Angela Merkelová stála šestnáct let v čele německé vlády a svými činy a postoji utvářela německou, evropskou a mezinárodní politiku i společnost. Ve svých pamětech se ohlíží za životem ve dvou německých státech – do roku 1990 v NDR a od roku 1990 ve znovu sjednoceném Německu. Jak se jí, ženě z Východu, podařilo stanout v čele CDU a stát se první kancléřkou sjednoceného Německa? A jak došlo k tomu, že patřila mezi nejmocnější představitele vlád západního světa? Co ji inspirovalo? Je tu její dlouho očekávaná biografie, která rychle mizí z pultů v obchodech v Evropě i v USA.
Ve své knize Svoboda popisuje každodenní život v úřadu kancléře stejně jako dramatické dny a noci, kdy v Berlíně, Bruselu a na dalších místech přijímala rozhodnutí zásadního významu. Vykresluje vývoj mezinárodní spolupráce a odhaluje, pod jakým tlakem jsou dnes političky a politici, když v globalizovaném světě hledají řešení komplexních problémů. Nechává nás nahlédnout do zákulisí mezinárodní politiky a vysvětluje, jak zásadní mohou být osobní rozhovory – a kde jsou jejich limity.
Angela Merkelová se zamýšlí nad podmínkami politického rozhodování v době narůstajících konfrontací. Její vzpomínky přinášejí jedinečný pohled na mechanismus moci a jsou rozhodnou obhajobou svobody.
Ukázka z knihy:
„V Soči Putin ukázal veřejnosti ještě jiným způsobem, že umí vysílat signály i na jiné úrovni – pokud to bylo nutné, i za pomoci své černé labradorky Konni. Často ji měl u sebe při návštěvách zahraničních hostů. Od mé první návštěvy v lednu 2006 Putin věděl, že se psů bojím, protože mě na začátku roku 1995 v Uckermarku jeden pokousal. Christoph Heusgen o tom informoval svého ruského kolegu Sergeje Prichoďka a požádal ho, aby Putin svého psa s sebou nebral. V roce 2006 v Moskvě tuto žádost respektoval, byť si neodpustil jistou zlomyslnost. Jako speciální dárek mi totiž věnoval velkého plyšového psa s poznámkou, že tenhle nekouše. Snažila jsem se to přejít s úsměvem. Plyšového psa jsem předala Christophu Heusgenovi, který ho pak s sebou musel nosit snad celou věčnost, než se ho ujal jeden pracovník německého protokolu.
V Soči 2007 byla nyní labradorka Konni přítomna osobně. Když jsme s Putinem na začátku našeho setkání vsedě pózovali fotografům a kameramanům, snažila jsem se psa ignorovat, přestože se pohyboval více či méně v mé bezprostřední blízkosti. Putinův výraz jsem si vyložila tak, že si situaci vychutnává. Chtěl jen vidět, jak reaguje člověk ve stresu? Byla to malá demonstrace moci? Říkala jsem si: Zůstaň klidná, soustřeď se na fotografy, brzy to přejde. Když to nakonec skutečně skončilo, nic jsem Putinovi neřekla, ale držela jsem se, jako už často, pravidla anglické aristokracie – never explain, never complain, tedy nikdy nevysvětluj, nikdy si nestěžuj.“
