Babišově Mladé frontě Dnes poskytl rozhovor slovenský herec a politik Milan Kňažko. Vyjádřil se i ke kritice prezidenta Zemana na udílení cen Anděl. Otázka byla zjevně návodná a pan Kňažko nezklamal:

„Čeští hudebníci v přímém televizním přenosu udílení cen Anděl kritizovali prezidenta Zemana a jeho snahy o užší spolupráci s Čínou. Zaznamenal jste tu kauzu?

Zprostředkovaně, měl jsem představení v Bratislavě, takže jsem to neviděl. Myslím, že politika by neměla podléhat emocím. Je otázka, jestli takový protest na kulturní či sportovní akce patří. Ta hranice je docela křehká, ale já spíš myslím, že nepatří. Víte, když jsme neměli demokratické instituce a svobodné volby, tak bylo zcela správné, že se umělci bouřili a protestovali. Nejsem si ale zcela jist, zda se mají diváci, kteří přišli k televizi kvůli něčemu úplně jinému, zabývat tím, zda váš pan prezident něco s Čínou přehnal, či nepřehnal. A také si myslím, že je potřeba rozlišovat, co je byznys, co politika a co lidská práva.“

Naprosto, ani trochu s panem Kňažkem nesouhlasím. Pamatuji se, jak za totáče české publikum spontánně řvalo na hokejových utkáních s manšaftem Ruského impéria, překabátěného tehdy na „SSSR“. Jistě, na sportovních utkáních se to za normálních okolností nedělá. Zároveň se taky nedělá to, co se u nás stalo předtím, totiž že brutální, primitivní despocie uzurpuje území malých států, které se jí nemohly bránit. Že se jí část populace některých z nich předtím podařilo zblbnout, ji přitom ani trochu neomlouvá.

A jsou dnes úplně normální poměry? Jistě výrazně normálnější než v druhé polovině padesátých let. Ale když uvážíme tu otřesnou, ponižující opičárnu pod režií prezidenta Zemana (měl za tím účelem k dispozici policii ČR), kterou jsme museli v Praze po dva dny zažívat, pak „v normě“, co platila v letech 1990–2012, to ani náhodou nebylo.

Za druhé: V tomto případě, který Babišova Mladá fronta Dnes už delší dobu s chutí rozmazává, nešlo o neartikulovaný protest řvoucího davu, ale o krátké sdělení jedné konkrétní zpěvačky, Lenky Dusilové, na niž bylo při tom dobře vidět a o níž každý ví, kdo je. Upírat jí právo na tohle znamená zasahovat do svobody projevu, kterou jsme před 26 lety získali. Dala své stanovisko lidem na vědomí. Je to úplně OK a je třeba to hájit.

OK není, že služebným žurnalistům z babišovin zrovna tohle vadí. Na tom je vidět, jak a v čem se u nás poměry počínaje rokem 2013 změnily. Nejsme sice (ještě) v něčem, co by se podobalo předlistopadovým poměrům, ale hnusné je to už i tak dost. A součástí té hnusnosti jsou ti, kteří vzbuzují dojem „jako by se nechumelilo“. Nepatří k nim ani náhodou jen lidé z Babišových médií. Proti nim všem je třeba bránit naše „hodnoty“, tedy taky svobodu projevu.

Poznámka vyšla v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.