitelně důležitá i moje další životní dráha a skoro 10 let, které jsem strávil v politice. To byly také věci, o kterých se mi ani nesnilo. Nemyslel bych si ani, že se z politiky navíc pak dokážu vrátit zpět k hudbě. Spousta mých kolegů z branže podobně jako já odešla do politiky, ale ke kumštu už se vrátit posléze neuměli. Spousta věcí se změnila, a oni už to nezvládli.

Kdo například?

Klasickým příkladem je podle mého názoru Václav Havel. Přese všechno co dokázal, jako autor už po prezidentování moc nenapsal. Naopak částečně se to podařilo Milanu Uhdemu. Podívejte se, ono to opravdu souvisí s věkem. Když je člověk starší, mnohem hůře překonává problémy a komplikace, kterým se dnes nelze vyhnout. Spousta těch kumštýřů, kteří do politiky vstoupili společně se mnou, odešli většinou mnohem dřív než já, už v roce 1992. To se týkalo Honzy Kačera, Vládi Mišíka, a dalších z nás, kteří tehdy do politiky vstupovali plní nadšení. Já jsem tam tedy vydržel o něco déle, ale i u mě po čase došlo k tomu, že jak já, tak politika jsme měli společný pocit, že už k sobě nepatříme.

Dnes je politická scéna už pouze o penězích, moci a vlivu, což za Václava Havla nebylo tak okaté. Nemáte také pocit, že tam „nahoře“ přece jen alespoň nějaká kulturní fronta chybí?

Určitě tam chybí. Nejde jen o kulturní frontu, nebo jak to nazvete. Ale rozhodně tam chybějí lidé, kteří něco reprezentují. Solitér to má v politice vždycky těžší, protože politika je místo, kde se prosazuje většinový názor proti menšinovému. Přesto má smysl se o to pokoušet.

S odstupem času musím říci, že doba, v níž moje generace vstupovala do politiky, byla naprosto výjimečná. A že jen v tak výjimečných dobách mohou do politiky vstupovat lidé, kteří do ní původně nepatřili, a být úspěšní. Myslím si, že dneska by Václav Havel – a ani nikdo jemu podobný – vůbec neměl šanci. Nehodil by se tam ani svým charakterem, ani svým přístupem. Přišla prostě nová vlna, a ta starší transformační zanikla. Vyčerpala se. My jsme věděli odkud chceme odejít a kam chceme směřovat. To se ale mezitím naprosto vyprázdnilo, a problémem je, že současná nová politická prezentace žádné nové obsahy své politiky a její cíle nepředkládá.

Znáte důvod? Žádné nemá?

Všechno kolem se strašně rychle mění a jak jsem říkal, málokdo na to byl připravený. Takže bych řekl, že jak to tak pozoruji, jsou i v rámci Evropské unie politici víceméně bezradní. Každý člověk si musí v životě neustále stanovovat nové cíle, a ti, co je nyní hledají v politice, to asi úplně nezvládají. Téměř nikoho ze současných politiků už osobně neznám, takže se k nim jednotlivě nemohu vyjadřovat. Obecně mám pocit, že jim chybí jasný cíl.

Stěžoval jste si, že se ani po 25 letech nepodařilo změnit myšlení Čechů. To stále platí?

V tomhle směru jsem byl až prorocký. Když jsem ještě jako federální poslanec někdy v 90. letech jezdil po cestách po Evropě, různých těch radách v Bruselu, všichni se tehdy ptali, co bude podle našeho názoru pro Českou republiku nejtěžší. Odpovídal jsem, že transformovat a změnit myšlení Čechů. Stále to platí, mám bohužel pocit, že právě tohle se zatím příliš nepovedlo. Lidi si strašně zvykli rozdělovat společnost na „my a oni“, a veškerou vinu mají stále tendenci přehazovat na druhé. Kolikrát slyšíte, že „oni za to můžou, nebo to ne my, ale oni“. To, co znám z vyprávění mojí mámy, a co by mělo být zřejmé, prostě stále lidi nechápou. Za první republiky cítili, že ten stát je po odtržení od Rakouska jejich, a bojovali za něho. Po komunismu nic takového nenastalo.

Máme stát, který jakoby nikomu nepatří. Není to také důvod, proč nefunguje ani politika?

Částečně jistě, spoustu věcí už dnes máme diktovaných. Na jednu stranu si stěžujeme, že nám Evropská unie příliš zasahuje do životů, na druhou stranu ale stále jen čekáme, že se odtamtud budou sypat nějaké peníze. Všichni pořád jenom čekají na nějaké dotace, to je pro mě strašné osobní zklamání. Když jsem vstupoval do politiky, chtěl jsem se ji naučit s tím, že jde o profesi. Učili mě tenkrát, že důležitá je subsidiarita a všechny věci by se měly řešit právě tam, kde se dějí. A s lidmi, kterých se týkají.

Dotace jsem vždycky vnímal jako něco naprosto mimořádného, dotovat by se měly pouze věci veřejného zájmu. Ale dnes? Jsem tady doma na vsi členem obecního zastupitelstva a i tady se pro každou investici hledá nějaká případná vhodná dotace. Všichni čekají, až z někoho vypadnou prachy. Opakuji, to je pro mě obrovské zklamání. Protože to má na lidi velmi špatný vliv, jsou ochotni svou zodpovědnost přijímat stále méně a méně. Když se něco nepodaří, je na vině vždycky někdo jiný, v tom lepším případě to svedou na systém. V tomhle směru tedy změna nenastala ani těch 25 letech po revoluci.

Vystudoval jste ekonomii a kulturologii. Vidíte za problémy dnešního světa také střet civilizací?

Do jisté míry jde určitě o střet civilizací, a nejde pouze o sociální a ekonomický problém, ale o problém kulturní. Například romské soužití, to je problém, který má sice sociální dimenzi, ale také kulturní. Což je nutné vědět, než ho člověk začne řešit.

Netvrdím, že právě já mám na řešení nějaký převratný recept, to určitě ne. Východní kultury jsou jiné než my. Ale zase je fajn si uvědomit, že islámské kultury byly ve středověku vyspělejší než celá Evropa. A dneska je to celé úplně obráceně. Už proto bych raději nepodléhal kolektivním paušálním předsudkům, že všechno na islámu je špatně.

Ale?

Nelze úplně zavírat oči nad tím, že víc než 90 % teroristických činů bylo pácháno za pokřiku „Alláh je velký“. Zakazovat islám jako takový je absurdní a nesmyslné, ale něco tam je špatně, a je dobré umět to pojmenovat.

Vraťme se ještě k té ekonomii. Věříte, že jdou imigranti do Evropy především za penězi?

Ale tak jsou to pořád jenom normální lidi, takže jestli jdou za lepším, na tom nakonec není vůbec nic nepochopitelného. Že mají často zkreslenou představu a pak jsou naštvaní, že to není vše podle jejich představ, je věc druhá. Lidi ale za lepším chodili vždycky, vždyť i z tehdejšího Československa odcházeli někteří za penězi a vidinou větších zisků a lepších životů. Jak říkám, je to věc, se kterou není snadné se vyrovnat, a ani já neznám správné řešení, hlavně v té masovosti současné migrace. Kdybych ho měl, mohl bych třeba aspirovat na Nobelovu cenu, ne?

Vy jste vyrostl na britských kulturních kořenech, co si myslíte o brexitu?

Jednoznačně jsem byl pro, aby Británie v Evropské unii zůstala. Především mi tenhle kus té britské kultury a civilizace, který Evropu dotváří, bude zásadně chyběl. Ekonomické hledisko nejsem schopen komentovat, protože se vůbec nepovažuji za ekonoma. Studia jsem dokončil v roce 1968 a co si budeme říkat, byla to normální komunistická vysoká škola. Naštěstí jsem v té době již hrál s kapelou, takže jsem ekonomii nikdy „neprovozoval“.

K 70. narozeninám jste si daroval festival Krásný ztráty na Lokti. A sliboval něco, co tady zatím nikdo nezažil. Prozradíte co to bude?

Ten festival jako takový ničím moc výjimečný nebude, snad jen jeho dramaturgie, kdy spojí umělce různých žánrů i generací. Výjimečný na něm bude až druhý den konání, na který právě připadají moje narozeniny. Zahrajeme tam naživo dvacetiminutovou skladbu Město ER, kterou jsme natočili původně v roce 1970 na naše druhé studiové album s textem Josefa Kainara. A protože ta dvacetiminutová skladbabyla nahrávaná s velkým symfonickým orchestrem, a navíc se pak naše kapela rozpadla, tak se nikdy před publikem nehrála. To je to unikátní a výjimečné, chtěli jsme, aby Město ER někdy zaznělo na koncertě. Jinak se na Lokti návštěvníci setkají kromě Framusu s mými souputníky jako je Vláďa Mišík, a Marián Varga, ale i s mnohými mladšími..

Hodláte založit tradici, nebo bude festival jen jednorázovou narozeninovou oslavou?

To je otázka, na kterou neznám nyní odpověď. Nezáleží jen na mě, já jsem sice řekněme jakýmsi patronem, ale organizátorem je David Gaydečka, který má své zkušenosti již s United Islands Of Prague a novým festivalem Metronome. Takže on a jeho tým ponesou na svých bedrech organizační a finanční stránku věci. Kdyby z festivalu vznikla tradice, byl bych samozřejmě rád. Na druhou stranu si nejsem jistý, jestli jsem ve věku, kdy bych měl ještě zakládat nějaké tradice, ty už by měly být v mém případě spíše hotové.

Mladým muzikantům podle vás chybí trochu motivace. Co táhne na pódia vás?

Mě to strašně nabíjí. Když jsem odcházel ve 42 letech do politiky, byl jsem si jistý, že s hudbou končím. Říkal jsem si, že dál už to nepůjde, na „čekání na telefon z Hollywoodu“ už jsem starý,  a že člověk má odejít v nejlepším. Dva roky jsem se hudbě vyhýbal, a když jsem si pak na předvolebních mítincích ODA na nápad Ládi Kantora znovu zazpíval a zahrál, najednou mi došlo, jak moc mi to chybí. Ty kabely v hlavě se strašně rychle zase propojily, a bylo jasné, že jsem zpátky. Bral jsem to několik let jako relax, odpočinek po práci.

V politice vám sedí v publiku vždycky půlka publika, která vás tam vůbec nechce. To se při koncertě nestane, tam chodí lidé, kteří o vás mají skutečně zájem. Nemůžu bez hudby vůbec existovat, je to pro mě základ mého života. Blues je nabíječka pro každou baterii,  tak to jsem já. I přes všechny problémy, věk, a všechno ostatní mi to vystupování stále stojí za to. Sice mě baví, když mi lidi tleskají, ale upřímně řečeno, muziku dělám hlavně sám pro sebe.