Miloš Zeman FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Pavel Šafr ve své knize Češi mezi pravdou a lží věnuje samostatnou kapitolu každému z československých a českých prezidentů. Nezapomněl tedy samozřejmě ani na Miloše Zemana a celý jeho osobnostní vývoj, z nějž nejzásadnější je Zemanova děsivá proměna. Ale byla to vlastně proměna, nebo je tohle ten nejskutečnější Miloš Zeman? Přečtěte si ukázku z knihy, kterou si můžete objednat ZDE.
Náš třetí polistopadový prezident před svou první kandidaturou o sobě v rozhovoru se svým oblíbeným novinářem Petrem Žantovským prohlásil, že je „v podstatě maminkou slušně vychovaný člověk“. Každý, kdo jeho vystupování sleduje, to může považovat za krutý vtip. Neslušnost a nedůstojnost jsou těmi nejviditelnější stránkami působení Miloše Zemana v roli hlavy státu. Vzhledem k tomu, jakou důležitost Češi přikládají prezidentské funkci, má chování Miloše Zemana a jeho vliv na českou společnost závažné a dosti hrozné důsledky. Jedná se o tak hluboké rozdělení společnosti, jaké od listopadu 1989 nepamatujeme. A toto rozdělení je provázeno vypjatou nenávistí, gejzíry vulgarity na internetu, prudkým nárůstem xenofobie a rasismu, šířením dezinformací, nadáváním na naše spojence v zahraničí a na Evropskou unii.
U části společnosti proběhl příklon k Putinovu Rusku a značně se vzmohla nostalgie po socialistických časech. Kvůli Zemanovi přestaly platit některé zákony, aniž by byly nejprve ústavní cestou zrušeny. Konkrétně jde o lustrační zákon a zákon o konfliktu zájmů. Zeman se také postaral o návrat komunistické strany do mocenských pozic.
Proměna
Jak se toto mohlo stát? Vysvětlení tkví v Zemanově dokonalém a promyšleném cynismu, který stojí za jeho proměnou, jež se odehrála asi tři roky po revoluci, kdy odložil roli liberálního intelektuála a stal se tvrdým a surovým rváčem. Je velkým omylem si myslet, že Zeman vyjadřuje názory většiny národa. Má pouze dobře přečtené a nastudované temné inklinace v mentalitě běžných Čechů, které by bez něj měly jen latentní a neartikulovanou formu. On je ale dokáže ze dna duše národa vytáhnout na světlo a uměle z nich vyrobit velké téma politické kampaně. Třeba hrozbu ze strany sudetských Němců nebo ohrožení hordami migrantů. Zeman reprezentuje ty názory svých voličů, které jim on sám nejprve šikovně předestřel a vsugeroval, protože zná jejich vystrašenost a nesmyslné generalizace, jež plynou z uzavřenosti a nízké mediální gramotnosti. Metody Miloše Zemana jsou proto studijním materiálem fenoménu politické manipulace a zneužívání bezbranné části společnosti, tedy zejména starších lidí na venkově.
Tato mocenská technologie má svoji pozoruhodnou historii. Miloš Zeman totiž v prvních porevolučních letech vystupoval jako ostrý kritik populismu a xenofobie. Mimo jiné mluvil kriticky i o odsunu sudetských Němců jako o stalinském řešení národnostního problému. Vyznával veřejně liberalismus a přísnou dekomunizaci společnosti.
V říjnu 1990 proběhla ve Federálním shromáždění debata o období komunistického režimu, které se Miloš Zeman zúčastnil velice zásadovým příspěvkem:
„Vycházím z toho, že má-li být účelná analýza tohoto systému, tak především musí zabránit možnosti jeho opakování v budoucnosti. Jak přirozeným a spravedlivým potrestáním viníků, tak ale také – a to je druhá strana mince, odvahou a schopností k naší vlastní sebereflexi. Tento systém nevznikl 25. února 1948. Tento systém má svoje genetické kořeny minimálně v porušování demokracie po roce 1945. Ať už jde o transfer německého obyvatelstva přesně v duchu stalinských migračních přesunů, ať už jde o zákaz agrární strany, protože je-li politická demokracie odvozována od jediné strany, je omezována u všech stran. Ale ani to ještě není odpověď na otázku, proč tento systém tak dlouho a více méně nerušeně fungoval. Těch 40 procent, které komunistická strana dostala v relativně svobodných volbách z roku 1946, dostala dobrovolně. A jenom částečně se zde můžeme odvolávat na mnichovské trauma, nebo na osvoboditelské legendy.
Přemýšlejme chvíli o té druhé, nám velice nepříjemné straně mince. Přemýšlejme o těch tisících telegramů, které nadšeně schvalovaly rozsudek smrti nad Miladou Horákovou. Přemýšlejme o těch tisících rezolucích, o těch nadšeně manifestujících na Prvního máje. O těch lidech, kteří vítali naše vedoucí představitele v továrnách nebo na vesnicích. […]
Proč jsme byli ze satelitů nestalinističtější ze stalinských? Často, když o tom přemýšlíme, musíme se podívat na tento národ, na tuto společnost a poněkud méně si ji idealizovat.
Jestliže nyní místo onoho prorůstání ovládajících a ovládaných vytvoříme další iluzi, iluzi statečného, trpícího národa, který hrdě a se vztyčenou hlavou trpěl pod komunistickou diktaturou a jen tak slabounce pod peřinou zatínal pěstičky, tak pouze vytvoříme další sebeklam, který nás bude pronásledovat do budoucí historie a povede například k tomu, že v této historii vytvoříme místo demokracie bonapartismus. Byl zde několikrát citován Jaspers. Dovolte mi, abych se obrátil závěrem na domácí literaturu. Vřele doporučuji, abychom si všichni přečetli Škvoreckého Zbabělce. Děkuji vám za pozornost.“ (Potlesk.)
Tento komentář by mohl klidně vyjít i na našem webu FORUM 24. Ve srovnání s převážně ubohým obsazením dnešní poslanecké sněmovny to byly opravdu jiné časy. Poslanci jasnými slovy hovořili o tom, co zemi způsobil komunismus a jaká je míra národní i osobní zodpovědnosti. V rozpravě padají jména filosofů a spisovatelů. Hovoří tu osobnosti jako Pavel Bratinka, Jan Sokol, Emanuel Mandler a – jako jeden z nich – Miloš Zeman.
Kromě zmínky o stalinské metodě přesunu německého obyvatelstva nás zarazí varování před autoritářským bonapartismem a jasné odsouzení komunistů. Říká to ten samý člověk, který o 22 let později šíří paniku, že se jeho soupeř v prezidentské volbě Karel Schwarzenberg spojil s válečnými zločinci a chce vracet sudetským Němcům jejich někdejší domy. Ten samý člověk, který bonapartistickým způsobem obešel parlament a najmenoval úřednickou vládu ze svých kamarádů. A ten samý člověk, který si za svého osobního manažera vybral vysokého funkcionáře SSM a poslance za KSČ Miroslava Šloufa a přátelí se s velitelem tankového praporu Zdeňkem Zbytkem, který ještě v době listopadové revoluce chtěl vojensky potlačit demonstrace a bránit komunistickou diktaturu.
V rozhovoru pro Mladý svět starý Miloš Zeman ostře kritizoval populismus a xenofobii, zatímco ten nový vyhrál dvakrát prezidentské volby pomocí toho nejbrutálnějšího populismu, když vytvořil obraz národního nepřítele a sebe sama postavil do role obránce obyčejných Čechů.
Starý Miloš Zeman brojil proti politikům, kteří by poklonkovali Číňanům prý až tak, že by si nechali na plastické chirurgii vytvořit šikmé oči. Nový Miloš Zeman zcela nepokrytě podlézá čínskému prezidentovi a vykládá do čínské televize, že se jezdí do Číny učit, jak stabilizovat společnost.
Tím výčet cynických obratů Miloše Zemana zdaleka nekončí. V citované řeči je jedno zajímavé místo, kde Zeman odkrývá svůj vztah k českému národu. Hovoří o manipulovatelnosti velkého množství lidí, kteří posílají telegramy žádající smrt pro Miladu Horákovou a pak mávají komunistickým představitelům na Prvního máje. Pozastavuje se nad tím, kolik lidí volilo dobrovolně komunisty v roce 1946 a v jiné souvislosti je označuje za zbabělce. Známé jsou jeho další výroky o tom, že polovina národa jsou oligofrenici a podobně.
V roce 1992 Zeman kritizoval Havlův návrh na zavedení referenda těmito slovy:
„Chtěl bych varovat před obecně rozšířenou a dalo by se říci populistickou iluzí, která vychází z názoru, že hlas lidu je hlasem božím a že to, co nespraví Parlament, spraví občané.“
Pak následuje nejzajímavější pasáž:
„To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. […] Těmto lidem – je to tedy polovina národa – uniká ona složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa.“
V roce 2016 Miloš Zeman prosazoval v poslanecké sněmovně zákon o referendu, jako by to byla svátost, a lid byl pro něj náhle hlasem božím. Když byl u moci on a měl možnost manipulovat lidmi, už mu nevadilo, že polovině národa uniká „mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa“.
Jeden ze slavných výroků Miloše Zemana vysvětluje jeho vztah k věrnosti svému přesvědčení: „Jenom idiot nemění nikdy svůj názor.“ Přesto je poměrně šokující rozsah Zemanovy proměny a množství změněných názorů. V knize Tak pravil Miloš Zeman z roku 2001 si ovšem můžeme přečíst, co ho vedlo k natolik radikální proměně stylu: „Intelektuálská rétorika je svým způsobem bezmocná a já jsem ji volil první tři roky své politické existence.“ Dále Zeman říká, že politika má prostě svoje pravidla hry a jeden slogan o spálené zemi je tisíckrát účinnější než stostránkové pojednání.
Miloš Zeman tedy nezměnil jenom pár názorů. On si doslova přeprogramoval mozek tak, aby se přiblížil mentalitě toho nejméně informovaného a snadno manipulovatelného občana, jak ho sám předtím v kritickém zkoumání a s naprostým pohrdáním a znechucením nazřel. Poznal, že na sociální realitu se nemá dívat s odporem a nemusí se vymezovat vůči prostším lidem jako vůči – jak by sám řekl – hlupákům. Vždyť je přeci daleko chytřejší si tuto sociální realitu definovat jako svoji příležitost, jako ideální a snadno dosažitelný zdroj svého mandátu k moci. Miloš Zeman objevil zlatý důl.
Uvědomil si, že mnoha lidmi lze snadno manipulovat, že jsou ustrašení, vnímají emocionální slogany, výrazné a obhroublé výroky, urážky, pomluvy, ostré výpady a obvinění. Oceňují verbální sílu. Tito lidé jsou ideální poskytovatelé voličských hlasů, jelikož jsou důvěřiví, opomíjení a frustrovaní a dokáží vracet projevenou lásku. Jsou šťastní, když za nimi někdo přijede a když se o ně někdo zajímá. A překvapivě málo potřebují. Za jejich lásku a hlasy jim stačí pocit, že se za ně někdo staví. Proto mají pro Zemana tak obrovskou cenu. Přestal jimi tudíž okázale pohrdat a naučil se je pečlivě vnímat. Možná je začal mít i rád a rozumí jim, v některých aspektech je jedním z nich, a proto působí v roli lidového tribuna autenticky. Celý rezervoár temných lidových emocí založený na nenávisti a strachu sám dobře chápe a začal ho využívat s dokonalou precizností. Umí tyto emoce nabudit, rozšířit, udělat z nich veřejné téma číslo jedna. Umí své voliče vystrašit a pak ochránit.
Jestli je Miloš Zeman prognostik, či ekonom, to je otázka. Určitě je však dobrým sociálním psychologem a důkladně zná společenský terén, v němž se pohybuje. V tom má náskok a nebrzdí ho žádné morální ohledy. Těm se jen vysmívá a pohrdá jimi.
Jinými slovy: Miloš Zeman je bezcharakterní cynik, který je hrdý na to, že je profesionální technolog moci. Když oceňuje komunisty a agenty Státní bezpečnosti, přesně ví, co dělali a jakým způsobem poškodili společnost. Nemá žádnou pochybnost o tom, že Česko žádní migranti neohrožují a běžný Čech spíše potká vlka, než by potkal muslimského migranta. Zeman má jasno o tom, jaké násilí provázelo vyhnání Němců. To mu nicméně nebrání je v prezidentské kampani vykreslit jako válečné zločince.
Když se Řehoř Samsa v próze Franze Kafky Proměna probudil a zjistil, že je ošklivým tvorem, nijak za to nemohl, nevybral si to. Zeman se ale pro osobní proměnu své bytosti rozhodl sám a má vzhledem k jeho obrovskému vlivu na společnost obludné rozměry. Pokusme se ale najít jeho motivace a nějaký racionální smysl jeho chování. K tak důkladnému obratu k nejtemnějším lidovým pudům těžko mohlo dojít bez předchozích dispozic, které mohly být skryty za ušlechtilou rétorikou. Proto se pokusíme zjistit, který z těch dvou Milošů Zemanů je ten pravý.
Futurolog
Miloš Zeman nevstoupil na veřejnou scénu skrze nejvyšší patra a intelektuální výkony jako Václav Havel a Václav Klaus – Havel byl v šedesátých letech mezinárodně známý dramatik a Klaus brilantní ekonom. Zeman se během studia na Vysoké škole ekonomické oddával četbě děl science fiction, z čehož postupně vyplynul jeho zájem o futurologii. Lubomír Kopeček ve své výborné knize o Zemanovi Miloš Zeman, příběh talentovaného pragmatika popisuje snahu Miloše Zemana a jeho kolegy Oty Šulce o prosazení futurologie jakožto řádné vědy. Založili nejprve Futurologický klub při VŠE a pak Československou futurologickou společnost, která usilovala o spolupráci s tehdejšími vědeckými institucemi. Jednalo se o mírně obskurní činnost založenou na víře, že představa o budoucnosti se dá modelovat podle známých vývojových parametrů.
Zeman byl přece jen inteligentní a nepředstíral, že do budoucnosti vidí, ale říkal, že se snaží přijít na to, jaká by mohla být. Stejně se však lidé, kteří se věnovali standardním vědním oborům, na futurologii dívali skrz prsty. Po krachu pražského jara, které takovým experimentům přálo, se na futurologii ovšem díval skrz prsty i aparát Husákova režimu. Nepomohlo ani to, když futurologická společnost, tedy zjevně tandem Zeman a Šulc, začala prezentovat svoji „vědu“ jakožto marxistickou futurologii, která bojuje s futurologií imperialistickou. Toto historicky první známé Zemanovo předstírání nebylo nic platné a Zeman byl za články, které zpochybňovaly rigidní uplatňování komunistických zásad, vyloučen z KSČ, do níž prý vstoupil právě kvůli reformnímu období. Proč by měl vlastně komunistický režim zkoumat budoucnost, když jedním z článků oficiální víry bylo dosažení stavu stoprocentního komunismu neboli jakéhosi rudého nebe? Miloš Zeman mimochodem komunistický vztah k prognostice nazval trefně: jediná povolená budoucnost.
Po likvidaci futurologické buňky v jednom z výzkumných ústavů VŠE Zeman získal místo v podniku Sportpropag v oblasti tělovýchovy, kde se mu v období normalizace podařil husarský kousek. Stal se vedoucím výzkumného oddělení, které sám nazval Oddělení komplexního prognostického modelování, a věnoval se zde, jak píše Kopeček, „polooficiálnímu zkoumání budoucnosti“. Jelikož v oblasti sportu panovaly poměrně uvolněné poměry a stát na něj dával relativně dost peněz, mohl si Zeman dovolit pořádat semináře, kde bylo možné volně diskutovat, a navíc se občas konaly i ve vinařské vesnici Valtice. V roce 1984 ale došla režimu trpělivost a pětičlenný prognostický kroužek rozmetal. Zeman komunisty rozhodně štval tím, že nerespektoval jednu danou linii prognózování budoucnosti a chtěl hledat alternativní cesty. Tento rys se musel pojit s jistou Zemanovou odvahou.
Když mu režim rozdupal oddělení Sportpropagu, uchytil se Zeman v obdobném úseku v oblasti výzkumu zemědělství, ale již jen jako řadový zaměstnanec. Jednou tedy tvořil modely budoucího vývoje fotbalu a pak zase modely pěstování brambor. Je třeba říci, že za tuto obskurní Zemanovu činnost nesl zodpovědnost spíše režim než on sám. Ale jeho prožitek normalizace rozhodně nijak krutý nebyl. Když Zeman zdůrazňuje, jak byl za komunismu třikrát vyhozen z práce, nikdy nešlo o perzekuci, jakou známe z disidentského prostředí. I tak ale na Zemana byli nasazeni agenti Státní bezpečnosti stejně jako na Klause.
Miloš Zeman vlastně od počátku své činnosti na konci šedesátých let čelil nedůvěře k práci, kterou si zvolil a kterou na rozdíl od jiných mohl vykonávat po celou dobu normalizace. Zjednodušeně řečeno, šlo o věštění budoucnosti. A protože byl v neustálém podezření, že je jenom ošuntělý kouzelník, který stojí se svými metodami a studiemi mimo ověřené vědecké kategorie, musel často demonstrovat intelektuální převahu. Za tímto účelem se také postupně naučil i verbální a mimoverbální triky, které měly kýžený dojem jeho intelektuální převahy potvrdit. Celý jeho projev je v podstatě postižený touto grimasou nepochopeného génia, jakéhosi obtížně se pohybujícího intelektuálního faraona, který neustále toporně vstává ze své hrobky zneuznání, aby vynesl nad okolím zdrcující úsudek a za všechno se tím pomstil. Důvod k pomstě tkvěl už v tom, že jeho zřejmou pavědu ve vědeckých kruzích nikdo nebral dostatečně vážně a někteří lidé se mu dokonce smáli. O to větší důvod k pomstě.
Opozičník
Iniciačním momentem Zemanova vstupu do politiky bylo léto 1989, kdy v Technickém magazínu vyšel jeho slavný článek „Prognostika a přestavba“. Tento text patří k základům Zemanovy hagiografie. Měl se tu projevit jako odvážný vědec, který vystoupil s ostrou kritikou režimu. Nelze snižovat odvahu tohoto vystoupení, ale stěžejní myšlenky článku byly více či méně banální. Zeman zde kupříkladu píše, že není nic antisocialistického na kritice nekontrolovatelné moci. Podstatou textu spočívá v ostré kritice neschopnosti řízení v tehdejší společnosti, což byl jasný útok na komunistické vedení státu. Zároveň šlo ale o projev trendu, který se k nám šířil ze Sovětského svazu. Zeman prostě horoval za skutečnou „přestavbu“, jakou prosazoval generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Michail Gorbačov. Podstatné je, že neútočil na socialismus, nýbrž záměrně psal tak, jako by si přál jeho lepší budoucnost. Nešlo tudíž o žádné velké hrdinství. Technický magazín byl mimochodem již dříve proslulý nekonformními autory, jakými byli třeba František Koukolík či Jiří Grygar. Režim toleroval okrajová místa pro volnější debatu a s jeho blížícím se krachem takových míst přibývalo. Zeman musel po tomto článku odejít z výzkumného podniku v zemědělství, ale dostal nabídku z Prognostického ústavu od Valtra Komárka. Takže ho vlastně v duchu Gorbačovovy perestrojky čekalo povýšení, nikoli perzekuce. Tam ale nastoupil až po revoluci.
Ještě výraznějším entrée byl následný rozhovor s Milošem Zemanem v Hospodářském zápisníku před velmi sledovanými Televizními novinami v Československé televizi dne 26. 8. 1989. Jak k tomuto vystoupení došlo, je dodnes velkou záhadou. Zeman tvrdí, že měl dostat v televizi prostor k nápravě za článek v „Téčku“. Spíše se ale zdá, že reformně naladěné kruhy v televizi využily letní nepřítomnosti dogmatických šéfů a připravily záměrně statement čerstvého opozičníka, který by mohl pohnout tehdejšími ledy. Televize by těžko mohla pozvat nějakého odvážného disidenta. Zeman se ale náramně hodil k takové akci právě proto, že žádným disidentem nebyl.
Moderátor nejprve poněkud nesmyslně představil Miloše Zemana jako člena „světové prognostické společnosti“. Jeho skutečné pracovní zařazení tak honosné tehdy vůbec nebylo. Předstírání, že taková společnost má nějakou zvláštní váhu, bylo patrně součástí této taktiky. Pak Zemanovi zcela dětinsky nahrál, aby mohl odsoudit stávající situaci v Československu. Zeman nahrávku naplno využil, včetně blafu, jakým se později vyznačoval v časech své politické kariéry. Řekl totiž, že v jednom parametru Československo zaostává dokonce i za Nepálem, což působilo jako zapamatovatelný slogan. Rudé právo to následně vyvrátilo jako faktickou nepravdu, ale účinek Zemanova vystoupení již smazat nešlo.
Hlavním Zemanovým výkonem před statisíci a možná i miliony diváků však bylo to, že jako první člověk za celé období normalizačního režimu řekl v televizi, že se úpadek státu nezastaví, dokud nebudou lidé vybírat ve volbách více kandidátů a dokud se nevrátí lidem plné občanství, které zahrnuje také podíl na rozhodování. Jistě, i toto vystoupení odpovídalo tehdejší Gorbačovově doktríně a Zeman se i zaštítil zkušeností Sovětského svazu. Ale nelze mu upřít zásluhu, že se stal první, kdo toto téma odvážně otevřel před zkoprnělými diváky a nepochybně i mnoha zaraženými vysoce postavenými komunisty.
Toto byla Zemanova hvězdná chvíle, kdy se zapsal do dějin národa dobře. Jen se to celé nepřihodilo náhodou a televizní prostor pro Zemanovo vystoupení zjevně odrážel frakční souboje v nejvyšších patrech komunistického režimu, které byly symptomem jeho agónie.
