Michal Viewegh představil ve středu na tiskové konferenci v pražské kavárně Jericho svou poslední knihu nazvanou Zpátky ve hře. Bylo to poprvé, kdy nakladatelství volilo tuto formu představení nové Vieweghovy knihy. Poté, co spisovatel prodělal vážné srdeční onemocnění, bojuje samozřejmě s tím, co všechno zvládne a jak vystupovat. Jak sám říká, jezdí už autem, zaparkuje, ale pokud jde o paměť, nestojí to za mnoho. To auto je pak potřeba taky najít. Zatímco doposud byl představitelem a neformálním mluvčím vrstvy, které se říká buržoazní bohémové, nyní řeší problémy méně fotogenické, aspoň zdánlivě.
Právě kvůli svým momentálním limitům zvolil autor formu povídek, protože při daném počtu stran je ještě možné udržet pozornost. Povídka je přitom žánr těžký, právě proto, že má malý prostor. Povídka také není forma, která by byla v Česku komerčně úplně oblíbená, což je vzhledem k české tradici slavných povídkářů pozoruhodné.
Jsou to povídky smutné, leží na nich stín autorovy poslední zkušenosti, ale současně vypravěčsky bravurní. Viewegh je mnohem lepší autor, než to z něj dělali kritici, kteří si o něm zvykli psát tónem: „My jsme ti, hochu, důvěřovali, a ty jsi nás zklamal.“
Pokud jde o psaní, neměli bychom asi nemoc považovat za úplně zásadní přelom v tom, co Michal Viewegh píše. Ve skutečnosti se motivy stáří, bezmocnosti a temnoty objevují už v jeho dřívější tvorbě. Otec deptaný totalitou v Báječných letech pod psa, stařenky v Účastnících zájezdu, přenocování ve starobinci v jedné z jeho povídek, kde vypravěč spatří madla v koupelně a utěšuje se tím, že má dvacetiletou milenku. Není to tedy tak, že by teď Michal Viewegh „přilezl ke křížku“, když na něj dolehla tíseň tohoto času. Jde o téma, kterého si byl vždycky vědom, ale nebylo dominantní, protože ještě nebylo životní tématem. Je také možné, že ani nadále ještě nějakou dobu nebude.
Vieweghův nakladatel Martin Reiner, který je s Michalovými knihami spojen už mnoho let, je sám spisovatel, básník a nedávno oceněný autor knihy o Ivanu Blatném „Básník – Román o Ivanu Blatném“, srší energií jako vždy. Reiner patří k nakladatelům „starého typu“, tedy k lidem, kteří vydávají knihy, protože je mají rádi. Setkání s Vieweghem bylo pro něj štěstí, které dokázal proměnit v podporu české kultury. Něco peníze vydělá a ty se pak dají na vydání věcí, které si to zaslouží, ale jinak by se na to prostředky sháněly špatně. Stoupencům i odpůrcům tržního hospodářství je třeba připomenout to, že kultura je sice také součástí trhu, ale je to komodita zvláštního typu. Velkou roli tu hraje čas. Franz Kafka je tržní záležitostí dnes, ale nebyl dříve. Zákony trhu platí, ale neznají úplně přesně jeden faktor, totiž čas.
Duo Reiner – Viewegh si bylo nějakým řízením osudu souzeno, což je štěstí. Pro oba i pro kulturní lid.
