Milan Uhde byl za komunistického režimu představitelem disentu  a po roce 1989 dva roky ministrem kultury české vlády. Po vzniku samostatné České republiky byl prvním předsedou Sněmovny. Hovořili jsme s ním o tom, jestli mají umělci chtít peníze po státu, jak to zaznělo na prvním sjezdu nové Asociace spisovatelů, a také o tom, jaký byl Ludvík Vaculík jako spisovatel a člověk.

Nedávno se konal sjezd nové Asociace spisovatelů. Co si myslíte o tom, že spisovatelé se takovým způsobem sdružují. Má smysl něco zakládat a schůzovat. Proč nestačí to, že tvoří?

Já jsem tam byl jako host. Nejsem ani zakládající člen, ani jsem nebyl pozván, abych se jím stal, protože jsem generace odlehlá, jsem divadelník a Asociaci zakládají prozaici a básníci a kritici. Jejich pokusu o sdružení dobře rozumím. Existují dvě organizace spisovatelů: PEN klub, to je zájmová organizace a výběrová, která se v duchu tradic nesnaží pojmenovat veřejně problémy všech spisovatelů a celé literatury. Pak je tady Obec spisovatelů, ta je pro mě velikým zklamáním, protože si myslím, že neplní to, co by organizace spisovatelů měla v současné chvíli dělat.

Rozumím vzniku Asociace spisovatelů jako projevu snahy podrobit kritice a nápravě skutečnost, že literatura a vůbec živá kultura a vznikající umění nemá v současné společnosti takové místo v hierarchii hodnot, aby bylo důstojné. Je to veliký problém a rozumím tomu tak, že Asociace chce ten problém popsat a pokusit se o jeho řešení.

Teoreticky tomu rozumím, ale není mi tam jasné, co by chtěli. Když jde o film, to stojí moc peněz a chápu, že někdo chce podporu, třeba od státu, ale napsat knihu a sám si ji vydat v podstatě nestojí žádné peníze, je to možné. Nevím, proč se kolegové dožadují, aby se v tom angažoval někdo krom nich samotných. Proč se nepostarají sami o sebe a potřebují nějakou podporu od státu?

Neměl jsem příležitost s nimi o tom mluvit z očí do očí. Diskuse na tom sjezdu mě utvrdila v tom, že oni nečekají od státu žádné veliké zázraky. Zejména dokud trvá dnešní situace, ani ty zázraky nelze rozumně požadovat. Já se ale domnívám, že společnost a její organizace by něco podniknout měly a mohly a to ti spisovatelé sami zařídit nemohou. Na to mohou jenom působit, o to usilovat. Představuji si, že je nejvyšší čas definovat zákonem takzvanou kulturní politiku, to znamená, co míní státní rozpočet podporovat, které kulturní aktivity podporovat nemíní a jakým způsobem a dokonce v jaké finanční výši podporu plánuje. Protože vznikla situace, že i český rozpočet pamatuje na kulturu včetně památek a všeho, co do ní patří, zlomečkem jednoho procenta, které téměř všechny evropské země připisují každoročně na účet kultury. To je podle mě samo o sobě hodné kritiky a předpokládám, že Asociace spisovatelů bude kritiku veřejně pronášet a zdůrazňovat. Stát by se měl vyjádřit, jak bude vypadat podpora takzvaného živého umění, vznikajícího umění, na to je nejvyšší čas, to už se mělo stát. Spisovatelé, divadelníci, výtvarníci, skladatelé a další takovou definici mohou od státu žádat a měli by ji žádat. V tom jsou snad členové Asociace bez iluzí. Vědí, že to nemůže proběhnout jako v příběhu barona Prášila, který se sám za vlastní cop vytáhl z bažiny. Spisovatelé vědí, že sami se nevytáhnou z toho bahna, ve kterém situace české literatury vězí. To je na státních orgánech.

Ale pořád nerozumím tomu, co by ty státní orgány měly dělat, když si každý může napsat knihu a vydat knihu a prodat knihu. Co by měly dělat ty státní orgány?

Já vím, že je nemálo hodnotných knih, které leží v rukopisech a musí čekat, protože se na ně nedostalo při výběrovém nebo dotačním řízení, když autoři požádali o podporu nějakou instituci, která ji poskytuje, a nepochodili. Ta podpora je improvizovaná, rok od roku. Měly by se stanovit určité limity, pod které by podpora neměla klesat. Mělo by se třeba vyjasnit, zda stát míní podporovat kulturní časopisy, aby nezanikly. To jsou všechno velmi konkrétní otázky. Vidím, v jaké omezující a demotivující nejistotě kultura žije, na rozdíl od přirozené nejistoty, která ke kultuře patří. Nemusí a nemá přitom žít jako ve výkrmně. Vím třeba, jak zápasí Divadelní noviny: nemají základní prostředky na to, aby poslaly kritika do Uherského Hradiště nebo do Liberce, tam, kde se něco zajímavého děje. To jsou problémy, které vypadají strašně detailně, ale myslím si, že by se odpověď na ně hledat měla. To není otázka, která by mě jako divadelníka pálila přímo. Já si svoje hry napíšu, a pokud se povedou, tak se budou hrát, a pokud se nepovedou, hrát se nebudou a je to v naprostém pořádku. Psaná literatura nemá podle mě spoléhat jen na to, že si autor může vydat dílo vlastním nákladem.

Je to odbočka od tématu, ale v tyto dny nemůžeme vynechat odchod Ludvíka Vaculíka…

Ludvíku Vaculíkovi já osobně vděčím za mnohé. On byl znamenitý podněcovatel. Pomohl mi v době, kdy mi bylo velmi těžko, protože jsem se těžko smiřoval s rolí zakázaného spisovatele, mě to zaskočilo, nečekal jsem to. Tehdy mě on a Ivan Klíma navštívili, bylo to v roce 1974. Aniž se šířili o tom, jak je to všechno špatné, hned navrhli velice zajímavou akci, že nás bude několik, s Alexandrem Klimentem, Pavlem Kohoutem, Jurajem Špitzerem, Václavem Havlem, psát fejetony, každý týden jeden a zbývajícím jej rozešle. Za pár týdnů se autoři vystřídají a kolotoč bude pokračovat, jak dlouho to literárně vydržíme. Ono to nevypadalo jako něco velkého, ale bylo to strhující a oni mě tímto způsobem zapojili do dalších akcí. „Máš novou hru, dej mi ji, dám ji do Petlice.“ Samozřejmě to vedlo i k určitým konfrontacím se státní mocí, ale Ludvík Vaculík byl veliký iniciátor.

To je Vaculík jako organizátor, a co jako spisovatel?

Byl znamenitý spisovatel. Jeho romány Sekyra a Český snář zejména považuji za základní díla 20. století a jeho fejetony, to je něco, co Hamlet nazval trestí a zhuštěnou kronikou doby, jak se říká v jednom překladu. Kdo si ty fejetony přečte, tak tu dobu má před sebou a má ji v komentáři osobitého člověka. Ludvík Vaculík o své originalitě dobře věděl a také si někdy s tím pocitem zahrával. Zaujímal stanoviska, která byla záměrně provokativní. Měl nesmírný dar humoru. Jeho čeština, když si jeho text přečtete nahlas, zní jako zvon. Doufám, že jednou někdo napíše studii Vaculíkův slovosled, jak s tím slovosledem pracuje. Jednou se rozzlobil na myslivce a napsal: „A myslivci, ta hovada už…“ to je slovosled přirozeného, osobně zabarveného hovoru, který promítal do svého písemného projevu. Byl experimentátor, přestože jeho literatura napovrch vypadá jako tradiční. Český snář je románový experiment, to nemusel být román, mohlo to také vyjít jako kronika nebo deník. Vaculík je úchvatný zjev a je mi moc líto, že už nic nenapíše, protože jeho život skončil. Psal do poslední chvíle a nemohl být bez psaní. Myslím si, že on je opravdu epocha v české moderní literatuře.