„My jsme na studiích dělili lidi na kavárenské typy a sportovce. A chtěli jsme udržet krok s oběma. Do noci jsme debatovali v podnicích a ráno si bez milosti natáhli budík a šli běhat.“ To říká Milan Kňažko, významný slovenský herec i politik, který v pátek oslavil 70. narozeniny.
Kňažko prožil bohatý život, vypracoval se na jednoho z nejlepších slovenských herců, získal morální kredit, úspěšně působil ve vrcholné politice i v komerční sféře. Jaký je tedy skutečný příběh jedné z nejvýraznějších osobností našeho souseda a jak se zrcadlí na něm příběh československé i slovenské porevoluční politiky?
Milan Kňažko dělá věci naplno. Celý život. A zdá se, že image drsňáka skutečně zrcadlí jeho životní osudy. „Keď som mal šesť týždňov, mama ma držala na rukách a povedala Vladovi: Poď sem, ukážem ti bračeka.“ A Vlado mal ruku za chrbtom a v nej poleno. A prásk ho po mne. Tuším odvtedy sa začala utvárať tá moja drsnejšia povaha. Prvé, čo si pamätám z tohto sveta, bolo, že mi Vlado robí zle.“ S bratrem do sebe dokonce zapíchli i nože. Podle Kňažka dobrá průprava na život.
Než se dostal na herectví, zakusil práce kulisáka i horníka. Školu dokončil právě včas. Roku 1968 ještě stačil odjet na dva roky do Francie, kde se dále věnoval herectví. Z Nancy si kromě zkušeností a znalosti jazyka přivezl i druhou ženu. Aby ji dostal do Československa, využil podle svých slov poprvé a naposledy protekci. Zašel osobně až za příslušným ministrem a Michèle mohla přijet. Ani toto manželství mu však nevydrželo.
Co prosperovalo o poznání více, byla Kňažkova herecká kariéra. Sbíral uznání za divadelní i filmové role tak dlouho, až si jej vybralo Slovenské národní divadlo. Jeho nejslavnější filmovou rolí je alkoholik Miloš Lexa ve snímku režiséra Dušana Kleina „Dobří holubi se vracejí“. Za své herectví získal Kňažko socialistický titul Zasloužilý umělec. A někde tady se začíná psát druhý Kňažkův příběh.
Podepsal známou petici Několik vět i výzvy k propuštění politických vězňů a vrátil titul Zasloužilý umělec. V říjnu 1989 tím ještě pořád riskoval své další herecké bytí a nebytí. Ale i tato odvaha mu pomohla namířit život novým směrem. Jako populární tvář pak po listopadové revoluci 1989 v Bratislavě organizoval a moderoval mítinky Veřejnosti proti násilí, což jej katapultovalo na místo poradce Václava Havla a po prvních svobodných volbách i do Federálního shromáždění, tehdejší „poslanecké sněmovny.“
Do politiky se tehdy dostala řada herců a známých osobností. Většina však vydržela jen jedno volební období. Ne tak zarputilý Kňažko. Ten se stal naopak slovenským ministrem zahraničí a oporou nového subjektu HZDS, které vedl kontroverzní Vladimír Mečiar. Kňažkovi to tehdy hodně lidí vyčítalo. Jenže co ví inteligence hned, trvá masám pochopit déle. HZDS se podobně jako ODS v Česku naučilo jako první politickému řemeslu. Mečiar vyprodával sály a pomohl Slovákům vybojovat samostatnost. Lidé jej tehdy milovali a jeho hnutí se zdálo neporazitelné (podobně jako dnes Ficův Směr).
Bylo jen otázkou času, než se cesty Kňažka a autokrata Mečiara rozejdou. Stalo se tak krátce po vzniku nového státu, kdy byl Kňažko odvolán z pozice ministra zahraničí a mohl začít svou strastiplnou pouť nezávislé politické osobnosti.
Opustil Mečiarovo hnutí a založil Alianci Demokratů Slovenska. Nadále působil jako poslanec a připravoval se na rozhodující souboj o osud celé země. Ten se strhl roku 1998 ve chvíli, kdy si Mečiar zcela podmanil státní moc, všechny klíčové složky a lidi, kdy zrežíroval únos prezidentova syna a kdy přes to všechno vévodil průzkumům veřejného mínění.
Slovensku v tu chvíli hrozila mezinárodní izolace, protože EU sledovala vývoj v kandidátské zemi bedlivě a se znepokojením. Námluvy s Ruskem, rozkradený majetek, ovlivňování kauz i novinářů. V poslední možné chvíli dopadly volby těsným vítězstvím široké koalice demokratických stran. Premiér Dzurinda nastartoval klíčové reformy a Kňažko je sledoval jako ministr kultury.
Po čtyřech letech, s vědomím, že Slovensko konečně nabralo demokratický kurz, se Kňažko odebral do politického důchodu. I díky jeho jménu se demokratickým stranám ještě podařilo vyhrát volby roku 2002. Osm let rozumné vlády však zatím muselo Slovensku stačit. V roce 2006 uspěl ve volbách nový populista – Robert Fico. Kňažko to už sledoval z komerční sféry, stal se na čtyři roky generálním ředitelem televize Joj.
Milan Kňažko se po odchodu z této televize stal opět hercem a Slovensko dostalo ještě jednu šanci. V roce 2010 se opakoval scénář široké koalice proti vítězi voleb. Jenom místo Mečiara se stal strašákem Fico. Tato vláda však skončila na památném sporu o euroval. Chcete-li, na otázce, zda mají chudí Slováci přispívat bohatým Řekům na důchody. Vláda Ivety Radičové padla.
To rozhořčilo Milana Kňažka natolik, že roku 2013 ohlásil kandidaturu na post prezidenta. „Už nám zase vládne jedna strana,“ říkal. V porovnání s Ficem a Kiskou vedl úspornou kampaň. Přesto získal přes 12 procent hlasů a obsadil čtvrté místo. Naštěstí dokázal Fica porazit jiný demokrat, Andrej Kiska.
Milan Kňažko má za sebou ve svých 70 letech tři manželství, má tři děti a za sebou a asi i před sebou ještě bohatý herecký život. Stal se zřejmě nejangažovanějším československým hercem v polistopadovém dění. Ve všech svých rozhovorech i postojích přitom nezapomněl klást důraz na demokracii a civilizační posun.