Mikuláš Kroupa je ředitelem společnosti Post Bellum. Zabývá se tím, aby náš národ nezapomínal na příběhy ze své historie, a proto existuje Paměť národa a Příběhy 20. století. Povedlo se také zrealizovat velkou výstavu ke stoletému výročí založení Československa. Mikuláš Kroupa pro Revue FORUM ale hlavně říká: připomínejme si své hrdiny a mluvme o nich i s našimi dětmi. Protože jen tak se bude národ umět bránit nenávisti, dezinformacím a udrží si svoji svobodu, pro kterou je někdy nutné i umírat.

Začněme Příběhy 20. století, které už děláte s Adamem Drdou více než jedenáct let. Jak se daří do médií taková témata dostávat?

S dobrým příběhem máte média otevřena. Opravdu nemohu říci, že by nebyla poptávka. Naopak. Letos to je zvlášť náročné. Všichni se nás ptají, jestli nemáme příběhy k výročím února 1948, mnichovské konference, mobilizace, srpna 1968. Roste tlak na Paměť národa, abychom příběhy dodávali. Snažíme se, seč nám síly stačí. A vážíme si zájmu. Dáváte nám důvěru a vzkazujete, že si naší práce vážíte. Paměť národa tu není týden nebo čtrnáct dní, ale skoro dvacet let. Obešli jsme skoro sedm tisíc osobností tohoto národa. A denně přibývají další příběhy. Většinu z těch, co jsme zpovídali, už těžko kdo jiný zdokumentuje, protože zemřeli. Byla by ohromná chyba, kdyby se s těmi svědectvími dál nepracovalo. Máme dlouhodobé cykly, jako jsou rozhlasové nebo televizní Příběhy 20. století. Cítíme se někdy unavení, ale děláme to strašně rádi. Není to jednoduché, hodinový rozhlasový dokument neuděláte za jedno odpoledne. Pořady odevzdáváme na klíč, a tak člověk musí ve studiu prosedět dny a někdy i noci a do toho tisíce a jedna starost. Žijeme hekticky a radujeme se, když se daří. Momentálně připravujeme šestnáctidílný cyklus pro Českou televizi, který poběží na obrazovkách na podzim 2019. Pravidelně jsme publikovali na serveru iDNES.cz do chvíle, kdy ho koupil pan Babiš. Nemohli jsme mu dělat stafáž, tvářit se, že je to normální médium, byť nám do příběhu nikdo nezasahoval. Tuto spolupráci jsme tuším v roce 2014 ukončili. Bylo pro nás nepřijatelné, abychom psali do médií, která vlastní politik, bývalý komunista a estébák. Přešli jsme na Echo 24, na aktuálně.cz, na seznam.cz, i u vás na FORUM 24 příběhy občasně publikujeme. Novináři mají možnost hledat ve sbírce Paměti národa své příběhy, které pak zpracují a publikují. Bráníme jen těm, kteří se nezaváží chovat se a zacházet s nahrávkou podle etického kodexu Paměti národa. Ten musí odsouhlasit každý, kdo získává přístup k celým nahrávkám, s čímž pamětníci písemně souhlasí. Kodex je velmi podobný tomu z Českého rozhlasu. Jsme otevřený archiv, ale platí určitá pravidla. Například, že nejste přímo nebo nepřímo v žoldu politiků a nejvyšším kritériem je objektivnost. Poptávka mezi novináři je velká a jsem za to rád. A za poslední léta se to změnilo k lepšímu, a trochu neskromně bych řekl, že na tom Paměť národa má svoji zásluhu.

Celý rok 2018 si připomínáme důležitá výročí naší nedávné historie. Jak svoji roli týkající se informování veřejnosti o těchto věcech plní Česká televize a Český rozhlas?

Myslím, že se jim to daří. Veřejnoprávní média v tomto fungují dobře. Oceňuji speciály, které publikují právě k výročím. Vždycky se dozvím něco nového. Nevím, co bude s veřejnoprávními médii v blízké budoucnosti, mám obavy. Zvláště ve chvíli, kdy se z mediálních rad stávají monolity politických a ideologických hodnot a názorů. Z toho by mohl vzniknout velký malér. V tuto chvíli veřejnoprávní média fungují relativně dobře, zejména co se týče reflexe historie. V publicistice a zpravodajství nevím, nejsem členem redakce, ale řekl bych, že právě tam se novináři ocitají na frontové linii. A někteří, kterým zcela věřím, vyjadřují – mírně řečeno – vážné obavy, jestli ještě platí „padni komu padni“, zeptejte se bratra Janka. (Janek Kroupa, investigativní novinář Českého rozhlasu, Mikulášův bratr, pozn. red.)

Jak hodnotíte to, jak se daří o těchto věcech hovořit s dětmi? I vy máte projekty zaměřené na školy, ale často se mluví o tom, že ve škole se skončí 2. světovou válkou a dál se nikdo nic nedozví.

Jen půl hodiny před naším rozhovorem jsem ještě seděl na besedě s deváťáky na jedné základní škole. Bylo to skvělé. Vyprávěl jsem jim příběhy, povídali jsme si, co si představují pod tím divným slovem „svoboda“. Dějepis je ve školách neuvěřitelná nuda. Méně zdatná paní učitelka vezme učebnici dějepisu pro ZŠ a víceletá gymnázia a probírá kapitolu za kapitolou. Na tabuli jim moderní dějiny schematizuje. Například. V učebnici doslova stojí: „Významným faktorem pro zesílení odboje se staly výsadky z SSSR a Británie. Plnily úkoly organizační, zpravodajské a bojové.“ Na tabuli a v sešitech dětí to pak vypadá: „Zesilovací faktory odboje: výsadky. Jejich úkoly dělíme: za A. organizační, za B. zpravodajské a za C. bojové.“ Taková pitomost! Takhle se učí, a stejně blbě třeba biologie: láčkovce dělíme na žahavce, žebernatky a já nevím co. Vím, o čem mluvím, mám syna v devítce a dceru v sedmičce. Koukám jim přes rameno a chytám se za hlavu. Nesmírně przníte historii, když ji vykládáte takhle schematicky. Musíte jim vyprávět příběhy, jít do detailu. Právě tak je upoutáte. Na pozadí dramatických událostí a příběhů se vám letopočty, kontext vyjeví a děti, a konec konců i jejich rodiče, nad tím přemýšlí. Když dítě zaujmete, přijde domů a chce si o tom doma s někým povídat, hledat si k tomu něco víc.

Jaké příběhy dětem vyprávíte?

Třeba příběh z 50. let Luboše Jednorožce. Nesmírně silný a dojemný osud mladého muže, který byl zavřený za to, že pomáhal lidem utíkat přes hranice. Není prostor ho celý vyprávět, tak jen telegraficky: za pomoc při organizování přechodů byl odsouzený na deset let vězení, podařilo se mu za veledramatických okolností z lágru utéct, sešel se se svojí dívkou a pokusili se přejít hranice. Jenomže byli zadrženi a znovu zavřeni, tentokrát oba. Olinka dostala čtyři roky. Když ji propustili, Luboše v Leopoldově navštívila a rozešli se, protože ji z lásky prosil, aby si nekazila život čekáním na něj. Po roce nečekaně přišla amnestie, Olinka už byla vdaná a Luboš se oženil. Našel si dívku, kterou potkal v čekárně návštěvní místnosti v pardubické věznici, kam jezdil za svojí maminkou. V roce 1964 se celá Lubošova rodina pokusila přes Jugoslávii dostat do Itálie a byla zadržena. Luboš putoval zpátky do Leopoldova, kde si odseděl dva roky. V roce 1968 sbalil rodinu a odjeli do Spojených států. Podařilo se nám ho zkontaktovat přes Skype, žil v Kalifornii. Vyprávěl nám, že v Čechách zakopal milostné dopisy – motáky, které Olince z vězení psal. My jsme se je vydali hledat. Tři dny jsme kopali na zahradě, touha dopisy najít byla obrovská. Celé ty tři dny nás sledovala sousedka a pak nám je přinesla v deskách s tím, že je našla. Za komunismu se až tak nedržely hranice pozemků, a tak si posunuli plot o dva metry a když stavěli kůlnu, Lubošovy dopisy našla. A protože jí připadaly zajímavé, nechala si je. Jsou to nádherné milostné dopisy, které mladý skaut uvržený do hrozné situace psal svojí velké lásce, ke které se upínal. Luboš si nechtěl nechat vzít svobodu a bojoval za ni za každou cenu. Když to vyprávím žákům, je ve třídě hrobové ticho. Předevčírem jsem měl besedu v páté třídě a tam na mě některé děti koukaly doslova s otevřenou pusou. Jako by nikdy před tím takový příběh neslyšely. V našem projektu Příběhy našich sousedů pátrají po podobných příbězích. Po tom, co děti zdokumentují nějaký příběh, je s nimi řeč. Najednou se máte o čem bavit.

O čem s dětmi mluvíte?

Ptám se jich, co je podle nich svoboda. Už nedrmolí, že si člověk může dělat, co chce, že svoboda jsou peníze a podobně. Sami dojdou k tomu, že svobodný člověk je ten, kdo nad sebou nemá vládce, nepotřebuje pány, bachaře, nacisty nebo komunisty. Aby svobodní lidé dokázali žít spolu a nesežrali se, dohodli jsme se, že si budeme volit své zástupce. Ti zvolení budou tvořit zákony platné pro každého. Je silné, když si s dětmi o tom povídáte, diskutujete a ony samy dojdou k tomu, že opravdová svoboda závisí na vztazích, musíme se navzájem ctít, mít se rádi, mít vzájemnou dobrou vůli, jinak si půjdeme po krku. Někdy v diskuzi dojdeme dost daleko, třeba k závěru, že nejvyšší stupeň svobody je láska. Protože když někoho milujete, milujete ho proto, jaký opravdu je, a to lze jen tehdy, bude-li svobodný. Takže když se lidé berou a slibují si lásku na věčné časy, tak si paradoxně slibují svobodu, kterou si dávají navzájem. A o tom je ve skutečnosti to pravé vlastenectví. Bojovat a být ochotný umřít pro druhé, se kterými jsme si slíbili svobodu. Takže lidé, kteří nenávidí, jsou rasisté, xenofobové, antisemité, takoví ti, jak si dnes říkají „slušní lidé“, nemají s vlastenectvím nic společného.

Reflektujete na besedách i současnou situaci?

Spíš ne. To by bylo předčasné. Neorientují se, nesledují politiku, pochopitelně, sem tam papouškují, co zaslechnou. Mají na ni čas a sami si musí přijít na to, co je osloví. Rozhodně žádnou agitku neprovádím, tedy kromě toho, že používám v hanlivém slova smyslu komunismus a nacismus.

Jak se postkomunistické země staví ke své minulosti?

Bude stát podporovat připomínání si minulosti, když je vláda opřena o podporu komunistů?

Umí si Češi dostatečně připomínat své hrdiny? 

Jak mají rodiče učit své děti vnímat minulost?

Toto a mnoho dalšího si můžete přečíst v aktuálním vydání Revue FORUM, které najdete v trafikách nebo na www.revueforum.cz.