Dělat psychologickou diagnózu u člověka, který neprošel žádnou normální terapií a není u něj nic z tohoto hlediska diagnostikováno, je obtížné. Můžeme ale vyjít z tisícovky jeho vyjádření a svědectví lidí, kteří ho znají. I těch, kteří nejsou jeho protivníky. Zemana ale považujeme za fenomén, ten hodnotit můžeme. K terapii ho nutit nemůžeme.
Je otázka, jak je to vlastně s jeho velebeným vzděláním, které nám pořád někdo předhazuje? Čas od času utrousí nějaký výrok, který je často vytržený ze souvislostí. To je něco, co by při svádění dívky v kavárně, a to nejenom pražské, zvládl i průměrně inteligentní student střední školy. Za Zemanem není žádné ucelené myšlenkové dílo, sotva bychom našli někoho, kdo od něj četl nějakou odbornou práci. Protože velmi často mluví spatra, veden pravděpodobně představou, že to dobře vypadá, mnohdy si plete čísla ve statistikách, nejspíš bez toho, že by to byl záměr. Mluví taky o neexistujících zákonech údajně platných v cizích. O něco vážnější je, jak se ukázalo, že snad nezná ani ústavu České republiky, ani to, co se tam píše o jeho vlastních pravomocech.
Nejde jen o to, že ústavní zvyklosti označil za idiotské, ale o to, že ani neví, co je tam doslova napsané. Třeba kdysi prohlásil: „Jak dobře víte, prezident republiky ani vláda nemá právo rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Toto právo má pouze Poslanecká sněmovna sama.“ Není to tak, Sněmovnu rozpouští prezident za několika možných okolností. Ale budiž, tak je třeba jen nepřesný. (Jako často, že.)
Miloš Zeman je svou profesí prognostik, spolu s Valtrem Komárkem jeden ze dvou představitelů tohoto oboru u nás. Co to vlastně znamená, kromě toho, že věští pomocí jakési odborné hantýrky, nikdo neví. Že se do prognostiky nikdo dál nepouští, je v zemi jako Česko celkem pochopitelné, protože tady nikdo neví, co bude.
Miloš Zeman za jeví jako člověk, kterého bychom mohli charakterizovat stejně, jak to už jmenovaný Valtr Komárek udělal o Jiřím Paroubkovi. Před deseti lety na Radiožurnálu řekl Valtr Komárek Renatě Kalenské, jaký je Miloš Zeman: „Já Miloše dobře znám. Miloš je v podstatě milý člověk a má tu masku drsňáka. Ale protože je sečtělý a dost už životem prošlý, tak v něm trošku toho cynismu je. On si z těchto věcí zas až tak moc nedělá. Kdežto ten Paroubek je velice kontradiktorní člověk. Jeho výrazový mechanismus tíhne spíše k aroganci a tvrdosti. Já nemám důvod snažit se Paroubka portrétovat s něhou. Ale on je velice citlivý člověk a maskuje to tvrdostí. Strašně mu záleží na tom, co si o něm lidi myslí. Strašně by chtěl,aby ho lidi měli rádi. Strašně těžce nese ty osobní invektivy. Přitom sám se jich zase dopouští. Paroubek je pod tou maskou kliďase a realisty poměrně emocionální člověk.“
Lidé Paroubka rádi neměli. Člověk se může maximálně zalíbit, aby vás někdo miloval, to se dost dobře zařídit nedá. Potom neláskou postižený sahá k prostředkům, které jsou prapodivné a samu osobu toužícího značně devastují.
Podle jedné psychologické teorie potřebuje člověk dostat za den jistý počet po hlazení, jinak zůstane neuspokojen.Na Zemanovi je patrné, jak po pohlazení touží a pohrdá pak těmi, kdo mu ho nedávají. Jsou především novináři a jeho političtí protivníci. Vůči nim pak vystupuje mimořádně agresivně a neslušně. Místo aby se snažil dosáhnout pohlazení a uznání normálními prostředky, zkouší to tak, že se obrací k lidem a vrstvám, kde se toho kýženého statku může domoci snáze.
Když ho nepřijmou v Bílém domě, dostane se do sporu s americkým velvyslancem a ostentativně jezdí na Východ, do společnosti různých víceméně orientálních autokratů. Tam nachází uznání, dostává vyznamenání, pochvaly, koná přehlídky čestné stráže, může poskytovat rozhovory do státem manipulovaných médií, je považován za myslitele. Protože nic jiného nemá, nic jiného mu ani nezbývá.
Zeman rozjel svou stařičkou lokomotivu příliš velkou rychlostí, takže je velmi obtížné vyjet na trati jiným směrem nebo přibrzdit. Není to ani jízda na tygru, který by ho mohl shodit, jen tak nějak osaměle jede krajinou nad chromém koni a rád naslouchá lidem, kteří mu namlouvají, jaký je to krásný plnokrevník. Jeho záliba ve Vladimiru Putinovi nebo v čínském prezidentovi je dokladem toho, kam až může dojít rozklad osobnosti.
Zeman je příkladem člověka, který chtěl příliš mnoho, dostal se do stavu relativní deprivace a pokouší se dát dohromady aspoň něco, co by zůstalo jeho odkazem. Je to smutný člověk, kterého nejen opouštějí fyzické síly, ale který už ve skutečnosti dávno ztratil i ty duševní. Je spíše jako bytost, která je vnějškově řízená různými poradci, jejichž vlastní osobní zájmy, především ekonomické, leží v zahraničí jistého směru.
Těžko očekávat, že by se Zemanovi dostalo nějaké terapeutické péče, která by vedla ke změně stavu. Účelnější bude snažit se posilovat demokratické mechanismy, které snad přežijí dobu jeho omezeného panování. A s jistou útrpností a smutkem se dívat na trpícího a osamělého muže, za kterým zůstává pouze prázdno. Prázdno je bohužel nakažlivé. Vakuum v jeho duši vysává duše těch ostatních a ty jsou také prázdné. Nemůžeme ale čekat na to, aby se z hrobu po vzoru Severní Koreje vynořil nějaký věčný prezident ve stylu Václava Havla, abychom měli zase filozofa na trůně a ne postkomunistického breptu. Nic takového se nestane.
Musíme se zase jednou, tak, jak je to vždycky, na sebe spolehnout sami.
