ROZHOVOR / S Milošem Borovičkou, právníkem, tiskovým mluvčím Československé obce legionářské, tajemníkem Roty Nazdar, ale také budoucím praporčíkem Aktivní zálohy Armády České republiky jsme si v předvečer Dne veteránů povídali nejen o vztahu k historii, o vojenských veteránech, ale i o současnosti. Třeba o Legiovlaku, který právem patří k chloubám Československé obce legionářské.

Začnu „horkou novinkou“. Vím, že jste se přihlásil do aktivních záloh. Proč?

Přemýšlel jsem o tom už asi patnáct let. Měl jsem to na takovém tom seznamu „co udělat“. A po útoku na Ukrajinu jsem si řekl, že již není čas otálet, a šel na rekrutační středisko, byť to mě málem odradilo. Ale vytrval jsem. První úkony pak už byly rychlé, ale rozhodnutí, zda jsem schopen služby, trvalo vojenské nemocnici asi osm měsíců. Ne že bych byl nějak hendikepován, ale zájem byl najednou větší, než kolik lidí mohli odbavit.

Už jste absolvoval i část přijímacího řízení. Jaký z toho máte dojem?

Po polovině je ten dojem velice pozitivní. Nevím, jak moc se mám na tu druhou těšit nebo ne, ale měla by být ještě o něco zábavnější, protože ty první tři týdny jsou většinou na učebně a je to spíše o tom, aby lidem vysvětlili, o čem to je. Že nejde o ně samotné, ale o tým. Mně se to líbilo, ale nic mě tam nepřekvapilo.

Takže kde budete sloužit, když bude potřeba?

Říkal jsem si, že můžu jít někam k bojovému útvaru běhat se samopalem nebo můžu státu nabídnout něco, co umím. A to je právo a také PR, které jsem dělal třeba i pro veteránské spolky. Řekl jsem si, že bych měl dělat něco, abych z toho měl dobrý pocit nejen já, ale abych armádě skutečně pomohl. Že dostane nějakého specialistu, který by pro ni byl jinak drahý a také těžko sehnatelný. A to se potkalo. Musím říct, že se na to už těším. Velitelem „mojí“ jednotky v Olomouci je plk. Ivo Zelinka, chrudimský výsadkář a chvíli mluvčí armády. Ta jednotka bude určitě zajímavá sama o sobě. Už na kursu jsem se potkal se dvěma kluky, s nimiž budu sloužit – jeden je advokát, druhý docent historie. Byli jsme četa, kde bylo sedmdesát procent vysokoškoláků.

Budu tedy aktivní záložák. Chystám se na Skupinu kybernetických a informačních sil do Olomouce.

A jakou budete mít hodnost?

Praporčík. Tedy oficiálně jsem ještě pořád vojín, dokud základní kurs nedokončím. Ale potom jsem určen jako praporčík, starší specialista týmu CIMIC. Zatím si o tom něco čtu, co mě tam může čekat.

Takže si budete měnit hodnost na historických uniformách v rámci Roty Nazdar?

Vzhledem k tomu, že si už asi dvacet let hraju na podporučíky, tak si tu hodnost asi měnit nebudu. Naopak si říkám, že po těch letech už by mě mohli v Rotě Nazdar povýšit. Jedině si říkám, zda si nepřidám stříbrnou hvězdičku na servisdress, který jsem používal, když jsem hrával Gabčíka, a z historického rotmistra udělám praporčíka, jako bych měl mít ve skutečnosti.

Když už jsme zmínili Rotu Nazdar, jaké akce chystáte?

Letos máme již klasickou vzpomínku na generála Lišku v Záborčí na Malé Skále. Teď vlastně „jedeme“ osmdesátá výročí. Takže příští rok bude mobilizace obrněné brigády, Dunkerque, respektive Normandie. A určitě chceme příští rok dělat velkou akci k 28. říjnu, takže máme takřka rok na přípravu. My máme rádi takové „mikroukázky“, nemáme moc rádi ty velké přestřelky, kde se „bojuje“ na fotbalovém hřišti. Teď tedy hledáme místo, které by trošku vypadalo jako bojiště u Dunkerquu, kde by se daly postavit jednotlivé zbraně, ukázat lidem či školákům činnost u nich, nějaké malé boje mezi československými a německými hlídkami a právě zdůraznit 28. říjen, kdy došlo k největšímu a nejúspěšnějšímu útoku našich jednotek.

Letos jsme se v rámci již tradičního Dne veteránů na náměstí Míru v Praze 2 zaměřili na osvobození Kyjeva v roce 1943, protože 1. československá samostatná brigáda se toho osvobozování účastnila. Byla to jedna z nejúspěšnějších jednotek, která se do centra Kyjeva dostala jako první. To je věc, která se poměrně málo ví a málo se připomíná.

Jak dlouho trvá příprava takové akce?

Dost záleží na tom, kolik je na to peněz, lidí, ale ve výsledku se na to připravujeme celý rok. Bezprostřední přípravy před samotnou akcí pak trvají asi měsíc. To už je domlouvání třeba toho, kteří lidé přijedou, jaká auta dorazí a podobně. Na místě samém se to pak dá dohromady s připraveným scénářem, protože kluci to dělají už dlouho, takže vědí, co se po nich bude většinou chtít. Jezdíme na výcvik i během roku, takže ten, kdo má sedět u pětadvacetiliberní kanonové houfnice, ví, co s ní má dělat.

A něco k výročí konce války v květnu 1945 už připravujete?

Zatím ne, to je ještě příliš brzy. Jak je to koníček, a těch koníčků mám spoustu, a ještě jsem si k tomu přidal ty aktivní zálohy, nemůžu plánovat na delší dobu, než je rok. Ono to souvisí i s tím, jak se shání financování těchto akcí. Většinou více než rok dopředu nevím, zda něco dostaneme od ministerstva, od měst či obcí, soukromých sponzorů apod.

Jste členem Roty Nazdar i Československé obce legionářské. Má to nějaké výhody?

Řekl bych, že obrovské. Ta synergie obou institucí se docela dobře projevuje. Rota Nazdar je čistě klub vojenské historie a pro všechny koníček, ČsOL je „poloprofesionální“ veteránská organizace, která má spoustu činností. Působím nejen jako člen a tajemník ČsOL Praha 3, ale i na ústředí jako tiskový mluvčí a pomáhám tam i s právními věcmi. Dřív Rota Nazdar dělala své akce na amatérské bázi, teď, když spolupracujeme s ČsOL, tak se dokážeme dostat k financování, které jsme si nikdy předtím nemohli dovolit. Neměli jsme čas požádat o dotace, protože to je skutečně složitá věc. Organizace, která to dělá spoustu let, už prostě ví, kam se obrátit a jak žádost podat. Představa té administrace mě tak děsí, že já bych si o dotace sám nikdy nepožádal. A to jsem právník.

Co může Československá obec legionářská nabídnout lidem v dnešní době?

Ono to má několik rozměrů. Začnu historií. My, co jsme členy ČsOL, si myslíme, že je důležité udržovat jednak odkaz, jednak vzpomínku na lidi, kteří nám vybojovali svobodu v první i v druhé světové válce. To je moje primární motivace pro práci v ČsOL. Naše jednota dnes sdružuje především potomky legionářů. Jednota Praha 3 má ve svých řadách třeba vnučku generála Číly. A takových jmen bych mohl uvést desítky. Oni za sebou mají rodinnou historii a rádi se podílejí na přípravě výstav i na další činnosti.

Také jsme pořádali akce setkání s pamětníky druhé světové války, ale co si budeme povídat, ti bohužel odcházejí, takže podobných akcí je stále méně. Ale pro mě osobně je třeba úžasná věc, že jsem si deset let říkal s generálem Bočkem bratře. To je neohodnotitelné a nádherné. Když se potkáváš s takovými lidmi, je to zkrátka závazek.

Další důvod existence ČsOL je, že sdružuje i současné veterány, převážně to jsou lidé, kteří sloužili v devadesátých letech či na počátku tisíciletí. I tahle základna stárne a už i tady nějakou dobu probíhá péče o novodobé válečné veterány, protože některým veteránům ze Zálivu už je přes sedmdesát let. Tak jak jsme byli zvyklí na ty „dědečky“ z druhé světové války, tak do toho dorůstají už i ti novodobí veteráni.

ČsOL má dlouhou tradici. Jako po druhé světové válce přijali do svých řad prvováleční legionáři bojovníky z druhé světové, tak to samé po roce 2000 udělali druhováleční vojáci s novodobými veterány a řekli: „Pojďte k nám, protože my už na to nestačíme, a pokračujte v tom, co my jsme začali.“ Spousta těch lidí si uvědomuje, že pokračují v odkazu československé armády, která vznikla vlastně předtím, než vznikl samotný stát.

Pomáhá vám nějak ministerstvo či přímo armáda?

Spolupracujeme především s odborem pro válečné veterány a válečné hroby. Snažíme se dělat to, co tyto odbory jako instituce dělat nemůžou.

A co třeba spolupráce s muzei?

My si vytváříme vlastní muzea. Po předcích existuje spousta věcí a hodně z nás patří mezi sběratele a podobné nadšence. Takže máme Legiovlak a v Praze u náměstí I. P. Pavlova takové malé muzeum.

Nelákalo by vás větší muzeum, než je to současné?

To je zase spojeno s penězi a s tím, co jsme jako organizace schopni ufinancovat a zvládnout. Mně by se líbilo mít třeba technické muzeum československých legií, protože sám historickou vojenskou techniku sbírám. Máme to v garáži, odkud to občas vytáhneme na nějakou akci. A kdyby to mohlo být celoročně v muzeu a já bych si to jen občas vzal na nějakou vzpomínkovou událost, tak by to bylo úplně skvělé.

Ale i tohle se vyvíjí. Když v roce 2013 vznikly první vagony Legiovlaku, nikdo netušil, že v roce 2023 jich budeme mít patnáct a budeme skoro deset let jezdit po republice. I tady jsme ale trochu omezeni tím, jaké máme lidské a finanční kapacity, protože nemůžeme dělat úplně všechno, co bychom chtěli. Věřím ale tomu, že se postupem času ta činnost bude nadále rozvíjet a těch projektů bude víc a víc.

Třeba v Pardubicích teď opravujeme Larischovu vilu, což jsou desítky milionů korun, které se sem musejí investovat do rekonstrukce. Pomáhá nám s tím samozřejmě i státní správa a místní samospráva. Jednou tam bude muzeum věnované nejen parašutistům a pardubickému odboji.

Máme toho opravdu hodně a nepůsobíme jenom v Praze, ale v řadě regionů.

Zmínil jste Legiovlak. Dneska už je to skutečně pojem. Jaký je o něj zájem?

Pořád mě překvapuje, jak je ten zájem velký. Ono to funguje tak, že když máme přijet do nějakého města, kolega osloví všechny školy z blízkého okolí. Pak jsme schopni provést jednotlivé kolektivy z těchto škol. Prohlídka trvá asi hodinu. V Legiovlaku máme posádku čtyř průvodců, kteří jsou schopni v osm ráno otevřít a do dvou hodin odpoledne tam vypravit dvě desítky tříd po dvaceti třiceti dětech. Ročně máme návštěvnost okolo sta tisíc návštěvníků, což je skvělé. A už si na nás zvykli i učitelé, takže když někam přijedeme, rádi přijdou opakovaně.

Jak často se mění krátkodobé výstavy v Legiovlaku?

Vagon na krátkodobé výstavy jsme přidali až letos. Většinou výstavy měníme podle aktuálních událostí a také podle toho, jak stíháme.

Letos jsme například na náměstí Míru v Praze dělali velkou akci k osmdesátému výročí bitvy u Sokolova a řekli jsme si, že je škoda nevyužít tu spoustu skvělých materiálů, takže jsme z toho udělali i výstavu pro Legiovlak. A pak byla výstava k 105. výročí vzniku republiky.

Už víte, co se chystá dál?

Plán na příští rok zatím neznám, ale určitě bych tam minimálně na půl roku chtěl Dunkerque a pak taky v říjnu je výročí Dukly. To je také velké téma, možná poslední léta opomíjené.

Spolupracuje nějak Československá obec legionářská s Českým svazem bojovníků za svobodu, v jehož čele stojí ona obskurní postava Jaroslava Vodičky?

My si můžeme dovolit ho na těch nejvyšších místech úplně ignorovat. Na místní úrovni to ale je tak, že někteří lidé jsou členy obou organizací. To není nic proti ničemu. Jsou to lidé, kteří vyvíjejí svoji činnost ne proto, aby „se někam dostali“, ale proto, že to považují za vhodné a dobré.

Mezi ústředími je spolupráce nulová. Maximálně se potkáváme na některých pietních aktech.

Dříve to hodně spojovali právě druhováleční veteráni, kteří byli členy obou organizací.

Co může ČsOL nabídnout v oblasti historického bádání?

Je toho opravdu spousta. Třeba při stém výročí bitvy u Zborova se dohledávaly hroby, dohledávali se lidé, sháněly se publikace z první republiky apod. Píšou se knížky, které lidem v dnešní době předávají legionářskou myšlenku. Děláme výstavy, které začnou třeba u nás v muzeu a pak se z nich udělá panelová výstava, kterou je možné poslat do škol.

Já mám strašně rád a baví mě třeba vydávání deníků legionářů a odbojářů. Naše edice těchto dokumentů už má třináct nebo čtrnáct položek. Každé autentické paměti jsou naprosto skvělé a je to báječné čtení.

Z oblasti druhé světové války s námi třeba spolupracuje Milan Kopecký, který se věnuje východní frontě. A letos mu vyšla úžasná knížka o Sokolovu, ve které navázal na práci Miroslava Brože, který po neskutečně dlouhou dobu sbíral medailonky našich vojáků, a Milan Kopecký je pak dovedl k vydání.

S Rotou Nazdar mám rád třeba takové ty drobné detaily k výsadkům, neřešíme personálie, ale rádi bádáme, jak se některé věci používaly. Takové detaily, které běžného člověka ani nemusejí moc zajímat.

A málem bych zapomněl na online databázi Krev legionáře, kde máme už přes devatenáct tisíc záznamů jednotlivých legionářů a k nim tisíce fotek. Vlastně díky tomu vracíme legionářům po sto letech tváře.

Kolik lidí má zájem o práci v ČsOL?

Myslím, že máme asi čtyři tisíce členů. Ale jako v každé organizaci jsou tam členové tažní a členové chovní, jak se říká. Záleží samozřejmě také na velikosti konkrétní jednoty, ale v každé to je pár desítek lidí, kteří nějakou činnost chtějí vyvíjet a vyvíjejí ji.

Mají o činnost zájem mladí?

V porovnání s tím, když jsem se asi před dvaceti lety začal zajímat o vojenskou historii, je ten zájem menší, ale třeba dva tři lidé každý rok přijdou a mají zájem o vstup do naší jednoty v Praze.

Nepomohly by k většímu zájmu mezi mladou generací sociální sítě?

Věřím tomu, že ano. Co si třeba jako tiskový mluvčí ČsOL uvědomuji, je, že my neumíme úplně dobře pracovat s nejnovějšími trendy – TikTok, reely, videa. Dělat to na profesionální úrovni jednak vyžaduje znalosti a dovednosti, jednak samozřejmě i finance. Já mám normální práci a po odpolednech nebo po nocích, když mám čas, píšu tiskové zprávy a vymýšlím věci pro organizaci. Ale profesionální marketéři by rozhodně pomohli.

Dá se takový koníček skloubit s prací?

Jako právník se věnuji většinou intelektuální práci, takže si po práci od práva velice rád odpočinu. Buď se zabývám historií, nebo sportem. A fakt velice rád přepnu.