Migrace. Ilustrační foto. FOTO: Pravý břeh / se souhlasem
FOTO: Pravý břeh / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Česká republika měla dosud, co se migrace týče, velké štěstí. Nejsme cílovou zemí převážně ekonomických migrantů z Afriky či Asie a vlna uprchlíků z Ukrajiny se rychle etablovala jak v naší společnosti, tak i na trhu práce. Česká populace díky migraci roste, přitom příchozí jsou z nám blízkého kulturního okruhu a mnohdy jde – jako v případě třeba slovenských studentů, kteří u nás ve velké míře zůstávají – o vzdělané elity. Samozřejmě není vše jen růžové a problémů máme i tak dost. Abychom je mohli řešit, potřebujeme shodu v celé Evropské unii – a to se konečně daří.
Stávající migrační politika v rámci EU dlouhodobě nefungovala a bylo třeba ji opravit. Nová dohoda, kterou projednaly členské státy v červnu tohoto roku, nám do budoucna umožní, abychom účinně předcházeli alespoň těm největším problémům. Pro nás je přitom důležité, že nám nikdo nebude nic vnucovat, zůstane nám svoboda volby. Žádné povinné kvóty nebo nucené přerozdělování. Česko se bude nadále rozhodovat zcela svobodně, koho a za jakých podmínek chce přijmout. A to tak, abychom na jedné straně zaplnili volná místa na pracovním trhu a na druhé zajistili bezpečí a pokojné soužití lidí na našem území.
Co se vlastně děje?
Do EU, zjednodušeně řečeno, přicházejí dva typy lidí. Jednak jsou to ti, kdo mají legitimní důvod k udělení azylu – typicky například političtí uprchlíci, kteří u nás hledají ochranu před pronásledováním (a právě s nimi současný systém dlouhodobě počítal), a pak desetitisíce lidí, které do Evropy přivádí často velmi zkreslená představa o štědrém sociálním systému a nejrůznějších výhodách (s těmi jsme naopak příliš nepočítali). Vnější hranice EU není dostatečně chráněna a navracení neúspěšných žadatelů zpět do zemí, odkud přišli, nefunguje. S tlakem, který tato především ekonomická migrace vytváří, si evropské státy dlouhodobě nedokázaly poradit, proto se po Evropě volně pohybují lidé, kteří jsou tu nelegálně, mimo jakýkoliv systém i kontrolu. To je nebezpečné a neudržitelné. Změna je nevyhnutelná, ale není lehké najít model, který by vyhovoval všem. Není divu, že některé státy začaly jednat na vlastní pěst. Koneckonců i Česko na přelomu minulého roku dočasně obnovilo kontroly na slovenské hranici a i nyní, když počty nelegálních migrantů opět rostou, jsme zvýšili počet namátkových kontrol.
Co s tím?
Naděje EU spočívá v tom, že se dokážeme domluvit. Prvním a velmi důležitým krokem je Dohoda o migraci z června letošního roku. Ministři vnitra členských států EU se dohodli, že nový systém bude mnohem přísnější než stávající. Uzavřený kompromis směřuje jak k efektivnějšímu navracení neúspěšných žadatelů zpátky domů, tak také k rychlejšímu a jednoduššímu azylovému řízení pro ty skutečně potřebné. Posiluje také zabezpečení vnější schengenské hranice. Další důležitá jednání se uskuteční na aktuálním říjnovém summitu Evropského politického společenství v Granadě. Jednání téměř padesáti hlav států a vlád se bude na plenárním zasedání věnovat geostrategickému postavení a budoucnosti Evropy jako celku. Vzhledem k vývoji na středomořské migrační trase se budou jistě projednávat i konkrétní kroky a opatření v rámci tohoto problému. Postupně se tak rodí nový nástroj proti nelegální migraci a zároveň způsob, jak lépe pomoci těm, kdo naši pomoc opravdu potřebují.
Členské státy již v červnu také navrhly nový „mechanismus solidarity“, způsob, jak budou evropské státy pomáhat těm zemím, které čelí největšímu náporu migrantů. Česká republika má několik možností: Můžeme převzít část uprchlíků, nabídnout technickou či personální pomoc nebo se na nákladech podílet finančně. Mnohé z toho jsme dělali již dříve, protože to bylo a je v našem zájmu. Pomáháme jižním státům s ostrahou hranic, budujeme obranné kapacity, posíláme peníze, experty, policisty, vojáky.
Zároveň se nám ale podařilo dojednat výjimku, že ty země, které jsou pod tlakem kvůli uprchlíkům z Ukrajiny, žádné nové povinnosti mít nebudou. Prostě dokud budeme pomáhat statisícům ukrajinských uprchlíků, nebudeme muset přispívat jiným zasaženým zemím. A naopak, pokud „naši“ uprchlíci začnou hromadně žádat o azyl v Česku, ostatní státy nám pomůžou.
Je pravda, že největší břemeno žádostí o azyl aktuálně nesou jihoevropské státy, jako je Itálie nebo Řecko. Vlivem nejrůznějších krizí, například kvůli pokračující válce na Ukrajině či nepokojům na Kavkaze, se však může snadno stát, že příště bude hlavní zátěž azylových řízení naopak spočívat na nás, státech střední a východní Evropy. Tato dohoda je proto krok správným směrem. Je pro nás výhodná, ať už se migrační situace v Evropě bude vyvíjet jakkoli. To nejdůležitější ale je, že pokud s něčím nesouhlasíme, stojíme si za svým, ale současně hledáme cesty pro řešení, která nám vyhovují.
Konečně víme, jak se v EU chovat
Naše vláda si připisuje jednoznačné úspěchy. Opakovaně dosahujeme toho, co chceme. A proč? Protože jednáme klidně, čitelně a tak, aby to pro nás bylo výhodné. V Evropě už nejsme osamocení a berou nás vážně. Jsme v pravidelném kontaktu se státy, které problém migrace vidí podobně jako my – od Dánska přes Rakousko po Itálii – a postupujeme společně. Právě to přináší výsledky. Doba, kdy Česko jen na všechno říkalo NE, ale nic podstatného si nevyjednalo, je naštěstí pryč. Bylo to pro nás škodlivé a taková politika nevedla k ničemu. Domnívám se, že to musí vidět i opozice, ale přesto se snaží o laciné body a opět straší migranty, které k nám prý kvůli „zrádcovskému migračnímu paktu schválenému za zády voličů“ pozvali Fiala s Rakušanem. Je to naprostý nesmysl. Jak bylo popsáno výše, migrační pakt se teprve rodí, rozhodně tedy nemohl být „pozvánkou“ pro migranty, ale hlavně jí ani nikdy nebude. Naopak.
Článek vyšel na webu Pravý břeh.
