V aktuálním čísle měsíčníku FORUM 24+ si můžete přečíst velký rozhovor s Milanem Caisem. Důvodů bylo několik. Jednak mu bylo padesát, jednak o jeho domovské kapele Tata Bojs vznikl celovečerní dokument, jednak podepsal petici proti neudržitelným poměrům na pražské AVU a jednak na své poslední výstavě za pomoci vojáků a nitroglycerinu proděravěl ocel z Azovstalu. Takže uznejte, že tohle všechno už stálo za to, sednout si se známým muzikantem a výtvarníkem do kavárny a pustit diktafon. Člověk se dozvěděl spoustu zajímavostí. Tak třeba:

O významu Mardoši
S Mardošou jsme spolu byli u všech podstatných okamžiků našich životů, vzájemně si věci zrcadlíme. Bez toho druhého by naše osobnosti byly možná trochu jiné, obrušujeme se. Navzájem si sedly i naše rodiny, včetně dětí, takže když doma řeknu: Huňátovi nás pozvali na chalupu, děti mají radost.

O významu Micka Jaggera
Netuším, jak se asi cítí Mick Jagger po koncertě, ale i tak si myslím, že je přírodní úkaz, jakkoli má nesrovnatelnou péči a zázemí, fitness trenéry, výživové poradce a kdoví co ještě. Vystoupení Stones jsou hodně postavená na něm a jeho performační schopnosti. Upřímně, i když mám vlastně radši Keithe Richardse, tak když mu Jagger přenechá pódium a jde si odpočinout, celé to trochu spadne. Ale v tom tkví už odpradávna dynamika jejich koncertů.

O tom, jaký je to pocit vidět sám sebe ve filmu
Není to moc příjemné se na sebe dívat. Ale není tam nic, co by mě šokovalo nebo bych se s tím nesrovnal. Po zhlédnutí prvního střihu jsem napsal Markovi (režisérovi Marku Najbrtovi; pozn. red.) soupis věcí, které bych ve filmu změnil. On na něco přistoupil, ale obecně mi řekl: hele, dobrý, ale ber to tak, že je to můj pohled na vás, autonomní věc. A má pravdu. Dal jsem pak už ruce pryč.

O Milanu Knížákovi
Voňavý chlap, když vešel do školy, spolehlivě jsme všichni podle vůně věděli, jestli už je v práci. Rád popichoval, byl invektivní, dokázal studenta zatlačit do kouta tak, že se sesypal, zaklapl desky a s brekem odešel. Dělal to hlavně u klauzur. Jinak myslím, že na své studenty byl hodný.

O tématu času ve své tvorbě
I na poslední výstavě mám objekt s tématem času, jmenuje se Time error. Asi mi to téma pořád rezonuje. Tehdy (Milan před lety na své první výstavě představil stroj na odpočet životního času – jednalo se o jeho bakalářskou práci na Akademii výtvarných umění; pozn. red.) jsem vyrobil tři odpočítávače odžitých hodin, pro mě a pro mámu s tátou. Spustil jsem je před pětadvaceti lety, přesně 25. května v 18.05, kdy jsem se narodil, na displejích jsem nastavil již odžitý počet hodin a začal připočítávat další. Minuty a vteřiny cyklují, hodiny se přičítají. Dodnes u mě v pracovně ty diody pořád blikají. Byla to bakalářská práce na akádě. Asi jsem už tehdy přemýšlel nad odlišným vnímáním času. Byl a jsem pořád fascinovaný tím, že dožijeme-li se třeba osmdesátky, což se zdá z pohledu let jako dlouhá doba, v přepočtu na hodiny jich zas tolik není. Díky tomuhle projektu jsem zjistil, že většina z nás se nedožije ani milionu hodin.

O výchově dcer
S třemi dcerami je život krásný a zároveň jako na houpačce. Je známo, že v pubertě mají děti tendenci se od rodičů odstřihnout, aby se pak mohly zase vrátit. A tenhle proces mám teď možnost sledovat v různých fázích. Například nejstarší Evelína, která právě odmaturovala, mě už zase dlouze objímá. Naopak u čtrnáctileté Johanky začínám pociťovat fázi odstupu a nejmladší Apolena je ještě v pohodě. Prostě každá má svůj příběh.

Celý rozhovor čtěte v červencovém čísle měsíčníku FORUM 24+, které je právě v prodeji, nebo v digitální verzi zde.