Frontman hudební skupiny Tata Bojs již od devíti let snil o kapele. Z fáze snění se dostal o pár let později, kdy si místo hraní na kýble nebo barely pořídil opravdové bubny a se spolužáky ze třídy v čele s Markem Huňátem, přezdívaným Mardoša, odehráli ve školní tělocvičně v roce 1988 svůj první koncert. A od té doby už třicet let spolu dělají „bordel“. Své první bubny si koupil v místě, kde se o rok později konala revoluce, a jak sám říká, tato doba ho velice ovlivnila. O tomhle všem mluví v rozhovoru pro Revue FORUM.

S Tata Bojs slavíte 30 let od vzniku kapely. Jak to všechno začalo? 

Začalo to už v lednu v roce 1983, když Mardoša slavil deváté narozeniny, na takovém mejdánku u něj doma se sušenkami a rybízádou. Rok před tím vyšla deska Combat rock od skupiny Clash, kterou si tenkrát přivezl Mardošův táta z Polska. My jsme si ji tam pouštěli a strašně nás ta hudba bavila. Taky se nám líbilo, jak vypadají, byli takoví drsní a v tu chvíli jsme začali možná poprvé snít o kapele. Z fáze snění jsme se posunuli v roce 1987, kdy Mardoša dostal k Vánocům basu a já jsem si začal shánět nějaké kýble, abychom mohli dělat bordel spolu.  Od Mardošových rodičů jsme dostali k dispozici suterénní místnost v domě, ze které nejdřív měla být klubovna, ale nakonec se stala zkušebnou. Zlomilo se to v květnu v roce 1988, kdy jsem pořád chodil do bazaru hudebnin na Národní třídě, v tom místě, kde se o rok později odehrála sametová revoluce, a objevil jsem tam skutečné bicí značky Amati Kraslice, které tenkrát stály 2400 korun. Já jsem měl našetřeno jen asi 1800 korun a zbytek mi velkoryse doplatil tatínek. Přivezli jsme je do zkušebny a hned jsem volal Mardošovi, že mám bicí, ať okamžitě přiběhne. Začali jsme zkoušet a 29. června 1988 jsme odehráli svůj první koncert. 

A ten první koncert jste odehráli jen ve dvou? 

Ne, právě ten první koncert nás bylo více, jelikož se k nám přidalo pár kamarádů. Byl s námi náš kamarád ze třídy přezdívaný Kaliméro a Mareček Padevět, který s námi pak jako jediný zůstal hrát. Ovšem on na tom prvním koncertu neměl zapojenou kytaru. Ta šňůra šla jenom někam k žebřinám a jen dělal jako že hraje. Byl tam taky klávesista Ríša a Ondřej Balík na další kytaru. Ovšem ti všichni po tom koncertě nějak odpadli a zůstali jsme jen Mardoša, Mareček a já. Dlouhá léta jsme byli jen tři. 

Jak jste si určili, kdo bude hrát na kytaru a kdo na bicí? 

To se v podstatě stalo nějak samo, přirozeně. Já jsem měl touhu hrát na bicí už od malička. Ani nevím proč. Netoužil jsem zpívat. Ze začátku zpíval víc Mareček, protože měl hluboký hlas jako jediný z nás a my jsme chtěli být drsní. My s Mardošou jsme byli lehce opoždění ve fyzickém vývoji, takže jsme ještě dost dlouho vypadali a mluvili jako děti. Já jsem začal zpívat až nějak v průběhu let, když se zjistilo, že Mardoša zpívat moc neumí. Ale na to jsme přišli až po pár letech (smích).

Jak se přecházelo z hraní na kýble k hraní na opravdové bicí? 

To bylo krásné. Já jsem si chtěl nejdříve sestavit bicí soupravu z barelů. Táta mi jich pomohl sehnat asi devět a měl jsem v plánu si je seřezat různě hluboko, abych dosáhnul různých tónů. Jenže, jakmile jsem objevil ty bubny na Národní, tak idea barelů byla hned pryč. U bubnů jsem nevěděl, jak je postavit, a snažil jsem se to okoukat z televize. Naštěstí s námi do školy, o ročník výš, chodil bubeník Venca Šváb, který hrál už delší dobu. Jeho jsem tedy poprosil, aby mě to naučil. Honorář za hodinu učení byla jedna krabička cigaret. Naučil mě základy, měli jsme spolu asi tak šest hodin, ale po prázdninách, kdy jsme měli pauzu, už jsem se učil sám. Takže jsem ve své podstatě samouk. Odkoukával jsem to z videí. Mě to hlavně hrozně bavilo. Mám takovou teorii, že pokud někdo něco chce dělat a dá tomu čas, energii a snažení, tak se to vždycky nějak naučí a nakonec přijde nějaké utvrzení v tom, že se zdokonalujete. A je úplně jedno, jestli to je ping pong nebo bubnování. 

Podepsal jste petici Milion chvilek za odstoupení premiéra České republiky Andreje Babiše. Stále na tom trváte? 

Samozřejmě, nic se nezměnilo. Měl by odstoupit, protože je v očích mnoha občanů této republiky nedůvěryhodná osoba. Má za sebou tolik nevysvětlených kauz, které by ho v jakékoliv jiné civilizované zemi přinutily složit svoji funkci okamžitě, že vlastně žasnu nad jeho lidskou náturou. Nechápu to. Každý v jeho kůži by už odešel desetkrát. 

Jako kapela se k politice vyjadřujete? Zastáváte jednotný názor? 

Jsme jednotní ve spoustě věcí, protože kapela je takové specifické malé společenství. Trávíme spolu spoustu času a bavíme se o všem. Myslím, že naše názory jsou vesměs podobné. Ale nikdy jsme se nechtěli stavět do role jakési politické kapely, i když jsme z toho undegroundového podhoubí trochu vzešli. Potřebu vyjádřit nějak oficiálně svůj názor jsme měli jen jednou. Při první svobodné volbě prezidenta jsme podpořili malým koncertem kampaň Karla Schwarzenberga. Pak jsme hráli ještě na takových těch havlovských výročních akcích v Lucerně. Ale jinak se do politiky moc nehrneme. Nějak mám pocit, že si to ty písničky nezaslouží. 

Jaký je tedy váš pohled na vyjádření zpěváka Tomáše Kluse ohledně bojkotu akcí sponzorovaných premiérem a jeho firmami? 

Já Tomáše vlastně moc neznám, takže ho nechci nijak soudit. Každý ať bojuje po svém. Přijde mi to do jisté míry odvážné a ve své podstatě to schvaluji. Ony tato velká prohlášení jsou podle mě ošemetná věc. Je to vždycky dvousečné a otázka je, jestli to člověk dělá opravdu ze svého přesvědčení, nebo jestli si tím jen chce nějak pomoci k větší pozornosti. Nechtěl bych se ale pouštět do jakýchkoliv soudů. Je to celkem sympaták, moje děti ho mají rádi v pohádkách a líbí se mi, co dělá, i když to není vyloženě typ hudby, který bych vyhledával. Párkrát jsme se potkali na festivalech a působí na mě jako srdcař, takže to třeba opravdu myslel upřímně. Ovšem můj styl to není. 

Takže neřešíte, jestli hrajete na akcích podporované nějakými konkrétními lidmi? Nespojujete tyto dvě věci dohromady? 

Já bych si jako sponzora na turné nikdy Agrofert nevybral. Takže jistá hranice, za kterou bychom nešli, tady je. Na druhou stranu, když dostaneme nabídku z Colours of Ostrava, abychom tam zahráli koncert pro patnáct tisíc lidí, který je třeba pro nás v sezóně docela důležitý, tak pro mě není důvod tam nehrát jenom proto, že tam pan Babiš něco sponzoruje. Ten festival mám dlouhodobě rád, mám rád lidi, kteří ho tvoří, cítím se tam dobře a hlavně mám rád tu prvotní ideu, kvůli které festival vznikl. Colours tu byly ještě před Babišem.

Co je pro Tata Bojs úspěch? Ocenění, fanoušci nebo hraní v rádiu?

Jak se dá skloubit výtvarno a hudba?

Jak se v tvorbě kapely odrazia sametová revoluce?

Proč se změnily ceny Anděl?

Přečtěte si rozhovor v aktuálním vydání Revue FORUM!