Miloš Zeman není obklopen jen žertovnými polotovary typu pana Ovčáčka, nýbrž i těmi, kteří zřejmě mají přímé napojení na ruské stratégy hybridní války (generálové Valerij Gerasimov a Igor Sergun), a to prostřednictvím svých spolupracovníků, přátel a podporovatelů Strnada, Zbytka, Nejedlého a dalších.

Zbrojař Strnad má mimo jiné blízké obchodní vztahy se slovenským podnikatelem ruského původu Alexejem Beljajevem, který má přímou vazbu nejen na Vladimíra Jakunina, ale i na samotného vládce Kremlu Vladimíra Putina.  Beljajev začínal svou byznysovou kariéru v Československu společně s Andrejem Babišem ve spol. Petrimex. Dnešní jakoby proevropská orientace Babiše je jen součástí strategie, a navíc obchodní nutnost, vzhledem k objemu dotací, které Babiš z EU čerpá. Rusové ho mají pravděpodobně zmonitorovaného velmi důkladně, a nejen jeho. Ostatně ta bývalá síť KGB nikdy zcela nezanikla. Mnohé naznačují i výroční zprávy BIS. Babiš dokáže být verbálně proevropský a zároveň kritizuje sankce vůči Rusku. Proč asi? Oni Rusové asi dobře vědí, že se za údajnými spolužáky ze Švýcarska mohla skrývat zřejmě zásadní osoba Babišovy kariéry – Marc Rich (doporučuji si toto legendární jméno vygooglovat). Není náhodou, že dnes Babiše podporují komunisté a okamurovci, kteří připomínají lehkou kavalérii ruské hybridní války v ČR.

Zeman se pro vlivné kremelské kruhy stal trojským koněm ve společenství zemí EU a NATO. A navíc hraje podobnou roli i pro vedení Komunistické strany Číny, což v ČR řídí a dozoruje především vlivová síť spol. CEFC, s údajnými vazbami na čínské tajné služby. Ta nyní zažívá nelehké období, neboť po vyšetřování v USA kvůli různým nepravostem je nyní prý vyšetřována i doma v Pekingu, včetně jejího vlivného šéfa Jie Ťien-minga, který je zároveň poradcem českého prezidenta Miloše Zemana.

Zeman je egocentrik, neomalený politik s populistickým akcentem, který se neštítí žádné podpásovky, navíc ve chvíli, kdy nabral nový vítr do plachet a má své jisté. Nenechme se zmást jeho chřadnoucí fyzickou kondicí, která může vzbuzovat až lítost, ostatně svým svérázným životním stylem k tomu přispěl mírou vrchovatou. Tím inauguračním projevem nevyčerpal své jedovatosti, jen naznačil své možnosti a na žánru či formátu nesejde, když má chuť si do někoho kopnout, tak si prostě kopne.

Zeman byl vždy sólista, futurolog, ne ekonom, fabulátor, ne exaktní vědec. V dětství  měl pověst namyšleného provokatéra a podivína. Nikdy nebyl týmový hráč. Vždy dokázal svůj břitký intelekt, encyklopedické znalosti, dobrou paměť a osobitý smysl pro agresivní humor používat pro exhibice všeho druhu, což bývá efektní, ale ne vždy vhodné a správné. Nikdy neuznával autority kromě sebe sama. Tento vklad si nese jako výbavu pro celý svůj další příběh.

Od 31. 1. 1984 na něj vedla Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky (součást StB) spis, jako na prověřovanou osobu. Svazek byl v prosinci 1989 kompletně skartován.

Od roku 1985 připravoval pro časopis Vesmír článek pod názvem Prognostika a přestavba. Ten nakonec vyšel až v srpnu 1989 v Technickém magazínu. Zeman tam líbivým stylem žongluje s čísly a vše vyznívá jako sžíravá kritika skomírajícího režimu. V době, kdy měli např. Poláci již dávno nekomunistickou vládu atd.

Po uveřejnění článku se na konci léta 1989 objevil Zeman i na obrazovce Československé televize v pořadu Hospodářský magazín. Ve stejné době byla řada disidentů ve výkonu trestu, či ve vazbě po demonstracích k výročí okupace. Ten populární text z Technického magazínu z něj udělal jakoby protirežimního bojovníka. Dnes tvrdí, že byl 17. 11. na Národní třídě, ale dosvědčil mu to jen jeho známý Karel Srp, krycí jméno Hudebník. Jedná se spíše o jednu z mnoha jeho fabulací, které mají vylepšit fasádu. V OF nehrál žádnou důležitou roli, přivedl ho tehdy Petr Kučera a díky němu vystoupil na letenské manifestaci 25. 11. 1989. Ve volební kampani OF v červnu 1990 působil se svými naučenými fóry jako kulturní vložka programu, podobně jako Valtr Komárek.

V roce 1990 nastupuje do Prognostického ústavu ČSAV, kterou sám Komárek nazval laboratoří revoluce. Potkal se zde i s legendárním Karlem Köchrem. V této době se Zeman stává mimo jiné spoluzakladatelem československé pobočky Římského klubu. Rád také chodil na pravidelné estrádní glosování do divadla Semafor, kde předváděl své „duchaplné“ bonmoty.

V roce 1992 vstupuje do ČSSD a o rok později se stává jejím předsedou. Vytěsnil tzv. Horákovo křídlo, včetně autentických sociálních demokratů, jako byl Rudolf Battěk. Programový étos v partaji nahradil pragmatismus, účelovost a populismus. Byla to však úspěšná taktika. Klausova vláda mu dodávala dostatek munice. Zeman pak ukončil tuto etapu opoziční smlouvou se svým údajně hlavním protipólem Václavem Klausem, což byla jen další ukázka účelovosti, a hlavně chorobné touhy vládnout a mít moc. Potvrdil se proruský mocenský tandem, který funguje dodnes.

Volební kampaň v roce 1996, která odstartovala jeho vzlet vzhůru, řídil jeho stvořitel Miroslav Šlouf, předlistopadový vlivný funkcionář SSM a KSČ. Zeman objel republiku v autobusu Zemák a mluvil o spálené zemi a připravované akci čisté ruce, oprášil modely třídní nenávisti. Zafungovalo to. Šlouf z něj pak udělal v roce 2013 i prezidenta. To on jej přemluvil ke kandidatuře, řídil kampaň, sehnal peníze (Lukoil atd.) a taky lidi. Jenže na oslavě vítězství mu pak Zeman ani nepodal ruku a jen mu vzkázal přes Mynáře, kterého si přivedl Šlouf, že s ním už nepočítá! A nedávno mu nepřišel ani na pohřeb. Sám sobě si tím dal definitivní vizitku. K tomu není co dodat. Zeman často opakuje tu svou hlavní životní moudrost o tom, že jen blb nedokáže změnit svoje názory. Ukázkou budiž i tato citace:

15. 11. 2011 – tisková konference SPOZ (Miloš Zeman) „Pokud jde o pana Babiše, byl jsem přímým účastníkem dohody s ním při privatizaci Unipetrolu a konstatuji, že pan Babiš tuto písemnou dohodu nedodržel. To je pro mě dostatečný důkaz nevěrohodnosti pana Babiše. Nehledě na jistá další podezření, která se doufám časem prošetří.“

Těch témat z doby jeho exekutivního vládnutí, která i po letech vzbuzují různé otázky by bylo více – třeba deblokace ruského dluhu, privatizace bank, ale i Transgasu, některé armádní zakázky, kauza IPB, fungování Konsolidační agentury, dálnice D 47 atd. Zeman rád zdůrazňuje své úspěchy, byť by byly jen údajné, a ještě raději poukazuje na hříchy jiných.

Jeho sžíravá kritika je však velmi selektivní, podobně jako u Babiše. Miloš Zeman i ve svém podivném inauguračním projevu ukázal, že je již jen odbrzděnou karikaturou sebe sama. Nejhorší politikův konec je ten, když vzbuzuje u ostatních jen směsici těchto pocitů – soucitu, výsměchu a pohrdání. Zeman se do tohoto stavu vlastním přičiněním rychle blíží, ke škodě země, kterou by měl z pozice nejvyššího ústavního představitele kultivovat a důstojně reprezentovat.