Prestižní server politico.eu nedávno komentoval vizi o budoucnosti Evropy, kterou publikoval Michel Barnier, hlavní vyjednavač brexitu za EU. Přidal tak další polínko pod kotel dohadů, že po ukončení své brexitové mise cílí na post předsedy Evropské komise, které nevyvrací. Možná by se tím vyřešilo několik problémů najednou.

Řeč je nepřímo o tzv. spitzenkandidátech – o vrcholných kandidátech evropských politických stran. To jsou ti, které eurostrany nominovaly kvůli čl. 17/7 Smlouvy o EU: „S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů.“ Evropský parlament (EP), vědom si své procesní síly – posledního slova při rozhodování o postu předsedy Komise, vymyslel systém spitzenkandidátů a dal dopředu najevo, kdo tím předsedou bude, když eurovolby vyhraje ta či ona eurostrana. Navíc v r. 2014 dokázal tento systém prosadit do praxe. Zbavil tím fakticky Evropskou radu – šéfy unijních vlád (ER) – právo kandidáta navrhovat: ER má k výsledkům eurovoleb jen přihlédnout, není právně povinna akceptovat spitzenkandidáta. ER dává dlouhodobě najevo, že toto si podruhé nedá líbit.

I pro eurovolby 2019 hlavní evropské politické síly – Evropská lidová strana (ELS) a sociální demokraté (S&D) – již nominovaly své spitzenkandidáty. Bavorský křesťanský demokrat Weber nominaci získal ELS na mimořádném sjezdu v primárních volbách, Nizozemec Timmermans v S&D bez primárek. Ani jeden z této dvojice není přijímán politickými komentátory bez výhrad. Odhady přitom předpokládají, že vítězem příštích eurovoleb budou opět evropští lidovci, byť oslabeni.

Michel Barnier do této mozaiky pasuje. Z pohledu ER nejde o spitzenkandidáta, takže EP by si nemohl připsat další vítězství v této přetahované s ER, ale došlo by k radosti ER k popření celého systému spitzenkandidátů. Zároveň ale jde o evropského lidovce, takže při předpokládaném výsledku voleb by ER mohla v jeho osobě nominovat čelní figuru této eurostrany. Navíc, i když je Barnier patří k ELS, šance, aby Komisi vedl Francouz, by si Macron určitě nenechal utéci a podpořil by ho, i když sám je liberál. Proto Barnierovi veřejně francouzští liberálové vyjadřují podporu. To by zjednodušilo hledání hlasovací většiny v EP. Z pohledu kritiků nominovaných spitzenkandidátů jde o zkušeného politika (ministr zahraničí, eurokomisař, vysoká prestiž při sjednávání brexitové dohody), takže v jeho neprospěch mírně promlouvá jen jeho věk – 67 let (ale co to je dnes za věk!).

Jasná není ale jedna věc: zda by Evropská lidová strana něco takového připustila. Nejenže by přišel vniveč celý nedávný mimořádný kongres evropských lidovců v Helsinkách, jehož jediným cílem byly spitzenkandidátské primárky, ale hlavně individuální postupy proti oficiálním nominacím nejsou v naší politické rodině oblíbeny. Přesvědčil se o tom před dvěma lety např. polský europoslanec Jacek Saryusz-Wolski, když přijal kandidaturu polské vlády PiS (tedy ani ne vlastní strany) na post předsedy ER proti Donaldu Tuskovi. Rychlost, s níž byl vyloučen z frakce ELS i ze strany Občanská platforma, byla až omračující. Na druhou stranu Barnier je figura zcela jiné politické váhy.

Autor je europoslanec