Demonstrace Milionu chvilek na Staroměstském náměstí v Praze FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Spolek Milion chvilek uspořádal demonstrace po celé zemi, přičemž jeho předseda Mikuláš Minář okomentoval politickou situaci. Zkritizoval Babišovu vládu, ale i opozici, se kterou prý ztrácí trpělivost. Oprávněně? To jen přiživuje spekulace, zda si skutečně nepřipravuje půdu pro vstup do politiky.
Je nutné předeslat, že „chvilkařům“ se podařil husarský kousek, když dokázali dvakrát zaplnit Letnou stovkami tisíc lidí nespokojených s politikou premiéra Andreje Babiše a Hradu. To byl hlavní spojovací tmel klidných protestů, které nešly pod kůži současnému stále arogantnějšímu establishmentu, a zaslouženě vzbudil zájem opozičně naladěné veřejnosti. To je nesporný úspěch organizátorů, vzbuzující respekt.
Nezůstalo jen u dvou největších akcí, Milionu chvilek se podařilo rozšířit aktivity po celé zemi. Nyní se připomněl manifestacemi na 167 místech České republiky s hlavní akcí na Staroměstském náměstí v Praze.
Účast na ní byla limitována dozvuky vládních nařízení, což vyvolalo nesoulad i mezi podporovateli této iniciativy. Část z nich byla přesvědčena, že se organizátoři nechávají příliš zatlačit do kouta. Přispěl k tomu licoměrný postup ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, který oznámil „výjimku“ pro pražskou demonstraci pouhé tři hodiny před jejím zahájením. Podstatnější je však něco jiného.
Dochází nám trpělivost
Předseda spolku Mikuláš Minář poskytl rozhovor portálu Novinky.cz, kde se vyjádřil k aktuální situaci. Pustil se do problematických kroků Babišovy vlády, ale vymezil se i proti demokratické opozici.
Zopakoval loňskou výzvu, že by opoziční strany měly říct nahlas, jaký mají plán, jak vyhrát volby a jak složit vládu. „Je pravda, že i nám, i těm, kteří na demonstrace chodí, dochází trpělivost a část lidí má pocit, že to nemá smysl,“ odpověděl Minář na dotaz, zda se jim to daří.
Práci opozice v koronavirové době sice ocenil slovy, že si nevedla špatně a přišla s řadou věcí, které vláda nejprve zamítla a poté přijala za své. Paradoxně však pochybuje o tom, zda se jí podařilo „to nejdůležitější, vzbudit víru, že dokáže situaci zvrátit, že zná cestu rozumně spolupracovat“.
„Pokud se toho nezhostí, tak je jedno, že si vede dobře v dílčích úkolech. Úkolem opozice má být ty volby vyhrát, a ne se tam jen dostat a říkat, co je špatně,“ uzavřel Minář – jako by to nebylo jejím cílem.
Svůj distanc podtrhl na Staroměstském náměstí ohodnocením opozice „žádná sláva“ s dovětkem, že se „něco musí zásadně změnit“. Chtěl by od ní vidět silnou vizi, nové politické tváře a spojování sil.
Vylučuje sice, že by se spolek Milion chvilek stal politickou stranou a jeho roli vidí jako „občanského hlídacího psa“. Co se ovšem týká vstupu do politiky jeho blízkého okruhu, „skoro by si přál, aby si to opoziční strany myslely, že se to chystá, protože by je to možná k něčemu konečně rozhýbalo,“ řekl v rozhovoru pro deník FORUM 24.
Shodné názory
To jsou poměrně silné výroky a posun proti minulosti, i když určité prvky úkolování protibabišovské opozice zaznívaly už před rokem. Minářova zmínka o „ztrátě trpělivosti“ však vypadá trochu jinak než apely formulované v dobré víře. Potom se nabízí uvést některé věci na pravou míru.
Z pohledu opozice nelze k výhradám spolku Milion chvilek vůči Babišově vládě i Hradu nic dodat, protože fakticky kopírují její názory. Nijak se neliší v postojích k pokračující oligarchizaci státu s všudypřítomným problémem premiérova střetu zájmů.
Neliší se ani v kritice přístupu vlády v koronavirové krizi, kdy zavřela soukromým vlastníkům jejich firmy, zastavila ekonomiku, ale „zapomněla“ do ní nalít peníze.
Neliší se ani v kritice zčásti podezřelých čínských dodávek ochranných pomůcek při současném vyblokování domácích výrobců. Na stejné lodi jsou třeba i v odmítnutí ostrakizace demokratického Tchaj-wanu nebo rostoucího tlaku na Českou televizi.
Na řadě jsou krajské a senátní volby
V čem je tedy problém, když názorová východiska jsou stejná a odrážejí nálady účastníků demonstrací, vesměs voličů opozičních stran?
Minář opozici chválí za její kritický, ale i konstruktivní přístup v koronavirové krizi, ale paradoxně jí vyčítá, že nepředkládá žádné vize. To je protimluv, jelikož speciálně v tomto období byla opozice velmi aktivní a kooperativní, a předkládá i vlastní návrhy restartu utlumené ekonomiky.
Úvahy o netříštění opozičních sil jsou jistě namístě, ale reálný základ budou mít až v průběhu příštího roku před volbami do Poslanecké sněmovny. Ničemu nepomůže netrpělivý tlak zvenku, když tato jistě nikoli triviální vyjednávání nejsou na pořadu dne.
Nyní jsou na řadě krajské a senátní volby a nelze přehlížet, že opozice současnou situaci reflektuje. Realisticky nelze očekávat dohody všude, jelikož jsou ovlivněny autonomními regionálními poměry, ale přesto je viditelná snaha stavět společné senátní kandidáty i koaliční krajské formace.
Stejně tak je sporná představa, že opozice musí zrovna teď představit společnou „silnou vizi“ proti současným poměrům. Jednak lze její postoje vyčíst z průběžné práce, jednak forem, jak dosáhnout společného postupu, je víc – počínaje vytvořením volebních bloků, konče dohodou o vzájemném neútočení.
Bylo by ovšem iluzorní očekávat, že se demokratická opozice dohodne na jednom podrobném programu, jelikož éra všeobjímajícího Občanského fóra je minulostí. To neznamená, že nelze nalézt a v příhodný čas deklarovat společné hodnotové průsečíky, vymezující se vůči toxické oligarchizaci státu.
Evergreen volání po nových tvářích
Nikdo není dokonalý. Milion chvilek může jistě kritizovat kohokoli, i když skalní stoupenci spolku paradoxně jeho kritiku nepřipouštějí. Cesta k porážce babišistánu však nevede neférovým mistrováním těch, kdo stojí na stejném břehu. Ledaže by existovalo ještě jiné vysvětlení.
Až příliš nápadné je opakované volání po nových tvářích v politice, když ty „staré“ nenaplňují očekávání. Jakoby v posledních letech nedošlo k radikální personální proměně i v opozičních řadách. Navíc lze pochybovat, zda jsou „nové tváře“ v politice automaticky zárukou zlepšení. Stačí připomenout působení Věcí veřejných nebo mnoha ad hoc vzniklých nových subjektů, které slibovaly změnu a skončily v propadlišti zapomnění.
Nezbývá než věřit, že Milion chvilek – nebo některé kruhy s ním spojené – neuvažují o podobném scénáři. Je jasné, komu by další tříštění opozičních sil přineslo prospěch.
