ROZHOVOR / Pandemie covidu proměnila dříve rozpočtově zodpovědné Čechy na rozpočtově nezodpovědné. Naše společnost se stala nárokovou a bude trvat nějaký čas, než se zase změní její myšlení, říká poslanec a místopředseda sněmovního rozpočtového výboru Miloš Nový (TOP 09). Navržený deficit státního rozpočtu na příští rok je podle něj jediné politicky možné řešení. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mluví také o tom, jestli se při sestavování rozpočtu přihlíželo ke stranické příslušnosti nebo jak je na tom Česko s přijetím eura.

TOP 09 je strana, která volá po vyšší konsolidaci a snižování schodku rozpočtu. Jak vnímáte návrh státního rozpočtu na příští rok?

V této oblasti se nabízí dvojí pohled. Jednak pohled ekonoma, který samozřejmě vůbec nemůže být spokojen s navrhovanou výší schodku. Je sice skutečností, že poté, co jsme v roce 2021 převzali vládu, jsme se s úrovní schodku pohybovali na hodnotě 420 miliard korun, kdežto dnes se v návrhu na rok 2025 dostáváme na 230 miliard korun, přesto jsou dosažené deficity stále obrovské. Jsou to stovky miliard, přičemž mně se někdy zdá, jako kdyby si někteří ministři z jiných stran mysleli, že rozpočet je vyrovnaný. To znamená, že v rámci svých rozpočtových požadavků vůbec neberou na vědomí obrovský finanční balvan, který si s sebou neseme. 

Ekonomové by tedy raději viděli výrazně nižší schodky. Za sebe bych z hlediska dlouhodobé perspektivy veřejných financí rád viděl v době solidního ekonomického růstu, který ale ještě nepřišel, dokonce přebytkové rozpočty. Vždyť úroky z dluhů letos budou 95 miliard korun, příští rok přes 100 miliard korun, což jsou obrovská čísla. Do budoucna je potřebujeme snižovat, což znamená, že zároveň potřebujeme snižovat jistinu našich dluhů. Je to, jako když si vezmete hypotéku: z jedné strany platíte úrok, ale současně snižujete jistinu. A abychom mohli snižovat jistinu, potřebujeme mít příjmy vyšší než výdaje. 

V současné době si ale vůbec nedokážu představit, jak by bylo politicky únosné navýšit příjmy nebo snížit výdaje o více než 230 miliard korun. Česká společnost by to dnes nepřijala, protože pandemie covidu proměnila dříve rozpočtově zodpovědné Čechy na rozpočtově nezodpovědné. Naše společnost se stala nárokovou a bude trvat nějaký čas, než se zase změní její myšlení. Takže z pohledu ekonoma opakuji, že výši schodku 230 miliard korun nehodnotím pozitivně.

Pak je tu ale druhý pohled, politický. Ten říká, že v tuto chvíli je to maximum možného. Jsme limitováni zákonem o rozpočtové odpovědnosti na 231 miliardách korun, takže máme ještě nějakou rezervu. Z hlediska vyjednávání, která probíhala již před prázdninami, vím, že rozpočtové požadavky ministrů z jiných stran kromě ODS dosahovaly výše 300 miliard korun a více. Takže jednání byla velmi těžká. Z pohledu politika mi tedy současný návrh připadá jako dosažení maxima možného.

Bude v tom návrhu TOP 09 požadovat nějaké změny?

Ne, TOP 09 nebude požadovat žádné úpravy. Jak už jsem uvedl, po politické stránce jsme s návrhem spokojeni. Současně stranicky viděno, pan ministr zdravotnictví posílil svůj rozpočet. Došlo též k významnému posunu z hlediska financování vědy, výzkumu a inovací. Tam je navýšení rozpočtu zhruba o nějakých 8 procent, tedy o 3 miliardy více, takže TOP 09 je samozřejmě spokojená. 

Spokojeni jsme nakonec i s nárůstem výdajů na školství, i když tam máme varovně zdvižený prst ve smyslu, že v oblasti školství je potřeba provést rozsáhlé reformy. V tomto volebním období už to sice není reálné, ale školství skutečně potřebuje projít ozdravnou kúrou a významným navýšením své kvality. Když se podíváme na rozpočet školství před zhruba deseti lety, tak dnes je v nominálních hodnotách téměř dvojnásobný, ale rozhodně se nedá říct, že by školství z hlediska kvality na tom bylo lépe. Já mohu mluvit za oblast vysokých škol, kde jsem se 30 let pohyboval, tam naopak vidím trend sestupný.

Premiér Fiala ještě loni sliboval snižovat schodek o jedno procento HDP ročně, což se neděje. Proč?

Když to řeknu naprosto upřímně, ono to souvisí s politickým cyklem. V tuto chvíli je před volbami a politik musí reflektovat nálady veřejnosti. A tyto nálady, jak už jsem říkal v první odpovědi, nejsou dnes nakloněny silně restriktivnímu rozpočtu. Ať se nám to líbí nebo ne, české obyvatelstvo změnilo způsob svého myšlení. Přispěl k tomu covid a rozhazovačná politika předchozí vlády. Taková je realita. Máme výzkumy, které ukazují, že lidé sice říkají, že by se mělo šetřit, ale jakmile se úspory dotknou konkrétní skupiny, tak nikdo šetřit nechce. Pro mě je tedy navržený deficit jediné politicky možné řešení. 

Výše uvedené sliby byly také učiněny v jiné době. Nikdo nepředpokládal, že vypukne válka na Ukrajině, nikdo nepředpokládal, že energetická krize udeří v takové míře, ani že inflace bude tak vysoká. Tyto sliby z minulosti v konfrontaci se současnou realitou tedy nemohou obstát. Možná by bylo prozíravé po vypuknutí války na Ukrajině říci: „Občané, vše, co jsme slibovali do února 2022, nyní neplatí. Válečný konflikt změnil situaci, a my proto přijdeme do parlamentu s novým vládním programovým prohlášením a znovu požádáme o důvěru.“ Domnívám se, že kdyby to bylo učiněno před dvěma lety, usnadnilo by nám to hodně věcí.

Nespokojení jsou s tím návrhem hlavně Starostové a Piráti a objevují se názory, že se při sestavování rozpočtu přihlíželo ke stranické příslušnosti. Je na tom něco pravdy?

Nemyslím si, že by se při sestavování rozpočtu myslelo stranicky, protože moje zkušenost s panem ministrem financí je taková, že on opravdu myslí koaličně. A za to má můj velký obdiv. U Starostů obvykle platí, že jejich rozpočtové požadavky jsou mnohem vyšší, než jaká je ekonomická realita. Jako příklad bych uvedl debaty o euru, kdy Starostové sice verbálně chtějí přijmout euro co nejrychleji, ale jejich rozpočtové požadavky jsou současně v rozporu s potřebou splnění maastrichtských konvergenčních kritérií, mezi něž mimo jiné patří i kritérium deficitu veřejných financí. 

Co se týče Pirátů, tam mám upřímně pocit, že se prostřednictvím rozpočtu snaží odvést pozornost od problémů spojených s digitalizací stavebního řízení.

Lidé sice říkají, že by se mělo šetřit, ale jakmile se úspory dotknou konkrétní skupiny, tak nikdo šetřit nechce.

Pořád se vede i debata, o kolik vzrostou platy ve veřejné sféře. Odbory požadují plošné navýšení, ale vy sám jste pro „redukci struktury veřejného sektoru, osekání zbytných agend státu a redukci pracovní síly“, jak jste napsal na X. Máte v tomhle podporu v koalici?

Mám na to podporu u vlastní strany a u ODS, protože my patříme ke dvěma rozpočtově odpovědným stranám.  O vnitrokoaličním jednání na toto konkrétní téma nevím, takže nemohu ani říct, jestli podporu ostatních stran mám, nebo nemám. Obecně je shoda na tom, že stát potřebuje zredukovat svoje činnosti, že je potřeba jasně definovat, do jakých oblastí vůbec má vstupovat, a podobně. Ale protože budeme mít za rok volby, tak do toho vstupuje volební aritmetika a tam to není úplně jednoduché.

Je to ale zřejmě delší proces a o platech ve veřejné sféře se má rozhodnout teď během září. Jaké by tedy podle vás mělo být to řešení?

Vláda přišla s návrhem, že v příštím roce by nárůst mzdových prostředků ve veřejné sféře měl být 5 procent. Přiznám se, že v minulých letech jsem úplně neviděl rád, že průměrné platy ve veřejném sektoru byly vyšší než mzdy v soukromém. Ve zdravých ekonomikách to má být naopak, neboť mimo jiné nižší platy ve státním sektoru jsou vyváženy většími jistotami. Ve veřejném sektoru máte jistotu, že když 15. má být výplata, tak skutečně 15. bude. Tuto jistotu například osoby samostatně výdělečně činné nikdy nemají. 

Dnes platí, že inflace v posledních dvou letech tyto poměry změnila a pracovníci ve veřejném sektoru byli zasaženi větším poklesem reálných mezd, takže uvedená disproporce z minulosti se trochu napravila. Proto bych nechtěl, aby opět platy ve veřejném sektoru převýšily mzdy v soukromém.

Myslím si, že vláda v tuto chvíli nabídla maximum. Odbory chtějí 10 procent, vláda nabízí 5 procent. Uvidíme, jak jednání proběhnou, ale byl bych opatrný, protože růst mezd je také vždy silný inflační impuls. Zvyšuje agregátní poptávku skrze rostoucí spotřební výdaje domácností, ale také snižuje agregátní nabídku, protože firmám rostou náklady. Aby růst mezd nebyl inflační, tak je potřeba docílit růstu produktivity práce. A ta bohužel od covidu stagnuje.

Chci se zeptat ještě na důchodovou reformu, kterou má v nejbližší době v druhém čtení projednávat sněmovna. Původně se počítalo s tím, že se věk odchodu do důchodu bude zvyšovat za každý rok o dva měsíce. Koalice se pak dohodla na pomalejším zvyšování, o jeden měsíc za rok. Vy jste na sociální síti psal, že to podpoříte. Jde tedy o dohodnutý kompromis napříč stranami?

Do návrhu důchodové reformy opět vstupuje politické hledisko. Reforma je nutná, protože náš důchodový systém je průběžný, kdy současní pracující financují současné důchodce. Tento systém zavedl německý kancléř Otto von Bismarck v 19. století, ale tehdy lidé odcházeli do důchodu kolem 70 let a průměrná délka života byla 55 let. Do důchodového systému tedy přispívali lidé, kteří se v průměru důchodu nedožili, a tak tento systém byl finančně udržitelný. Postupně se však věk odchodu do důchodu snižoval a současně se zvyšovala délka života, takže systém byl časem neudržitelný. Proto se i u nás v minulosti začala posouvat hranice věku odchodu do důchodu na 65 let. První ročník, kterého se to plně týká, je 1965.

V rámci důchodové komise jsme pracovali s daty demografů, že lidé narození v roce 1965 se v průměru dožijí 86,5 let. To znamená, že budou v důchodu žít 21,5 let. Zdálo se nám spravedlivé, aby i další ročníky strávily v důchodu stejnou dobu. Takže, zjednodušeně řečeno, od průměrné délky života každého ročníku se odečte 21,5 let a vyjde vám konkrétní věk odchodu do důchodu. 

Proto se mi nelíbí televizní reportáže o tom, že dnešní dvacetiletí půjdou do důchodu v sedmdesáti letech, když tam chybí druhá věta, že to platí pouze za předpokladu, že se bude prodlužovat délka jejich života. Pokud by délka jejich života stagnovala, věk odchodu do důchodu by se nezvyšoval. Toto sdělení se ale nepodařilo k voličům dostat.

Po prvním čtení ve sněmovně se nám tedy jevilo, že pro úspěch reformy je důležité více přihlédnout k hlasu odborníků, aby byla reforma společensky přijatelná a aby ji budoucí vlády nezrušily. Rozhodli jsme se proto stanovit věkový strop odchodu do důchodu na 67 letech, aby tam nebylo uváděno nekonečno. 

Samozřejmě to znamená, že důchodová reforma přinese menší úspory, než bylo původně počítáno. Naše výpočty mluví o zhruba 6 až 7 desetinách procenta HDP, což je dnes 50 až 60 miliard korun. I tato změna je ale v rámci mantinelů, které jsme si v důchodové komisi stanovili. Bez důchodové reformy by deficit důchodového účtu v roce 2050 činil 5 procent HDP, což je v dnešních číslech 350 až 400 miliard korun. S reformou, i v její mírnější podobě, to snížíme na 2 procenta.

Pro mě je hnutí ANO absolutně nevyzpytatelné. Tam nevíte dne a nevíte minuty, jak se bude chovat.

Hnutí ANO, jak jste sám zmínil, mluví o tom, že důchodovou reformu zruší, když se dostane do vlády. Myslíte, že s touhle změkčenou verzí se to nestane?

Osobně se domnívám, že na průběh politické debaty ve sněmovně to nebude mít žádný vliv, protože hnutí ANO razí ryze populistickou politiku ve stylu „všechno, co udělala tato vláda, my vrátíme zpět“. ANO v této rétorice nesleví, a i když přibrzdíme dopady důchodové reformy, ANO pojede stejnou taktiku dál.

Jaká bude povolební realita, kdyby hypoteticky volby vyhráli a sestavili vládu, se teprve ukáže. Mohou nastat dvě varianty. V té úplně katastrofické by hnutí ANO skutečně splnilo své volební sliby. Všechno včetně důchodové reformy a ozdravného konsolidačního balíčku by zrušilo. To je ta nejhorší varianta, která by významným způsobem zvýšila riziko státního bankrotu a následování řecké cesty. 

Zda by v případě druhé varianty ANO trochu otupilo volební sliby, těžko říci. Například Robert Fico, když v minulosti nastoupil po reformátorovi Mikuláši Dzurindovi, tak svoji vyhraněnou rétoriku, že všechno zruší, nesplnil. Byl pragmatický, nějaké reformní kroky Mikuláše Dzurindy trochu obrousil, udělal určité kosmetické úpravy, ale na základ reforem nesáhl. 

Pro mě je ale hnutí ANO absolutně nevyzpytatelné. Tam nevíte dne a nevíte minuty, jak se bude chovat. Takže těžko říct. Nicméně, na co jste se ptala, nedomnívám se, že by to nyní změnilo jejich rétoriku. Prostě pojedou taktiku spálené země. 

Vy jste zastáncem zavedení eura, proto se chci zeptat i na to. V listopadu jste nám v rozhovoru řekl, že věříte, že v roce 2030 budeme mít euro. Změnilo se něco, nebo tomu stále věříte?

Věřím tomu za předpokladu, že vyhrajeme příští volby a sestavíme koaliční vládu. Když budu mluvit sám za sebe, tak pro mě by už v dalším volebním období bylo nepřijatelné, aby naše vláda skutečně nestanovila pevný termín přijetí eura. 

Když se formovala koalice SPOLU, tak jsme věděli, že musíme porazit populisty v této zemi. A v zájmu toho jsme se domluvili, že budeme akcentovat to, co nás spojuje, a věci, které nás rozdělují, necháme být. Což je přesně i případ eura. Proto je mezi námi džentlmenská dohoda, že v tomto volebním období otázka eura nebude koaličně otevírána. Pro příští volební období za mne osobně ale platí, že kdybych toho byl účasten, pak by stanovení termínu přijetí eura byla důležitá podmínka mého souhlasu s koaliční vládou.

Teď je z vládních stran nejvíc proti ODS, myslíte, že by v příštím volebním období svůj postoj přehodnotila?

Myslím si, že ano, protože v debatách s kolegy z ODS cítím velký posun. Původní velmi odmítavý přístup k euru už je v podstatě minulostí. Domnívám se, že příznivců a odpůrců je zhruba nastejno, současně je tam velká skupina, které je to svým způsobem jedno. Takže vlastně čistých odpůrců není tolik. I na straně některých centrálních bankéřů, kteří odmítali euro, cítím změnu rétoriky ve smyslu, že přínosy a náklady se postupně vyrovnávají.

Odkud pochází ta obava nebo odmítavý postoj k euru? 

Obecně platí, že Češi o Evropské unii, o jejím fungování, o společném trhu a podobně mají jen minimální znalosti. To je i má zkušenost u mých studentů. Podle mého názoru odpor k Evropské unii a evropským integračním procesům vychází právě z této neznalosti. Jakmile lidem vysvětlíte principy, na kterých je euro založeno, tak odpor ke společné měně je pryč. 

Vedle uvedené neznalosti byla česká veřejnost současně masírována těmi, kteří příznivci evropské integrace nejsou. Zde vidím bohužel negativní roli bývalého prezidenta Václava Klause. Václav Klaus měl velkou autoritu v oblasti ekonomické, takže jeho slova v české veřejnosti byla brána vážně. S tímhle negativním dědictvím se stále potýkáme a je to trochu vidět i v ODS. 

Co by se mělo dělat, aby se to lidem víc vysvětlilo? Je potřeba třeba nějaká vzdělávací kampaň?

Ano, kampaň mezi veřejností je potřebná, ale ne nějaká laciná ve smyslu billboardů a podobně. Já jsem si otázku eura odpracoval desítkami diskuzí a interaktivních přednášek s laickou veřejností a svými studenty. Opravdu pozitivně funguje, když na jednoduchých příkladech vysvětlíte základní ekonomické principy typu kurzové zisky a ztráty, transakční náklady, transparentnost cen a mezd, kompetitivní devalvace atd. Nemusíte přicházet s žádnou velkou ekonomickou teorií, ale stačí jen vysvětlovat základní pilíře, na kterých euro stojí. A pak je odpor vůči společné měně pryč. To je nutné dělat s českou veřejností a mohou s tím pomáhat i třeba školy nebo sdělovací prostředky skrze různé pořady.