Miloš Zeman opět zaujal široké publikum svým projevem na pražském Žofíně. Protože se ale v poslední době český prezident hodně opakuje, jeho výroky mířené k médiím, komentátorům či Bakalovi nikoho nemohly překvapit.

Snad jen hnidopichy, kteří stále ještě nepochopili plný význam Zemanova oblíbeného konstatování, že jen blbec nemění své názory.

Patologická sedlina nahradí novináře

Jako třeba zde.

Miloš Zeman na Žofíně 2018: „Když se ponoříme do internetových diskuzí, do různých blogů, serverů a tak dále, tak ať tam najdeme různé protikladné názory doprovázené argumentací – nikoli nadávkami, ale argumentací.”

Miloš Zeman verze 2014: „Diskuse pod jednotlivými blogy nebo články v internetu po jistých zkušenostech zásadně nečtu. Aniž bych komentoval jejich autory, vybavuje se mně Masarykův termín, který mluví o patologické sedlině české společnosti.”

Miloš Zeman by se rád viděl ve skupině ctihodných státníků, jakými bývali ve své době Charles de Gaulle nebo Winston Churchill. Rád je zmiňuje, rád je cituje. Jejich stopu v dějinách však těžko vyrovná. Nezbývá proto než hledat jinde.

Třeba v severských zemích; ty si Zeman zase rád bere za vzor správného fungování sociálního státu.

Našli jsme tam, konkrétně ve Finsku, jednoho velmi zajímavého státníka. V Česku jeho jméno známé příliš není, do finské historie se ale zapsal skutečně hluboce.

Zeman, podle vzoru Kekkonen

Jmenoval se Urho Kekkonen. Na rozdíl od českého prezidenta byl sice obdařen silnými pravomocemi (a byl v čele státu – v moderní Evropě nemyslitelných – 25 let), představoval ale stejně jako Zeman výrazného a aktivního politického aktéra.

Byl také původně předsedou parlamentu i premiérem, až později se stal prezidentem.

Měl též speciální vztahy s Ruskem (tehdy Sovětským svazem) a za jeho vlády se dařilo klientelistickým sítím, kde zásadní roli hrála přízeň prezidenta, respektive jeho okolí.

Ač byl autokratický, těšil se poměrně velké popularitě. Se závěrem jeho politického života se pak pojí i jeho zhoršující se zdravotní stav. Jeho životopisci to popisují jako problémy s rovnováhou, pokud jde o fyzično, a občasné „bludné myšlenky“, pokud jde o psychiku. Trpěl též cukrovkou.

Ke konci svého posledního funkčního období již trpěl atherosklerotickou demencí a nevěděl, že je prezidentem. Přesto svůj úřad dokončil.

Nechceme tím samozřejmě tvrdit, že snad Miloš Zeman neví o tom, že je (český) prezident. Stále častěji však vypadá, že na to zapomíná.

Málokdo by přeci od hlavy suverénního státu čekal výroky typu „kun*a sem, kun*a tam“, návrhy, že by se „novináři měli likvidovat“, či neskrývanou podporu ruským zájmům.

Pokud bude Miloš Zeman pokračovat ve svém rétorickém stylu jako doposud (a je to více než pravděpodobné), nebude se moct divit, že nebude už ani náznakem považován za českého Churchilla, nýbrž za českého Kekkonena.

Text zveřejňujeme s laskavým svolením hlidacipes.org.