Bývalý český prezident Miloš Zeman často navštěvoval ruského diktátora Vladimira Putina. FOTO: ČTK/Šimánek Vít
FOTO: ČTK/Šimánek Vít
Poukazovat na to, že se v někom nebo něčem mýlil, je oblíbená Zemanova cesta, jak změnit politickou pozici o sto osmdesát stupňů, rozuměj otočit do protisměru, ovšem bez povinnosti skládat účty a nést odpovědnost za to, co dělal před otočkou. Naposledy takto zběhl od Putina k Zelenskému v jediném televizním vystoupení během minuty, aniž vysvětlil, proč nebo v čem se mýlil. Natož, aby se omluvil.
Bez omluvy zůstalo například jeho brutální selhání ve stupidním pomlouvání Ferdinanda Peroutky, kde nenašel odvahu uznat pravdu a skončil jako soudně uznaný lhář. Mýlil se ve svém později uvězněném čínském poradci komunistické zpravodajské služby Jie Ťien-Mingovi, ačkoli měl varovné informace předem.
Mýlil se ve své sebedůvěře, že propustí svého kancléře, když nedosáhne na bezpečnostní prověrku, neboť je souzen za podvody. Našlo by se příkladů více a zásadnějších, jako například tvrzení, že jsme taktéž vyráběli novičok, látku, jíž agenti GRU zaútočili ve Velké Británii.
Když občané morálkou vyvažují prezidenta
Z ústavy je naše hlava státu ne-odpovědná. A prakticky neodvolatelná. Děkujme zpětně tvůrcům přímé volby za nesmyslně napsanou novelu ústavy znemožňující faktické odvolání prezidenta parlamentem, respektive jeho postavení před Ústavní soud.
Kvůli tomuto ústavnímu šlendriánu jsme u prezidenta výhradně závislí na jeho morální kvalitě a integritě. V tomto ohledu se vůči Miloši Zemanovi zdržme komentáře.
Nicméně otázka míru a války, tedy zběhnutí od Putina k Zelenskému, je věc jiná, navíc v pozici vrchního velitele, který dostává zpravodajské a vojenské informace. Ústavní ne-odpovědnost je zde pouze právním vyjádřením beztrestnosti.
Není vysvětlením věcných selhání, která nás nakonec mohou vehnat do válečného konfliktu a navíc zbavené – kvůli chování hlavy státu – spojenecké kredibility. Česká republika, její vláda i občané musí vynaložit hodně úsilí a podávat nezpochybnitelné morální výkony, aby utlumili demoralizující účinky chování jejich prezidenta.
Tou nejvážnější otázkou ovšem je, zda se Miloš Zeman opravdu v Putinovi, kterého podporoval a později označil za šílence hodného izolování, zmýlil, nebo zda ve zdůvodnění svého přeběhnutí lhal a dopustil se podvodu přinejmenším na svých občanech, na prezidentské standartě opatřené slavnou větou „Pravda zvítězí!“, a porušil svou prezidentskou přísahu.
Řekněme, že Zeman nelže…
Lže; a je nutné, vzhledem ke katastrofické Kremlem vedené válce, vyslovit ústavní otázku, zda Zeman podporou Putina sloužil zájmům České republiky podle ústavy a svého slibu, nebo zda sloužil zájmům Kremlu, a tudíž zájmům mocnosti explicitně spatřující v České republice svého nepřítele?
Při práci s touto otázkou musíme vyloučit to, že by Zeman jednal schizofrenicky, s čistým úmyslem, a přitom nevnímal, že svým chováním podporuje nepřítele. Tím bychom museli připustit jeho duševní nezpůsobilost.
Logičtější je přijmout prezidentovo vlastní vysvětlení, že se ve svém konání, slovech a činech, mýlil, v jeho jednání převažovaly ústavní motivy, a nebezpečné a negativní možnosti provázející jeho skutky vznikly náhle až bezprostředním zešílením Vladimira Putina ve chvíli jeho rozhodnutí napadnout Ukrajinu. Před tím nebyly zřetelné.
Rejpalové by samozřejmě mohli upozornit na to, že ještě před útokem na hrozbu útoku upozornila americká CIA, kterou za toto upozornění Zeman zesměšňoval. Znalci našeho bezpečnostního systému by mohli hypoteticky tvrdit, že obdobné informace patrně prezident měl k dispozici i od našich zpravodajských služeb a dalo by se to prověřit parlamentní vyšetřovací komisí. Ale nechme tyto pochybovače jejich myšlenkám a předpokládejme optimisticky, že český prezident nelže.
Ve prospěch Kremlu
Co prověřit ale lze, je to, jak se s výroky a chováním M. Zemana pracovalo v samotném Rusku, kde jsou média již delší dobu a stále více pod kontrolou Kremlu a lze tudíž z jejich komunikace usuzovat na zájmy ruského prezidenta a jeho relevantního okolí, které média ovlivňuje.
S respektem k Zemanovým vysvětlením jeho postojového obratu a k jeho hypotéze o Putinově zešílení – kterou mimochodem sdílí i Zemanův předchůdce Klaus – se tedy podívejme na poněkud delší časové období pozornosti ruských médií k výrokům českého prezidenta.
Je známo, že Zeman se vesměs vyjadřoval ve prospěch Putina a k postupu Ruska a v tomto ohledu se značně odchyloval jak od postojů vlády a ministerstva zahraničí, tak poslanecké sněmovny a senátu.
Díky datům a podkladům poskytnutým společností Semantic Visions si níže můžeme prohlédnout frekvenci zmínek a citací Miloše Zemana ruskými webovými a zpravodajskými portály.
Následující graf zobrazuje období od 1. ledna 2020 do 16. března 2022. Zdrojem je 17 690 článků z ruských internetových zdrojů, bez televize a rozhlasu.
Z grafu jsou patrné přinejmenším dvě důležité skutečnosti. Předně mimořádná pozornost, které se dostalo výrokům českého prezidenta v dubnu a květnu minulého roku po zveřejnění informací o ruské účasti v útoku na muniční sklady ve Vrběticích.
Dodejme, že ruskou účast Zeman zpochybňoval a rozptyloval, což mu vyneslo právě onu explozi ruských citací.
Druhou je nadprůměrná a rostoucí pozornost Zemanovým výrokům od listopadu minulého roku, kdy se Rusko začalo fakticky i slovně vymezovat proti Ukrajině a formulovalo své požadavky na neutralizaci Ukrajiny, na odchod NATO ze střední Evropy a na návrat do situace před rozšíření Aliance v roce 1997. A kumulovalo jednotky na hranicích Ukrajiny.
Rostoucí počet citací Miloše Zemana v ruském webovém prostředí a médiích jak v souvislosti se zpochybněním ruské stopy ve Vrběticích, tak v tlaku proti Ukrajině a NATO indikuje nejen to, čemu Zeman vděčil za ruskou mediální pozornost, ale také fakt, že při formulacích a jejich citaci v ruském tisku musel vědět, co vzhledem k ruskému prostředí dělá, říká a čemu napomáhá.
„Nejlépe slouží, kdo neví, že slouží“?
Je možné zajít i do větších detailů, do hlubší minulosti i obsahu konkrétních citací. Například k široké publicitě Zemana v ruských médiích po první agresi a zabrání Krymu a východní Ukrajiny v roce 2014. Nebo při konfrontaci s americkým velvyslancem v Praze v roce 2015, kdy Rusové dokonce referovali o tom, že Zeman dal Obamovi ultimátum, a konečně Zemanův návrh na referendum o vystoupení ČR z NATO.
Obdobně v roce 2016, kdy významně rezonovaly Zemanovy výroky na podporu ruského stanoviska k Ukrajině, že jsou tam fašisté, a přirovnání Bandery k Hitlerovi.
V datech poskytnutých společností Semantic Visions tedy není podporována Zemanova argumentace o náhlém zešílení Kremlu, ani to, že by netušil, jakou roli v tvorbě válečné atmosféry vůči Ukrajině sehrál, co se v ruském nátlaku na Ukrajinu a NATO chystá, a k čemu dává mediální argumentaci a vnitropolitickou podporu Putinovi.
Zeman naopak v celém tragickém vývoji sehrál aktivní roli podporovatele Putinových válečných protiukrajinských lží jejich papouškováním. A právě k tomu jej ruská provládní média bohatě a patrně vědomě využívala, aniž by se snažil své nepravdivé militantní výroky korigovat. Spíše naopak, připomeňme si jen, jak v přítomnosti Putina „žertoval“ o potřebě likvidace novinářů.
V závěru si řekněme, že je samozřejmě těžké rozhodnout, zda na tuto situaci platí poněkud optimistická citace Václava Havla, že „nejlépe slouží, kdo neví, že slouží“, nebo zda máme co do činění s horším případem morálního a ústavního selhání naší hlavy státu.
Odstranit pachuť? Je to na nás
Je samozřejmě možné, že si Zeman nevšiml, proč a v čem je ruskými médii citován a dostává se mu v Rusku publicity tolik let v protiukrajinském a protizápadním směru, a jaký to může všechno mít dopad. Délka sledovaného období a množství analyzovaného materiálu však tuto hypotézu nepodporují.
Nechme na čtenáři a veřejnosti, jaký si udělá, po zvážení prezentovaných dat, na obrat Miloše Zemana od Putina k Zelenskému názor, včetně upřímnosti uděleného státního vyznamenání. Nelze ale přehlédnout, že vůči ruskému prostředí a ruské domácí politice vystupoval český prezident dlouhodobě v pozici, která není v souladu s jeho ústavním slibem, s naší bezpečností vůči ruskému nepřátelství, i vůči riziku pokračování vojenské agrese Ruska k Ukrajině, která začala v roce 2014.
To je samozřejmě velmi vážná hypotéza, s kterou se musí vyrovnat jak samotný Zeman, pokud je toho schopen, tak jeho spolupracovníci, ale zejména pak ti, kteří mu pomohli ke zvolení prezidentem České republiky.
Je dost indicií, že se český prezident aktivně podílel na konfrontační atmosféře a válečné psychóze Ruska vůči suverénní zemi, jejíž občané u nás ve velkém počtu žili, pracovali a těšili se dobrým vztahům.
Je na nás, abychom dnes tuto nepříjemnou pachuť vůči napadené zemi a jejím občanům smazali, a je žel jen na Miloši Zemanovi, jaké ze svého jednání vyvodí závěry.
Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.
Text vyšel 22. března 2022 na serveru Hlídací pes, zde jej publikujeme s jeho a autorovým svolením.
