Jak dospěl Miloš Zeman od žoviálních protičínských výpadů ke snaživému papouškování čínské propagandistické frazeologie? A jak došlo k celému dramatickému obratu v české zahraniční politice? Je skutečně pouze výsledkem lobbistického úsilí několika ambiciózních jedinců a politických bloků? Ve své analýze, jejíž první část nyní přinášíme, se proměně česko-čínských vztahů věnuje sinolog Martin Hála. Text vyšel v unikátní publikaci ZE-MAN, Skutečný příběh českého prezidenta.

V květnu 1996 prohlásil Miloš Zeman jako šéf tehdy opoziční ČSSD v rozhovoru pro Lidové noviny, nadepsaném s příznačnou razancí Obraz totálního zhroucení:

„Základní motivací pro pobyt v politice je zabránit v úspěchu těm, kteří kdyby k nám dnes přišli Číňané, si zítra nechají zešikmit oči na plastické chirurgii, pozítří se nechají infikovat žloutenkou, aby měli tu správnou barvu pleti, a popozítří začnou psát do svých kádrových dotazníků, že již od dětství milovali rýži.“

V témže rozhovoru rozvíjí svou pointu o prodejnosti tehdejší české politické garnitury do řečnické otázky: „Dobrá, všechno vyprodáte za hranice, dokonce i Spartu Praha, co budete dělat potom?“

Ne Sparta, ale Slavia

O necelých dvacet let později se již jako prezident republiky nechal na podzim 2015 v Čínské ústřední televizi CCTV slyšet v patrně nechtěné reminiscenci na známý výrok Klementa Gottwalda, že „přijel do Číny, aby se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společnost.“

Při tom, jak toxický je v Číně výraz „společenská stabilita“ (odkazuje k metodám policejního státu na udržení společenského pořádku), může člověk jen doufat, že mu ten obrat podstrčili v blahé nevědomosti jeho čínští přátelé.

V říjnu 2016 pak rétoricky završil v rozhovoru pro časopis Týden, tehdy již ve spoluvlastnictví čínské společnosti CEFC, svůj úplný obrat k Pekingu slovy:

„A vzhledem k postoji České republiky vůči Číně, který je výrazně vstřícnější než postoj některých jiných zemí Evropské unie, si myslím, že právě Česká republika by mohla být takovou nepotopitelnou letadlovou lodí čínské investiční expanze.“ Toto přirovnání má opět v Číně hluboké konotace ještě z rané fáze studené války, kdy metaforu „nepotopitelná letadlová loď“ používal generál Douglas MacArthur pro Tchaj-wan.

Nakonec došlo i na ten před lety zesměšňovaný prodej legendárního fotbalového klubu, byť to nebyla Sparta, ale její věčný rival Slavia, který byl v rámci Zemanová „restartu“ vztahů s Čínou „vyprodán za hranice“ do rukou čínské společnosti CEFC.

Nejde přitom jenom o Zemana; ten zde jako v řadě jiných případů zosobňuje pouze jakousi přetaženou karikaturu hlubších procesů zmítajících českou veřejností a politikou.

Zatímco ještě před několika lety přijímal český parlament rezoluce na podporu základních lidských práv v Tibetu, stavějí se dnes někteří politici, kteří pro ně tehdy hlasovali, doslova do pozoru i před nižšími šaržemi z řad svých „šikmookých“ strategických spojenců.

Jak dospěl Miloš Zeman od žoviálních kvazirasistických protičínských výpadů ke snaživému papouškování čínské propagandistické frazeologie? A jak došlo k celému dramatickému obratu v české zahraniční (a do velké míry i domácí) politice?

Je skutečně pouze výsledkem lobbistického úsilí několika ambiciózních jedinců a politických bloků? Co tento obrat znamená do budoucna?

Text vyšel v publikaci ZE-MAN, Skutečný příběh českého prezidenta.

Chcete podpořit HlídacíPes.org?

Udělejte to ZDE a získejte tak i unikátní publikaci ZE-MAN.

Český „povorot na Vostok“

Zemanův obrat k ČLR časově koinciduje s ruskou reorientací na Čínu (поворот на Восток) po uvalení západních sankcí odvetou za ruskou anexi Krymu.

Oficiálně a naplno propukl v květnu 2014 Zaorálkovou cestou do Pekingu a podpisem společné česko-čínské deklarace, pozoruhodného dokumentu, vyznačujícího se mj. pasážemi v kostrbaté češtině, které vyznívají jako nahrubo nahozený překlad z čínštiny.

Neohrabané formě odpovídal obsah deklarace, signalizující překotnou snahu Prahy vyjít vstříc zájmům Pekingu za každou cenu bez ohledu na reciprocitu.

Dokument vyvolal značný rozruch, ale ve skutečnosti byl jen vyvrcholením zhruba desetileté přerývané snahy o příklon k Číně, odehrávající se převážně mimo pozornost veřejnosti. Tato snaha započala (a na nějakou dobu rychle skončila) velmi veřejně cestou tehdy nově dosazeného premiéra Paroubka do Pekingu v roce 2005. Cestu organizoval, zjevně narychlo, šéf Paroubkova sekretariátu Jan Birke, jedna z hlavních postav česko-čínské lobby.

Návštěva neměla prakticky žádnou reálnou náplň, ale Paroubek během ní vyhlásil v historicky prvním z bombastických prohlášení, jakým jsme posléze na poli česko-čínských vztahů přivykli, „diplomatickou smršť“ ve vzájemných vztazích.

Ta měla podle mlhavých vyjádření spočívat v záplavě vzájemných návštěv na různých úrovních. Plánovaná „smršť“ pak ale rychle vyšuměla spolu s tím, jak postupně klesala Paroubkova hvězda na domácím poli.

Paroubek vyklidil vrcholnou politiku po prohraných volbách v roce 2010. Spolu s ním odešel (na čas) ze scény jeho tajemník Birke a také ředitel jeho „totální“ volební kampaně Jaroslav Tvrdík, někdejší ministr obrany a ředitel ČSA. Tvrdík měl tehdy za sebou již několik těžkých debaklů, ale to ho v podmínkách české stranické politiky jen předurčovalo k dalším velkým cílům.

Bezprostředním dalším cílem pro něj byl politický lobbing v ČLR. Tvrdík byl pro takovou misi trochu nepravděpodobný kandidát. Voják z povolání, který stihl ještě za studií před rokem 1989 vstoupit do KSČ, neměl s Čínou žádné zkušenosti a nemluví čínsky, ba ani anglicky.

Právě tyto slabiny mu ale paradoxně dopomohly k jeho zvláštní formě úspěchu. Peking dává často při navazování konjunkturálních partnerství přednost lidem nedotčeným předchozím poznáním své země. Může tak snáze formovat jejich pohled na složitou a rozporuplnou tvář současné Číny.

V případě Tvrdíka se Pekingu tento přístup osvědčil znamenitě. Ve svém zřejmě nefalšovaném nadšení diletanta přebírá Tvrdík čínské oficiální postoje bez náznaku pochybností, jimž by se jinak neubránil poučenější adept.

Snad nejvýrazněji se to odráží na jeho komicky naivních vyjádřeních o Tchaj-wanu; pod dojmem čínské propagandy vidí tuto demokratickou, české ekonomice po desetiletí velmi prospěšnou zemi jako zdroj všeho zla.

PPF, ČSSD a čínští soudruzi

Bez znalosti jazyků a základního historického a politického kontextu představují Tvrdíkovu devizu při lobbování v Číně politické a obchodní kontakty doma ve vlasti. Podle vlastních slov ho ČSSD vybavila pro jednání v Číně zmocněním, jež mu mělo dodat politické váhy. Na čínské straně vypomáhali čínští prostředníci, kteří ho směrovali, kam bylo třeba.

Nejdůležitější však byla podpora finančního impéria PPF a jeho divize Home Credit, která v té době v Číně usilovala o licence na poskytování spotřebitelských půjček. PPF dodalo Tvrdíkovým aktivitám finanční krytí a logistickou podporu.

Vznikla tak zajímavá situace, kdy se Tvrdík snažil ovlivnit česko-čínské vztahy jako soukromá osoba s politickou podporou v té době opoziční strany a finančním krytím soukromé, ale politicky vlivné obchodní společnosti.

Průběh a konečný výsledek této operace dobře dokládá nejen propojenost byznysu a politiky v České republice, ale i vliv, jaký mají na směrování české zahraniční politiky velké finanční korporace jako PPF.

Do velké míry zde platíme daň za „českou cestu privatizace“. Chatrná regulace při přerozdělování národního majetku v devadesátých letech dala vznik velkým finančním a obchodním skupinám se specifickým modelem chování, který je táhne na východní trhy, kde se mohou při své instinktivní orientaci v šedé zóně na pomezí byznysu a politiky uplatnit lépe než na otevřených trzích na Západě.

PPF směřovala při své zahraniční expanzi přirozeně nejprve do Ruska a posléze, zejména po uvalení sankcí po Putinově anexi Krymu, do Číny.

V obou těchto zemích je více než jinde zapotřebí k podnikání v úzce regulovaných odvětvích, jako je finančnictví, mohutné politické podpory. Finanční kapitál je v Česku schopen takovou politickou podporu pro svůj byznys v zahraničí relativně snadno mobilizovat.

To se projevilo již během působení PPF v Rusku, kde její osudy nápadně korespondovaly s postoji prezidenta Klause ke zlomovým zahraničně politickým událostem, jako byla ruská invaze do Gruzie v roce 2008.

V případě Číny to bylo vzhledem k menší provázanosti obchodně-politických elit o něco těžší; proto si muselo PPF kolem roku 2010 najmout dobře propojené lobbisty, jako byli Birke a Tvrdík, s politickými kontakty v KS Číny a ČSSD.

Ani Tvrdíkovi se zprvu nedařilo. Tehdejší premiér Nečas měl svůj vlastní čínský projekt (ten podle všeho ztroskotal spíše než na dalajlamovi na jeho vlastní diplomatické naivitě: při setkání s tehdejším čínským premiérem Wen Ťia-paem ve Varšavě v roce 2012 mu např. věnoval sošku svatého Jiří probodávajícího draka).

V Nečasově vládě ale seděli lidé s principiálními výhradami vůči podobným politickým rošádám. Tvrdík se musel omezit na skromné projekty ve zdravotnictví a symbolická gesta, jako byl návrat českého krtečka na čínské televizní obrazovky.

Jeho chvíle nastala až po nástupu Miloše Zemana do prezidentského úřadu, sesazení Nečasovy vlády a nastolení Zemanovy „úřednické“ vlády v roce 2013.

Tvrdíkovi političtí souputníci rázem obsadili téměř všechny vrcholné funkce ve státě. Toho si nemohli nepovšimnout čínští soudruzi na Mezinárodním oddělení ÚV KS Číny (Čung lien pu) a jinde v byrokratických strukturách čínské státostrany. Najednou bylo jasné, že Tvrdík se možná v Číně nedokáže domluvit, ale v Praze dovede v nové mocenské konstelaci bez problému razit cestu čínským zájmům.

Družební styky Zemanových poradců

Nově probuzený zájem o Českou republiku v ČLR se poté vtělil do poněkud záhadné čínské společnosti CEFC (v Číně operující jako Chua-sin).

Ještě než se objevila na české scéně během bleskové nákupní horečky na podzim 2015, jmenoval prezident Zeman jejího předsedu Jie Ťien-minga na jaře téhož roku svým zvláštním poradcem. Oznámit to stihl užaslému národu až s několikaměsíčním zpožděním, nejspíš proto, že před příchodem samotné CEFC by to v Čechách vyvolalo ještě větší otazníky.

Společnost CEFC na sebe strhla i tak v Čechách značnou pozornost. Spolu s miliardovými akvizicemi v politicko-podnikatelských kruzích z řad Tvrdíkových známých se začaly objevovat první pochybnosti. CEFC figuruje v zahraničních studiích a článcích ve spojitosti s čínskou armádní rozvědkou (známou až do loňské reorganizace čínské armády jako Styčné oddělení Generálního politického štábu Čínské lidově osvobozenecké armády).

Její čelní představitelé, předseda Jie Ťien-ming a prezident Chan Chauto (Čchen Čchiou-tchu) měli také donedávna ve svých životopisech působení v šanghajské odbočce Čínské asociace pro družební styky se zahraničím (CAIFC), považované v odborné literatuře za veřejnou platformu čínské vojenské rozvědky.

Kolem této informace, mezitím stažené z většiny (ale ne ze všech) oficiálních materiálů CEFC, se v Čechách rozpoutala mediální přestřelka, když společnost rozeslala prostřednictvím svého právního zastoupení v ČR, advokátní kanceláře Pokorný, Wagner & partneři, předžalobní výzvy českým médiím a politikům.

S požadavkem, aby se zdrželi zmínek o působení představitelů CEFC v CAIFC – jež bylo přitom v té době zaneseno v oficiálních dokumentech CEFC dostupných na jejím webu.

Kuriózní je, že podobná předžalobní výzva směřovala před pár týdny, dávno poté, co bylo CEFC upozorněno, že rozporovaná informace pochází z jejich vlastního webu, také na Slovensko deníku Sme.

Již předtím putoval podobný výhružný dopis také k Marku Stokesovi z think tanku Project 2049, který jako první podrobně popsal spojitost mezi CEFC, CAIFC a čínskou rozvědkou. Dopis budí dodnes mezi právníky za oceánem bujaré veselí.

Jie Ťien-ming odmítl své působení v CAIFC ve vlastnoručním čestném prohlášení adresovaném redakci Hlídacího psa. Chtěli bychom mu věřit. Podstatnější než spor o CAIFC a CEFC je z našeho hlediska model chování společnosti CEFC v ČR. Ten nám napoví o povaze společnosti více než zprávy amerických think tanků.

Tento a další texty k tématu můžete číst na webu sinopsis.cz