Miloš Zeman volal na ruském velvyslanectví po spojení „všech chlapů světa“ (obvyklá ruská finta od třicátých let minulého století dodnes) proti společnému nepříteli, Islámskému státu. Je to prý rakovina, hrozící zachvátit celý svět. Připomíná mi to trochu – v jiném vybarvení, ovšem – známé plakáty z konce protektorátu s rudým pařátem nad Hradčany a nápisem „Zachvátí-li tě zahyneš. Na internetu je plakát k nalezení zde.

„Chtěl bych vyzvat, abychom překonali všechny konflikty a problémy, které vždy rozdělují nejen velké státy. Nic nespojuje víc než společný nepřítel. A my takového společného nepřítele máme v podobě mezinárodního terorismu… doufám, že se zde a na dalších vyslanectvích jednou sejdeme k oslavě dne vítězství nad mezinárodním terorismem.“

To je ovšem směšné. Jednak ani Islámský stát, ani mezinárodní terorismus není ani náhodou takovou hrozbou, jakou z ní Zeman dělá. Skutečnou hrozbou je neschopnost Západu (v tomto případě především Evropské unie) čelit obrovské migrační vlně, která má spíš povahu přírodní pohromy než invaze, ale je samozřejmě využívána těmi, kteří mají vzhledem ke svým mezinárodněpolitickým zájmům na oslabení Západu zájem (především Rusko, Čína a pak regionální velmoci jako Írán a Turecko). Pan Zeman vyvolává už delší dobu mlžnou hysterii, která podporuje ruské zájmy, a dělal to i teď na ruské ambasádě.

A za druhé, je nesmysl, že nejlépe spojuje společný nepřítel. Společný nepřítel vede ke spojenectví, které se opírá o dílčí zájmy a ne o společné ideje a zásady. Proto je třeba neustále dbát na to, aby se člověk v zápalu boje nepřipodobňoval svým dočasným spojencům a těchto idejí a těchto zásad se bezděčně nevzdával. Přesně to se stávalo případ od případu západním demokraciím v druhé světové válce a zvlášť osudově se to tenkrát stalo české politické reprezentaci: ta se vzdala svých idejí a zásad v podstatě sakumprásk, a podle toho to s ní i s námi taky dopadlo.

Pan Zeman láká české hejly na tu samou vějičku, na niž se už jednou chytili – v letech druhé světové války a bezprostředně po ní. A navíc to dělá v těch samých službách. Jsme opravdu nepoučitelní?

Zcela podstatné totiž je: společný nepřítel není ani náhodou to hlavní. To hlavní jsou společné zásady a ideje. Hlavní není to, koho nenávidíme, ale to, koho a co milujeme.

Je ovšem otázka, zda vůbec ještě nějaké společné ideje a zásady máme.

A jen malá poznámka na okraj k tomu dávnému plakátu: onen pařát nás, jak víme, nakonec zachvátil. Ale nezahynuli jsme, kdepak! Jen se z nás v průběhu dalších několika desetiletí stala tak trochu čuňata. Vydrápat se z toho, jak vidíme zvlášť v posledních letech, je docela těžké.

Článek vyšel v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.