Historik Michal Stehlík hovoří o pronásledování, jakému byl za komunistického režimu vystaven kardinál Josef Beran a jak se jeho ostatky vrací do země paradoxně ve chvíli, kdy se komunisté etablují jako přijatelná strana.

Josef Beran se stal pražským arcibiskupem poté, co byl předtím vězněm v koncentračním táboře. Byla to úmyslná volba, že v té době vybrali právě tyto lidi, kteří měli za sebou koncentrační tábory? Byl to třeba ještě litoměřický biskup Štěpán Trochta.

Byla to nejspíš taková volba, když si člověk porovná episkopát před válkou a po ní a myslím, že to pak vnímali i komunisté, že jde o jinou kategorii. Ten koncentrák jim dal v očích národa a společnosti jiný obraz. Koncentráčnická anabáze dala těmto lidem docela velkou šanci, aby církev byla po roce 1945 vnímána jinak. Měli prostě jiný životní příběh než jenom ten církevní a spojený s organizací. Nehledě na to, že povahově to asi byli lidé, kteří dokázali komunikovat s lidmi a byli otevřenější než ten episkopát předtím.

Když potom došlo ke konfliktům po únoru 48, tak se chovali s různou mírou vstřícnosti vůči režimu. Byla to taktika, nebo to vycházelo z jejich povahy a různého odhadu situace?

Je to hodně záležitost manévrování a myslím, že to nebylo tak, že by zaujali nějaký tvrdý postoj a ten potom hájili při vyjednávání. Situace se měnila skoro z týdne na týden a bylo to ještě dáno i tím, kdo byl protivníkem. Byli na tom podobně jako nekomunistické politické strany. Těžko si člověk dovedl představit, jak budou komunisté fungovat a ta snaha vyjednávat je tady hodně vidět. Můžeme to vidět i u Berana samotného, třeba to jak po Gottwaldově zvolení sloužil v katedrále Te Deum a byl za to kritizován některými komunisty i katolíky. Ve chvíli, kdy začalo být čím dál tím jasnější, že už manévrovat nikam nejde, tak přicházejí ty tvrdší akce. Vezměme si, že komunistická doktrína je jasně zaměřená proti Bohu a církvi a oni se až do roku 1949 snažili najít nějaký způsob fungování.

To se nakonec nepovedlo…

Když už bylo jasné, že komunisté všechny duchovní záležitosti tvrdě potírají, byla to snaha něco uhrát. Zároveň bylo těžké si představit, kdo je nepřítel. A to i přesto, že asi měli nějakou představu o tom, co se děje v Sovětském svazu za Stalina. Určitě si to nikdo nedovedl představit v našich podmínkách. Nikdo nemohl tušit, jak dlouho režim bude trvat. To se týkalo i církevních hodnostářů, ale také politiků a tady bych zdůraznil mentální rozdíl mezi počátkem 50. let a 70. léty. Počátkem 50. let spousta lidí čekala třetí světovou válku a že to takzvaně praskne. Proto taky ještě existovaly nějaké dozvuky odboje. Ostatně když se volilo v roce 1946, tak si lidé představovali, že tedy dobře, komunisté vyhrají, tak za čtyři roky vyhraje někdo jiný. V 70. letech už si nikdo nedovedl představit, že neumřeme v komunismu, jako by to bylo na věky. Takže i ta snaha o nějaký tvrdší postoj byla dána tím, že třeba do pěti let let komunismus padne a my budeme mít svobodnější prostředí. To skončilo zřejmě někdy na přelomu 50. a 60. let, kdy bylo jasné, že po deseti letech se nic stalo. Biskupové byli internováni nebo ve vězení. Komunistický režim se etabloval.

Byla reálná idea, že by se tady vytvořila nějaká národní církev, jako je to dnes třeba v Číně, nebo to byly jenom nápady, které nebrali ani komunisté úplně vážně?

Myslím, že část komunistů to brala vážně, ostatně takzvaná Katolická akce byla konkrétní pokus soustředit uvnitř církve lidi tohoto ražení. Dokonce u těch chytřejší komunistů šlo o snahu navazovat na dřívější snahy, které jsou tady od katolické moderny a Československé církve (husitské), tedy že je u nás tendence jít nějakou svou vlastní originální národní cestou a mentálně to propojit s tím, co už jsme znali. Byla to snaha katolíky ještě více oslabit. Myslím, že to byl jeden z vážně myšlených konceptů, ale ve chvíli, kdy Katolická akce v podstatě krachuje, bylo jasné, že to nebude fungovat. Proto se přichází s trendem tvrdší represe. Kdyby se podařilo „vytunelovat“ katolickou církev Katolickou akcí, tak možná nejsme svědky tak brutálních zásahů vůči řeholníkům a farářům a dokonce poprav. Možná by to bylo trochu jinak a měkčí, ale ten potenciál už tady nebyl. Ten se vyčerpal v Československé církvi dvacet let předtím.

O Beranovi se v životopisech uvádí, že v době, kdy byl internován na různých místech, tak ani nevěděl, kde je, a byl izolován od okolního světa…

Ano, oni se na těch asi pěti místech snažili o jeho výraznou izolaci, aby vůbec nebylo zjevné, kde je. Od roku 1949 byl dva roky v arcibiskupském paláci a potom od 1951 do 1963 na různých místech, a když to sečteme, tak je to dvanáct let v izolaci a bylo to vlastně vězení. Beran byl navíc člověk hyperaktivní a závislý na sociálním prostředí. Muselo to být psychicky velmi náročné.

Říká se i to, že StB ho chtěla kompromitovat a dát mu afrodiziaka do jídla.

Ano, byly tam různé snahy používat chemii a natočit nějaký kompromitující materiál. Bylo to trochu na hranici naivity, ale co kdyby… Státní bezpečnost zkoušela leccos, aby to mohla použít v nějaké propagandistické akci. Nestalo se ovšem nic.

Když Beran odešel do exilu, tak se stal pražským apoštolským administrátorem biskup František Tomášek. Ten byl přitom sám tajně vysvěcen a také nějakou dobu internován. Proč padla ta volba na Tomáška?

Byla tu představa, že je to člověk, který se bude snažit vyjít s režimem, že bude do jisté míry konformní. To bychom se museli pustit do složité postavy Tomáška mezi 60. léty a roky 1988-89. Ta konformita předtím je poměrně zjevná, stejně jako ono „obrácení“ k aktivitě a silnějšímu postoji následně. Kdybych to řekl trochu špatnou metaforou, není jeden Tomášek. Režim si ho v jednom období vybere jako konformního a on tak funguje, to si nezastírejme. Pak se zase stává postavou, ke které se lidé naopak upnou, protože jsou jeho kroky výraznější.

Jaké bylo působení Berana exilu? Byl to vlastně krátký čas.

Tady se mohla projevit jeho hyperaktivita. Zakládá středisko Velehrad v Římě, soustřeďuje lidi pro studia a působení, vystupuje ve Vatikánském rozhlase k činu Jana Palacha, je aktivní na koncilu, kde zejména jeho projev o svědomí mohl pronést ze své zkušenosti. Těch několik málo let strávil aktivitou člověka, který dokázal ovlivňovat ty ostatní, byť ne všechno se podařilo a některé věci se do závěrů koncilu pochopitelně nedostaly. Jako by za těch několik let chtěl dohnat období, kdy nesměl mluvit.

Když se nyní jeho ostatky vrací s velkou slávou, není to z hlediska symbolu škoda, že nezůstane pohřbený po boku papežů v Římě? Nemohl počítat s tím, že spočine na tak slavném místě.

Je skutečně až nepředstavitelné, že byl pohřben mezi papeži z rozhodnutí Pavla VI., který také vedl pohřební obřady. Je to asi věc názoru, to přenesení má také svoji symbolickou hodnotu v tom, že se ta osoba objeví na veřejnosti a v našem prostředí.

Není to trochu paradox, že právě v tu dobu, kdy se bude vracet, tak na sjezd komunistů zajede prezident Zeman?

Je to paradox. Ve společnosti jsou tu na jedné straně komunisté, na druhé fašisté a společnost, která se pohybuje v krajních názorech a míří spíše k nenávisti než k nějakému usmiřování. Pro mě je to politicky naprosto nepředstavitelné, že tato strana, která se odvolává na únorové dědictví a jak Gottwald s Benešem zabránili kontrarevoluci, se stává etablovanou stranou. A zároveň je tu člověk, který si za její vlády prožil nejhorší perzekuci a byl představitelem organizace, která měla své mučedníky a popravené. Je to historická absurdita.