Když se po Praze pokojně, až festivalově idylicky demonstrovalo v režii Milionu chvilek pro demokracii, mohl se Jiří Ovčáček, toho času mluvčí prezidenta republiky, zbláznit. Z klávesnice mu lítal jeden hysterický tweet za druhým. Skoro všechny o tom, jak jsou demonstranti nenávistní. Naznačoval dokonce, že by mohli sáhnout k násilnostem. Teď na brutální násilí došlo. Jen pod vedením úplně jiného spolku. Primitivní agresoři udělali ze Staroměstského náměstí kůlničku na dříví. Zranili nejméně dvě desítky lidí. Ničili majetek. Musel být aktivován traumaplán. A Ovčáček? Decentně švitoří něco o tom, že se tam nedodržovala opatření proti nákaze.
„Prezident republiky Miloš Zeman rozhodně podpořil zásah Policie České republiky proti fotbalovým chuligánům a odsoudil ty demonstranty, kteří nedodrželi při demonstraci protivirová opatření,“ oznámil včera, 18. října, na sociálních sítích nižší hradní úředník Ovčáček. Kdo by snad neviděl fotografie, videa natočená přímo na místě či živý přenos a nevěděl, co se v neděli v centru Prahy odehrálo, mohl by si lehce pomyslet, že nějací nepříliš zodpovědní občané si prostě nenasadili roušky a trochu se na sebe tlačili, takže jim museli domluvit policisté. Nic nenasvědčuje tomu, že Staroměstské náměstí toho odpoledne děsivě připomínalo válečnou zónu se vším všudy – s třeskem světlic, dýmem a surovými bitkami, které končily zraněními a krví, v mnoha případech zasahujících policistů. To se prezidentu Zemanovi a jeho věrnému Ovčáčkovi zřejmě nezdá dost důležité. Ne tak, aby bylo třeba to zmínit.
V případě Milionu chvilek pro demokracii to ale Zemanův vykolejený mluvčí viděl jinak. Každá z demonstrací v něm vždycky vyvolala totální amok, duševní přetlak, od nějž si ulevoval kulometnou kadencí nesmyslných, hrubě urážlivých tweetů a statusů. Pokojné demonstrace nazval „nenávistným křepčením“. Spolek organizátorů zase Milionem chvilek nenávisti, a protože si zřejmě není jistý, kdy se zase dostaví nějaká nová „geniální“ myšlenka, opakoval to třeba několikrát v každém komentáři.
„Milion chvilek nenávisti v praxi,“ napsal například předloni na jaře. „Nenávist, sprostota a pohrdání více jak 2 000 000 občanů ČR. Tohle nemá s demokracií nic společného!“ Později se rozohnil ve stejném duchu: „Milion chvilek nenávisti pokračuje. Milion chvilek nenávisti k milionům Čechů, Moravanů a Slezanů. Zatím slovně vyhrožují, útočí a ničí pietní akce. Co bude příště?“ Nebo: „Milion chvilek žene jen nenávist, faleš a lež.“ A tak dále, jen houšť a větší kapky… Po každé demonstraci toho vždycky bylo, jak by nedávno pokřtěný katolík bratr Jiří řekl, požehnaně.
A to se prosím na náměstích, v pražských ulicích, kudy procházely početné protestní pochody, ani na Letenské pláni nedělo nic jiného, než že tam lidé v poklidu přišli dát najevo nespokojenost s vládou, s neschopným trestně stíhaným premiérem nebo s prezidentem. A přestože počty demonstrantů dosahovaly desetitisíců až statisíců, nikdy nenastal žádný problém s organizátory ani účastníky, natož aby proti nim bylo nutno nasadit stovky policistů, těžkooděnce, jízdní oddíl, slzný plyn a vodní dělo. Demonstranti Chvilek se s nikým nervali, nekopali do policistů, neházeli po nich světlice, polena, židle, láhve, odpadkové koše… Nedemolovali zahrádky restaurací, toi-toiky ani nic jiného. Zkrátka nedělali ani náznakem nic z toho, co jsme s ohromením a znechucením mohli vidět v neděli na Staroměstském náměstí. A přesto se terčem smršti agresivních výpadů pravidelně stávali ti, kteří protestovali tak pokojně, až si i od příznivců vysloužili drobné výtky, že to nejsou žádné protivládní protesty, ale spíš veselá setkání s písničkami.
I přes tyto zjevné skutečnosti Ovčáček začal blouznit o tom, že násilí je na spadnutí, a opakovaně naznačoval, že se možná dokonce už chystá. V tomto duchu například loni v květnu vyhlásil: „Milion chvilek nenávisti je prodchnut nesvobodnou a fanatickou atmosférou. Proto je mé srovnání s únorem 1948 přiléhavé. A proto má pravdu pan premiér: ,Samozřejmě, že bych se mezi ně mohl vypravit, ale ty lidi jsou tak zfanatizovaní, že by mohli použít násilí.‘“ Představa, že svobodomyslní lidé projevující názor na žalostné poměry v zemi mají něco společného s komunistickým pučem z roku 1948 je od bývalého agilního pisálka komunistických Haló novin obzvlášť pikantní. Zejména v jedné větě s těmi opakovanými obavami.
O měsíc později dokonce vyhrožoval svým vlastním vstupem do politiky, spojeným s předpokladem, že k násilnostem dojde o státním svátku 17. listopadu, který jeho šéf Zeman vůbec nemá rád. „Do politiky vstoupím jedině v případě, že Milion chvilek nenávisti na podzim tohoto roku, u příležitosti 30. výročí listopadu 1989, sáhne k násilným prostředkům,“ vykládal ruskému dezinformačnímu webu Sputnik, působícímu v České republice (na dezinformační weby neodkazujeme – pozn. red.). „Za takové situace bych považoval za občanskou povinnost vstupem do politiky začít razantně bránit svobodu a demokracii v České republice.“
No prosím. Tak teď tu „takovou situaci“ má. Jako na dlani. Do politiky by kvůli tomu přímo vstupovat nemusel, to by bylo už příliš mnoho dobrého najednou, ale k razantní obraně práva a pořádku by se vzchopit mohl. Když už to tedy jednou vyhlásil a když už na ty tolik avizované násilnosti skutečně došlo. Sice pro něj musí být trochu frustrující, že to nespáchala „kavárna s lepšolidmi a sluníčkáři“, ale i tak. Což snad takový bojovník může mlčet?
Autorka je řadovou členkou TOP 09.
