Naše vláda nám zase zvýšila minimální mzdu. Dokonce se ani nejedná o koaliční kompromis. Chtějí ji pomaleji, či rychleji zvyšovat ve vládě všichni, od ČSSD přes ANO až po KDU‑ČSL.
To jsou ale hodní, viďte? Vyšší mzdy sice v případě soukromých firem nebudou vypláceny ze státního rozpočtu, budou si zkrátka muset připlatit zaměstnavatelé, ale mnozí voliči z řad zaměstnanců ocení, že se jich vláda zastala. Dokonce ani v případě státního sektoru nebylo zvyšování minimální mzdy (neboli mzdové podlahy) dosud tak úplně hrazeno z našeho společného, státního rozpočtu, protože vláda zkrátka neuvolnila adekvátní prostředky odpovídající navýšení mezd.
Počkejte, nejásejte ještě! Zvýšení povinné minimální mzdy může přinést nejen méně užitku, než by se snad na první pohled mohlo zdát, ale dokonce může být velmi nebezpečné. Vezměme si firmu, která má sto stejně kvalifikovaných, stejně zkušených, stejně pracovitých a poctivých zaměstnanců. Dokonce mají všichni možná i stejnou barvu vlasů. Mzdy jsou pak přece dohodnuty v zásadě na základě toho, že se panu vedoucímu či majiteli firmy podařilo obsadit všech sto pracovních pozic, aby mohl plnit přání všech svých zákazníků (stálých i nových). Jinak řečeno, první přijatý zaměstnanec by byl asi ochotný přistoupit i na horší podmínky, ale jestli pan továrník opravdu potřebuje do své fabriky sto lidí, musí se nakonec dohodnout i s tím posledním, tedy stým přijímaným zaměstnancem, který se už tak odírat nenechá, a jeho mzdu dát následně všem přijatým. Pan továrník ale také není tak úplně bezbranný. Může při vyjednávání doporučit uchazeči, aby si zašel do jiné továrny, jestli má pocit, že mu tam dají víc.
Právem namítnete, že v běžném životě to takhle tak úplně nechodí. Jistě, je to jen přibližný popis. V období úpadku a propouštění má navrch pan továrník, jakmile se ekonomika zase rozjede, karta se mnohdy obrátí ve prospěch zkušených zaměstnanců. Z dlouhodobějšího hlediska však uvedený popis zpravidla platí.
Mzdy tedy bývají dohodnuty tak, že s nimi moc nemůžete hýbat. Ale co když pak nařídí někdo shora povinnou minimální mzdu? V případě Trautenberkovy čeládky je takovým levicovým plánovačem Krakonoš, v případě zbytku České republiky v první řadě ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD). Vzhledem k tomu, že už víceméně neexistuje žádný prostor pro vyjednávání o mzdě mezi panem továrníkem a jeho zaměstnanci, musí vést zvyšování povinné minimální mzdy nutně k propouštění.
Můžete namítnout, že pan továrník tahá za delší konec provazu, přinejmenším proto, že zaměstnanců je více než zaměstnavatelů a že má díky svému bohatství a úsporám nákladů vyplývajícím z rozsahu prováděné podnikatelské činnosti jistě nějaký prostor pro zvyšování mezd. Záleží však na běžné míře kvalifikace v daném oboru (např. jaderní inženýři zpravidla tahají za delší konec provazu, i když jsou zaměstnanci), také záleží na momentální situaci na trhu nebo na možnostech pana továrníka prodat továrnu a zkusit štěstí jinde, což závisí také na ochotě paní továrníkové přestěhovat se z naší krásné vlasti třeba na nějaké hloupé ostrovy kdesi ve Středozemním moři, kde je pořád nesnesitelné vedro a nesnesitelná lehkost bytí. Ale i kdybyste měli spolu s paní ministryní pravdu, že má pan továrník ještě prostor pro částečné zvyšování mzdy, rozloží se výsledný efekt mezi propouštění a zvyšování mzdy. Přinejmenším část zaměstnanců na to tedy, jak se říká, dojede.
Zastánci vládní politiky tvrdí, že nezaměstnanost přece klesá. Jenže přehlížejí, zřejmě naschvál, že je to způsobeno rozkvětem ekonomiky. Snad ani ten nejlevicovější ekonom se neodváží tvrdit, že by snad zvyšování minimální mzdy vedlo k růstu počtu obsazených pracovních míst.
Míra dlouhodobé nezaměstnanosti (která je z podstaty nižší než míra celkové nezaměstnanosti) činila na konci roku 2014 2,7 % a o rok později 2,4 %. Ačkoli se ekonomika, jak známo, vyvíjí velmi slušně, míra dlouhodobé nezaměstnanosti není vůbec slavná. Porovnejme si tento ukazatel s minulostí. V letech 1993–1997 (tedy za vlád Václava Klause, které minimální mzdu téměř nezvyšovaly) rostla míra dlouhodobé nezaměstnanosti z 0,7 % k 1,3 %. Obdobně v letech 2008–2009 (převážně za vlády Mirka Topolánka, která snížila daňové zatížení a nezvyšovala minimální mzdu s výjimkou jednoho drobného zaokrouhlení) se pohybovala kolem 2 %.
Naše ekonomika má tedy v sobě vnitřní schopnosti, které teď někdo zjevně blokuje. Asi ten Krakonoš. Když působila na ekonomiku Špidlova, Grossova a Paroubkova vláda, zažívali jsme sice nevídaný růst, avšak uvedený ukazatel nezaměstnanosti se pohyboval kvůli vysokému zadlužování (které zvyšovalo úroky v ekonomice), různým regulacím i zvyšování minimální mzdy od 3,9 % do 4,2 % a obdobně za vlády Miloše Zemana (3,1 % v roce 1999 a následující tři roky kolem 4 %). Za vlády Petra Nečase se pohyboval i přes světovou finanční krizi kolem pouhých 3 %. Sám premiér Nečas (podobně jako premiér Topolánek, oba ODS) zvyšování minimální mzdy rezolutně odmítal, ačkoli ministryně práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová (TOP 09) byla na mírné zvýšení ochotna přistoupit, kdyby se na tom dohodli odboráři se zástupci zaměstnavatelů (což jsou zejména velkopodnikatelé).
K podobným závěrům bychom došli i v případě nezaměstnanosti celkové (tedy i krátkodobé). Můžeme se sice radovat, že je vláda Bohuslava Sobotky lepší (alespoň prozatím) než ostatní vlády, v nichž dominovala ČSSD, ale to je slabá útěcha.
Neblahý vliv zvyšování minimální mzdy na pracovní trh dokládá i řada studií, které zpochybňují jedině ideologicky zaslepení ekonomové. Příkladem je rozsáhlá studie od Davida Neumarka z University of California a Williama Waschera z Federálního rezervního systému USA z roku 2007. Podle ní se zvyšování mzdové podlahy projevuje částečně propouštěním, částečně zvýšením mzdy zbytku těch pracovníků, kteří by se jinak nacházeli pod touto podlahou, a částečně také zdražením zboží a služeb.
Podle dat Českého statistického úřadu z posledních let se přibližně 10 % pracujících Čechů pohybuje se svou měsíční mzdou do nějakých 12 tisíc korun. Když uvážíte, že se vláda rozhodla od příštího roku navýšit minimální mzdu z 9900 na 11 tisíc korun, domyslete si přicházející tragédii.
Cílem minimální mzdy ve Spojených státech bylo posílit především nejchudší rodiny, popřípadě jednotlivé občany. To se však vůbec nepovedlo. Valná většina zaměstnanců, jimž se zvyšovala minimální mzda, nepochází z chudých rodin, tedy na příklad jejich životní partner slušně vydělává.
Minimální mzda je tedy nespravedlivá pro mnohé propuštěné zaměstnance, pro pana továrníka i pro zákazníky. Ale copak pan továrník, ten snížení svých zisků nějak přežije. Horší je to pro nejmenší živnostníky, kteří mají třeba jednoho až čtyři zaměstnance. V tomto světle se zvyšování minimální mzdy zdá jako součást většího plánu na likvidaci živnostníků (společně s „on-line pokladnami“, zdlouhavou registrací k DPH atd.).
Někteří politici tvrdí, že hlavním motivem (ať už jej budeme hodnotit jako pozitivní, či spíše negativní) je nepřímo zvýšit „sociální a zdravotní“. Tak proč to dělat nepřímo? Minimální mzdu kvůli tomu přece vůbec není nutné zvyšovat. Naopak ji můžeme zrušit.
Problémem ale ani zdaleka není jen mzdová podlaha. Vláda totiž zvýšila také všechna mzdová patra celého mzdového paneláku. Říká se tomu zaručená mzda a není to nic jiného než jakási minimální mzda pro jednotlivé typy profesí. Tyto minimální mzdy jsou samozřejmě vyšší než základní minimální mzda, o které se tady celou dobu bavíme. Čili vše, co bylo uvedeno, platí i v těchto případech, jen očekávaná katastrofa je mnohem větší, než jsme dosud tvrdili.
Máme však ještě jednu minimální mzdu, a ta je stanovena pro lidi se zdravotním postižením. Dokonce i naše současná vláda se ji dosud bála zvýšit na úroveň základní mzdové podlahy. Proč? Vysvětlení paní ministryně Marksové bylo kouzlem nechtěného. Prý aby se nestalo, že tito lidé budou nezaměstnatelní. Jak je možné, že podle paní ministryně povede zvýšení minimální mzdy u zdravotně postižených k propouštění, zatímco u jiných lidí nikoli? Tentokrát se vláda rozhodla pro sjednocení obou mzdových podlah. Navýšení však bude zaměstnavatelům údajně hradit, takže třeba Národní rada osob se zdravotním postižením ČR opatření vítá. Problém tak budou i nadále mít „pouze“ lehce zdravotně postižení, kteří nebyli uznáni zdravotně postiženými.
Pokud si vyšší mzdu vyjednají firemní odbory, bylo by spravedlivé, aby se jak zvýšení mezd, tak ovšem i případné propouštění týkalo pouze členů daného odborového hnutí. V případě, že minimální mzdu vyjedná vláda, bylo by tedy spravedlivé, aby byli propuštěni pouze členové vlády.
