Veřejné vystoupení Milionu chvilek pro demokracii 16. listopadu na Letné bylo po technické stránce velmi úspěšné. Narazilo na zásadní nesouhlas stoupenců Nových pořádků i na spontánní nadšenou podporu těch, co se akcí cítí být osloveni. Nepočítám se ani k jedněm, ani k druhým.
Byl bych jen rád, kdyby se u nás nevytvořila stejná situace jako v minulosti, kdy proti sobě stály dva nesmiřitelné a vášnivě zaujaté tábory (Pravda a Láska a Neviditelná ruka trhu), z nichž ani jeden neměl pravdu. Zabránit tomu může jen otevřená diskuse. Nezastírám, že u mne převládají výhrady k posledním aktivitám Milionu chvilek. Nechci však těm lidem upírat dobrou vůli a už vůbec ne kritizovat ty, kdo se protestů zúčastnili či připojili svůj podpis. Jen doufám, že snad je o těch věcech pořád ještě možné otevřeně diskutovat.
Co to vlastně je
Soustředím se na písemný výstup z demonstrace. První problém mám s tím, jak se text, který organizátoři předkládají k podpisu, vlastně jmenuje. Vypadá to, že „Co chceme“, ale úplně jistý si nejsem. To jistě není zcela zásadní věc. Další, větší problém mám se žánrem. V textu se vyskytují dva výrazy: „výzva“ a „prohlášení“. „Prohlášení“ se ale zřejmě týká jen věty „Záleží mi na demokracii, najdu si pro ni chvilku a v případě potřeby ji budu bránit“. „Výzva“ je uvedena poté a malým písmem. Tohle označení ovšem používají běžně i hlavní organizátoři akce.
Úvodem textu stojí tři body. První zní: „Chceme mít politiky, kteří respektují demokratická pravidla a instituce, nelžou, nekradou, nestraší a nejsou ve střetu zájmů.“ To ovšem není výzva, ale vyjádření přání či touhy. Výzva to není už vzhledem k tomu, že chybí adresát (protože je před Vánocemi, mohl by to být např. Ježíšek).
Pokusme se zformulovat přání opačné. Znělo by: „Nechceme mít politiky, kteří respektují demokratická pravidla a instituce, nelžou, nekradou, nestraší a nejsou ve střetu zájmů“; nebo případně „chceme mít politiky, kteří nerespektují demokratická pravidla a instituce, lžou, kradou, straší a jsou ve střetu zájmů“. Protože taková přání zjevně nikdo nezformuluje, vnucuje se výklad, že jakousi skoro „podprahovou“ informací pro veřejnost a potenciální signatáře je: my, co jsme to sepsali (a dále zároveň i všichni, kdo se k nám zatím připojí), chceme mít politiky… atd. A možná dokonce: ovšem ti, co to nepodepíšou, asi nechtějí mít politiky… atd.
Druhý bod zní: „Chceme být občany, kterým záleží na druhých lidech, zajímají se o stav společnosti a převzali za ni svůj díl zodpovědnosti.“ Tohle je závazek, předsevzetí, jaká si lidé dávají na Nový rok. Je to předsevzetí ušlechtilé: že by někdo chtěl opak, to si rovněž nelze přestavit.
A konečně třetí bod: „Chceme žít v zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti, má zdravou krajinu a kde každý může žít beze strachu, důstojně a rád.“ Rovněž přání či touha. Smysl je, aspoň předpokládám, nikoli „chceme žít jen v takové zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti atd. – jinak děkujeme, odcházíme“, nýbrž „chceme, aby se v naší zemi dařilo…“. Jen nevím, proč to tak taky nenapsali.
Z toho ze všeho plyne, že výzva je tu vlastně jen jedna: „připojte pod toto prohlášení svůj podpis“.
Kdo to smí podepsat
Andrej Babiš k „výzvě“ pak zlomyslně řekl: „Přečetl jsem si to, co Milion chvilek chce, a vůbec se nedivím, že to tolik lidí podepsalo. Měli by to podepsat všichni. I já bych tyto principy rád podepsal.“ Nato mu autoři a předkladatelé textu odpověděli: Rádi panu Andreji Babišovi umožníme podepsat se pod naši novou občanskou výzvu… Stačí k tomu, aby dodržoval její body. A pan Mikuláš Minář ještě: „Nic proti tomu nemáme, pokud pan Babiš nejprve začne dodržovat obsah naší nové výzvy.“
V samotném textu „výzvy“ se říká: „Tuto výzvu může podepsat kdokoliv, nezávisle na věku či místě bydliště.“ O žádných podmínkách, za nichž podpis bude případně umožněn, tam řeč není. Reakce pánů z Milionu chvilek je sice svým způsobem pochopitelná, ale zároveň dosti legrační. Problému se přitom bylo možné vyhnout poměrně jednoduše: napsat text, který bude natolik konkrétní a z něhož bude natolik jasné, o co v něm jde, že ho lidé jako pan Babiš nebudou chtít a moci podepsat. To se nějak nepovedlo. A tak se vzkazuje vlastně nejen panu Babišovi, ale chtě nechtě i všem signatářům: podepište, a my následně uvážíme, zda vám to umožníme.
Kdo to bude pískat
Můj třetí problém se netýká přímo „podpisovky“, ale připojené informace o tom, kdy a za jakých podmínek Milion chvilek příště vyrazí do ulic. Autoři narýsovali jakési pomyslné demokratické hřiště, vymezené čtyřmi červenými čarami. Jsou to
– justice („pokud se politici pokusí ovládnout justici, například odvoláním nejvyššího státního zástupce, půjdeme do ulic“),
– média („pokud se politici pokusí ovládnout veřejnoprávní média, půjdeme do ulic“),
– střet zájmů („pokud by premiérův střet zájmů vážně poškodil Česko, například bychom přišli o velké peníze z EU, půjdeme do ulic“),
– abolice („pokud by prezident republiky zneužil svoji pravomoc a například by udělil premiérovi prezidentskou milost jenom proto, že je to jeho spojenec, tak půjdeme do ulic“).
Autoři chtějí, aby všichni dodržovali pravidla hry, aby se všem hráčům pískaly fauly, ofsajdy a auty. A pokud někdo pravidla hry dlouhodobě porušuje, měl by být ze hry vyloučen.
K formulaci mám pár připomínek. Především mi připadá problematické uvádět jako příklad „justice“ nejvyššího státního zástupce. Justice je pro mě nezávislá soudní moc. Státní zástupci jsou podle jména i z ústavy státní úředníci, představitelé výkonné moci, kteří hájí zájmy státu v trestněprávních záležitostech. Měli by být politicky neutrální a tato neutralita by měla být zákonem zajištěna (potud rozumím jejich potřebě „nezávislosti“, jen by se to mělo nějak pořádně zformulovat). Situace dnes ovšem vypadá tak, že zrovna v případu, do něhož je namočen Andrej Babiš („Čapí hnízdo“), Pražské městské státní zastupitelství stíhání obviněných zastavilo. Nejvyšší státní zástupce je může znovu uvést do chodu. Pokud to udělá, bude pak nejspíš potřebovat veřejnou podporu. Zatím neudělal nic, při tom může zůstat, a k tomu žádnou veřejnou podporu nepotřebuje.
Za druhé: první dva vyjmenované „fauly, ofsajdy a auty“ se týkají všeobecně „politiků“. Je třeba zabránit tomu, aby ovládli „justici“ (rozuměj hlavně státní zástupce). Všechno ukazuje na to, že už se stalo: nejde ovšem o „politiky“ všeobecně, jako nehodnou třídu, s níž je třeba zacházet v duchu zásady formulované v Osudech dobrého vojáka Švejka „Streng behüten, beobachten“, ale o politiky „Nových pořádků“ (konkrétně premiéra a ministryni spravedlnosti). Dále je třeba zabránit tomu, aby ovládli „veřejnoprávní média“. Hrozí snad podobné nebezpečí např. od pánů Fialy, Kalouska, Výborného, Rakušana? Tahle formulace je konfusní a zavádějící (pokud jde o střet zájmů a abolici, je řeč konkrétně o pp. Babišovi a Miloši Zemanovi, protože to ani jinak nejde).
Ale hlavní věc je toto: kdo bude pískat fauly, ofsajdy a auty? A kdo bude vylučovat ze hry? A kdo je to „my“, co půjde do ulic? Je zjevné, že to nějak souvisí se státními zástupci a s Milionem chvilek. Člověk by dostal skoro strach před revoluční libovůlí, ale ta naštěstí vůbec, ani trochu nehrozí. To, co hrozí, je, že tato zdvihající se virtuální tsunami nakonec skončí jako obrovité plácnutí do vody. „Demokratické hřiště“ by mělo znamenat „hřiště demokratické politiky“. Pokud je nějaké politické hnutí budováno na tak obrovském pohrdání politikou, nemůže to skončit jinak než jako úměrně velká ostuda – tak, jako před pár lety Velká protikorupční revoluce nakonec skončila postupnou instalací Nových pořádků Andreje Babiše, Miloše Zemana, Tomia Okamury a Vojtěcha Filipa.
Inspirace pro nás pro všechny?
Jakousi přílohou podpisovky (vlastně tak napůl i součástí, to je trochu záměrně ponecháno v mlze) je třicet bodů, které mají sloužit jako „inspirace pro nás pro všechny“. Jsou psány v první osobě singuláru a říkají, co společensky aktivní člověk dělá (a plyne z toho, že pokud to nedělá, měl by to dělat). Je to zřejmě psáno pro řadového aktivistu a zároveň to obraz vzorného řadového aktivisty vytváří.
Namátkou cituji: pravidelně sleduji důvěryhodná média (občas je dobré sledovat i ta nedůvěryhodná, bd), chodím na veřejné přednášky nebo debaty a vzdělávám se, podepíšu nebo založím petici pro dobrou věc, půjdu na demonstraci nebo ji uspořádám, podílím se na pořádání akcí, které spojují občany v městě, kde žiji, pomáhám s pořádáním veřejných debat nebo shromáždění, respektuji politiky, kteří svou práci dělají zodpovědně a pro veřejné blaho, stanu se příznivcem politické strany nebo do ní vstoupím, dávám veřejně prospěšným organizacím konstruktivní zpětnou vazbu a dávám najevo, že si cením jejich práce, pravidelně finančně podporuji neziskovou organizaci, s jejíž činností souzním.
Pozoruhodné mi připadá, že ve výčtu chybí něco takového jako „založím spolek, neziskovku nebo dokonce politickou stranu“. Mohla by vzniknout konkurence. S aktivitou se to zjevně nemá přehánět. Je mi líto, ale základní dojem je: generalita si vytváří slušný a kvalifikovaný manšaft. Pouze to celé nemá žádný jasný, a to znamená taky politicky jasný tvar. Je to všechno mlhavá naděje (naděje v dnešní naší mizérii strašně chybí) bez jasného obsahu. Je mi líto lidí, kteří se tomu bez dalšího poddají.
Něco pozitivního nakonec
Cítím nakonec potřebu říci něco jako uznání. Jedna část výše zmíněného třicatera zásad zodpovědného řadového aktivisty nese nadpis „Vedu dialog s ostatními lidmi“. Říká se v něm: „Základem demokratického společenství je různorodost, ve které díky debatě nacházíme styčné body a společné hodnoty.“ Jistě. Styčné body ovšem můžeme nacházet až poté, co bude jasné, co si myslíme a v čem se lišíme. Aby se dal udělat smysluplný program a bylo možné shromáždit za ním davy, které nebudou nakonec zklamány nebo napáleny, je zapotřebí se o spoustu věcí přít. To se nedá dělat na náměstích (kdo se chce přít na náměstích, prozrazuje touhu své oponenty ukřičet), ale v médiích či na diskusních večerech. V pluralitě, ne v jednotě je síla, a něco rozumného může vzejít jen z plurality. Demokracie má být jedno velké, roztroušené diskusní fórum. Něco podobného se u nás v posledních letech podařilo skoro úplně vymýtit. Chtěl jsem napsat jen dílčí pokus o otevření zamrzlého prostoru svobody.
