Milion chvilek FOTO: Přemysl Brada
FOTO: Přemysl Brada
Milion chvilek stupňuje svůj nátlak na opoziční politické strany, po kterých požaduje plán, jak zastavit Andreje Babiše a zvítězit ve volbách. Tenhle tlak může vyústit až v založení nového hnutí. Pro demokracii a politickou pluralitu by však bylo lepší, kdyby se Milion chvilek držel svého kopyta a do politiky nevstupoval.
Spolek Milion chvilek plánuje na příští týden další demonstraci. Jeho členové a sympatizanti se chtějí důrazně ozvat proti tomu, že Andrej Babiš a jeho vláda poškozují naši zemi: kašlou na lidi, hrabou jen pod sebe a starají se jen o své vlastní zájmy.
Kromě toho ale v tiskové zprávě, kterou k protestní akci rozeslali, zmiňují ještě jednu věc: „Opozice by měla nabídnout plán. Demokratické strany od poslední demonstrace na Letné z minulého roku zatím žádnou vizi nepředstavily. Přitom tyto strany musí získat větší důvěru společnosti, mají-li složit příští vládu bez Andreje Babiše. Politická změna, aby byla účinná, se musí nutně odvíjet od volebních výsledků.“
Milion chvilek už nějaký čas vyvíjí tlak na opoziční strany, aby představily určitou vizi a plán, bez kterých podle spolku nadcházející sněmovní volby nevyhrají. Myslí to dobře, cílem je porazit ve volebním klání Babiše a dostat hnutí ANO do opozice.
Přesto tahle role, kterou si spolek vzal za svou, je poněkud zvláštní. Milion chvilek tak opoziční strany kritizuje, že jsou v politickém zápasu s hnutím ANO a Andrejem Babišem slabé, a zároveň je úkoluje. Občanské spolky a organizace tu ale nejsou od toho, aby stranám říkaly, jakou strategii mají v politickém boji zvolit. Případně od nich chtěly určitou vizi, kam se má ubírat Česká republika, o které samozřejmě mají svoji vlastní představu, jak by měla vypadat.
Tohle si partaje musí vyřešit samy. Musí zvážit, co je pro ně a jejich voliče nejlepší, respektive jaká předvolební spolupráce s jinými politickými uskupeními je pro ně schůdná. Veřejný tlak jim v tomhle ohledu může spíše uškodit, protože buď je může vehnat do něčeho, co se jim posléze vymstí, nebo se obrátí v jejich kritiku. To se ostatně už děje, protože Milion chvilek politickým stranám veřejně vyčítá, že žádnou vizi zatím nepředstavily, nebo přesněji řečeno ne takovou, jakou by si spolek přál. Jak by podle něj měla vypadat?
Na druhé velké demonstraci na Letné 16. listopadu loňského roku Mikuláš Minář opoziční demokratické strany vyzval: „Přijďte s vizí. S uskutečnitelnou a uvěřitelnou, srozumitelnou každému člověku. Do roka a do dne, do 17. 11. 2020, necelý rok před volbami zformulujte hlavní problémy země, jak je budete řešit, jaké jsou příležitosti a výzvy a jakým směrem by se měla naše země vést.“
Dále je vybídl k tomu, aby vyřešily problém oslabených voličských hlasů v důsledku roztříštěnosti opozice: „Nemyslíme si, že cestou je vytvářet jeden velký demokratický blok. Vyzýváme ke spolupráci a uvažování nad volebními koalicemi. Neříkáme politikům, co mají dělat, to je jejich práce. Chceme, aby do roka a do dne přišli s řešením problému, na který ve výsledku doplácíme my všichni.“
Jedna ideální uskutečnitelná, uvěřitelná a srozumitelná vize
Dávat stranám taková ultimáta je samo o sobě dost problematické, hlavně tím však spolek učinil mezikrok k založení vlastního politického uskupení či podpoře jednoho konkrétního subjektu. A kromě toho dal najevo, že úplně nerozumí tomu, jak funguje demokratická pluralitní politika.
Zdá se totiž, že Milion chvilek si představuje, že existuje jedna ideální uskutečnitelná, uvěřitelná a srozumitelná vize pro Českou republiku. S takovou vizí ale opoziční strany nikdy nemohou přijít, protože by tím popřely samy sebe. Mohou pouze nabídnout politické programy, které odrážejí to, jaké společenské zájmy zastupují. To je zkrátka politická pluralita.
Přesto vize, kterou spolek zmiňuje, existuje. Přišel s ní Andrej Babiš před sněmovními volbami v roce 2017 a prezentoval ji pod názvem O čem sním, když náhodou spím. Ta se však dá realizovat pouze na úkor plurality a klasicky fungující politiky postavené na soutěži politických stran.
Pokud se Milion chvilek vydává tímto směrem, významně se mění jeho úloha a místo občanského spolku, kterému záleží na demokracii v České republice, se pomalu ale jistě dostává do konfliktu s opozičními demokratickými stranami. A dost možná mu nakonec nezbyde nic jiného, než skutečně založit vlastní politické hnutí, které tento antipolitický étos ponese, nebo se ztotožnit s někým, kdo se k němu přihlásí (třeba s 3000 statečnými Jana Čižinského).
Milion chvilek by se měl držet svého původního účelu, jak je popsaný na jeho webových stránkách, kterým je „podpora a kultivace demokratické kultury, občanské angažovanosti a veřejné diskuze v České republice“. S tím souvisí morální a mravní étos, který spolkem prochází a který má svůj význam. Pokud by se však rozhodl přímo se podílet na politickém zápase, dostal by se do konfliktu s tím, jak politika funguje, a velmi pravděpodobně by udělal více škody než užitku.
Z toho, jak se představitelé Milionu chvilek projevují a co říkají, se zdá, že jejich představa politiky je velmi idealistická a až příliš zdůrazňuje mravní kategorie. V politice ale nejde v první řadě o pravdu či mravnost, nýbrž o moc a zastupování zájmů jednotlivých společenských skupin, které jsou často v rozporu. A pro obranu demokracie a politické plurality je strašně důležité pochopit, že na tradičně pojaté politice, jejíž součástí je konflikt a boj o moc, není nic špatného.
V politice budou vždy hrát velkou roli zájmy jednotlivých společenských skupin, které do ní pokaždé nějakým způsobem proniknou. Není možné se jich zbavit a vymyslet jednu vizi, která se bude líbit všem. Pokud by se Milion chvilek jednoho dne stal politickou stranou, zřejmě by ztroskotal na tom, že by se snažil být stranou pro všechny a dělat takovou politiku, která je pro každého stejně prospěšná. Ovšem v tom by selhal, protože to zkrátka není možné.
Byla by velká škoda, kdyby se Milion chvilek přestal primárně soustřeďovat na obranu demokracie a právního státu a na konkrétní kauzy, kde dochází k ohrožení a znásilňování demokratických institucí a kde držitelé moci zacházejí dál, než jim přísluší. V tom spočívá velká role občanské společnosti, jejíž součástí spolek je. A bylo by dobré, aby si ji zachoval a nemíchal ji s rolí politické strany, která je odlišná.
