Toho kalného dne 28. října vyrazil Jiří Ovčáček hned za kuropění, jakmile se před polednem probudil, v převlečení do pražské kavárny. Chtěl objektivně zjistit, co si myslí nepřátelé lidové demokracie. Hradní maskér, který přerušil na chvíli tříhodinovou každodenní práci na údržbě hlavy státu, ho přestrojil za herce Oldřicha Nového a vybavil ho injekční stříkačkou s medem.
„Co s tím mám dělat?“ podivil se Ovčáček. „To je do žil, nebo do stehýnka?“
„To si stříkneš do krku, kdybys musel mluvit, abys měl medový hlas. Ale radši nemluv.“
V první pražské kavárně to nedopadlo dobře, protože hned od vchodu, když přítomná lůza zaregistrovala jeho příchod, ozvaly se různé výkřiky jako: „To je teda retro.“ Nebo: „Hele, Ovčáček, už hledá Peroutkův článek v dobovém kostýmu. Ještě že Zeman neviděl nic v Husových spisech.“ „To viděl, ale až po ránu,“ zaskřehotal postarší historik v umaštěném saku, který si dával pivo až před polednem, protože učinil předsevzetí, že se dožije devadesátky, aby ho ještě nějaký prezident jmenoval profesorem.
Ovčáček, který byl už připraven na ledacos, potichu zmizel a na ulici vytáhl z kapsy tmavé brýle, které na Hradě zůstaly z dob, kdy je daroval rozvědčík Minařík Gustávu Husákovi a samozvaní disidenti z hradní party si je pak postupně nasazovali při večírcích.
Do dalšího podniku vešel tedy dokonale maskován. V profláknuté Lumpenkavárně v Karlíně se vyskytovaly běžné protistátní živly a parazité, jako studenti kulturní antropologie, míroví aktivisté hnutí Ne základnám, míroví aktivisté hnutí Americké základny v ČR chceme, prodejné živly v žoldu sudetských Němců, alternativní hudebník Dodo Vlasák s vlasy až po pás a jeden profesor přes klínové písmo a jeden exulant, který prchl před Mečiarem a klerofašismem a už se mu nechtělo zpátky ani za Kisky a taky jacísi neomarxisté.
Všichni společně spílali momentálnímu prezidentovi a vymýšleli různé způsoby, jak by mohl skonat. Disidentský kněz Svatoš je vybízel k milosrdenství a omlouval se za zlatý kočár kardinála Duky. Přítomní neomarxisté kardinála hájili s tím, že každý má vystupovat tak, jak to odpovídá jeho roli v třídním systému. Vládla tu příjemná atmosféra sjednocené občanské společnosti a zpocenému Ovčáčkovi začal z tváře po kapkách mizet pudr.
„Tak co?“ zajímal se prezident dolních deseti milionů, když se mládenec vrátil na Hrad vrátit kultovní brýle.
„Nálada v lidu je, jak bych to řekl, dialektická,“ poznamenal diplomaticky mluvčí.
„Žumpa,“ ulevila si hlava státu. „Jako prognostik jim dávám tak rok, nanejvýš dva.“
„Ano, pane prezidente. To je zajímavá myšlenka, pane prezidente.“
„A říkali ti pitomečci něco o státních vyznamenáních?“
„Říkali, ehm, že si je máte strčit do ****, až tam zase půjdete a zůstat tam a vánoční projev že má být rusky s čínskými titulky, aby tomu rozuměli všichni, koho to bude zajímat a potom zpívali písničku, jak…“
„Stačí. A už vyznamenaní na Vítězný říjen potvrdili účast? Na ty analfabetické primitivy rektory se neptám. Víš, co znamená slovo rektální?“
„Něco s rektory? Nevím, pane prezidente.“
„Nevadí, tak kdo přijde?“
„Tak to se ještě s určitostí neví, zatím to proškrtáváme. Úřad tibetského pančenlamy neoficiálně sdělil, že soudruh pančenlama nikam nejezdí, protože nikdy nikam nejezdí. Otakar Vávra již zesnul a vyznamenání už dostal, tak asi nepřijde.“
„Jeho škoda,“ mínil prezident, „no dej ho na černou listinu. Ten dotočil.“
„Remka už dlouho nikdo neviděl a nemůžeme ho najít, Gott se fotil s dalajlámou, Štětináče pokousaly krysy a píše prý paměti a nemá čas, to bude asi nějaká výmluva.“
„A co Vodička a Bobošíková?“
„Hledají nějaké lidické ženy a partyzány do základních organizací. Kalousek říkal, že by přišel.“
„Ať mu zabaví hned u vchodu tibetskou vlajku, nebo zase dorazí ta ženská z ambasády a budeme muset něco psát.“
Pak se podíval z okna na noční Prahu a řekl: „Máš mě rád, Ovi?“
„Jistě, pane prezidente, bez vás bych…“
„Jasně,“ řekl starý muž. „Lepší něco než nic.“
„Schreklich,“ vzpomněl si prognostik na Hitlerův výrok z filmu Dny zrady. „Stojí proti mně samé nuly.“
