Zajišťovací příkaz lze vydat pouze v případě přiměřené pravděpodobnosti, že skutečně dojde k budoucímu stanovení daně, říká daňový poradce Tomáš Hajdušek při hodnocení analýzy Generálního finančního ředitelství. „ Analýza ovšem neobsahuje vůbec žádné údaje o tom, co po vydání zajišťovacího příkazu následovalo. Finanční správa nepředložila žádná data o tom, v jaké výši byla budoucí daň po vydání zajišťovacího příkazu skutečně stanovena a zejména jak toto stanovení daně následně obstálo v případných soudních řízeních.“

Generální finanční ředitelství vypracovalo analýzu ohledně zajišťovacích příkazů. Jaký je váš názor na zveřejněné informace? 

Předložená analýza podle mého názoru nepodává dostatek faktických údajů, aby bylo možno objektivně usoudit, zda dochází či nedochází k nadužívání zajišťovacích příkazů a zda jsou či nejsou zajišťovací příkazy používány k likvidaci standardních a ekonomicky stabilních firem, které nejsou zapojeny do daňových podvodů. Není sice překvapivé, že samotné Generální finanční ředitelství dospělo k opačnému závěru, ale je to stejně paradoxní, jako kdyby si známku z domácího úkolu udělovali sami žáci.

[ctete]155369[/ctete]

Dochází podle vás k nadužívání zajišťovacích příkazů?

Považuji za nesporné, že zajišťovací příkazy jsou krajním prostředkem při správě daní, a mají své místo zejména tam, kde je důvodné podezření na daňový podvod a panují odůvodněné obavy, že výtěžek z daňového podvodu bude uklizen z dosahu správce daně. Naopak v situaci, kdy nejde o daňový podvod a spor se mezi daňovým subjektem a správcem daně odehrává v oblasti výkladu hmotného práva a daňový subjekt svůj majetek nijak z dosahu správce daně nevzdaluje, mají přednost standardní nástroje při správě daní. A pokud je přesto v této situaci zajišťovací příkaz vydáván, což se bohužel stále v praxi děje, považuji to za nadužívání zajišťovacích příkazů. Z předložených statistik se nicméně nelze dozvědět, v kolika případech byl zajišťovací příkaz vydán právě v případě pouhého sporu o hmotné právo, tedy v kolika případech došlo k jeho nadužití.

S tím souvisí, do jaké míry jsou zajišťovací příkazy vydávány oprávněně. 

Judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že zajišťovací příkaz lze vydat pouze v případě přiměřené pravděpodobnosti, že skutečně dojde k budoucímu stanovení daně. Analýza ovšem neobsahuje vůbec žádné údaje o tom, co po vydání zajišťovacího příkazu následovalo. Finanční správa nepředložila žádná data o tom, v jaké výši byla budoucí daň po vydání zajišťovacího příkazu skutečně stanovena a zejména jak toto stanovení daně následně obstálo v případných soudních řízeních. Tedy jednoduše řečeno – nejsou žádná dostupná data o tom, zda a nakolik se finanční správa při vydávání zajišťovacích příkazů „sekla“ ve výši zajištěné daně. Rovněž zcela absentují data o délce řízení, následujícího po vydání zajišťovacího příkazu. V praxi jsou zaznamenány případy, že ani po téměř čtyřech letech od vydání zajišťovacího příkazu se nepodařilo pravomocně následně daň stanovit.

Nakolik při užívání zajišťovacích příkazů dochází k likvidaci standardních firem? 

Předložená analýza neobsahuje žádná data o tom, kolik subjektů bylo nuceno v důsledku vydání zajišťovacího příkazu ukončit svojí činnost a kolik z nich následně uspělo při soudním přezkumu zajišťovacího příkazu, a  to přesto, že některé takové případy byly ze strany těchto subjektů medializovány.

Finanční správa ale kontruje, že proti dvěma třetinám zajišťovacích příkazů se firmy ani neodvolaly. Nesvědčí to o účinnosti daného nástroje? 

V žádném případě nelze přijmout tvrzení finanční správy, že „téměř 2/3 daňových subjektů nepodaly proti vydanému zajišťovacímu příkazu odvolání a akceptovaly tak splnění zákonných podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu.“ V prvé řadě je třeba uvést, že počet podaných odvolání se neustále zvyšuje a za prvních sedm měsíců letošního roku byly naopak dvě třetiny zajišťovacích příkazů odvoláním napadeny. Takže aktuálně je ten poměr úplně opačný. Dále je třeba uvést, že z pouhého faktu, že odvolání nebylo podáno, nelze bez dalšího dovozovat, že to znamená akceptaci zákonnosti zajišťovacího příkazu. V některých případech je subjekt ekonomicky zcela zlikvidován a na podání odvolání tak nemá prostředky. V některých případech nevede zajišťovací příkaz k úplné likvidaci a subjekt se tak spíše koncentruje na meritorní spor o stanovení daně.

[ctete]153613[/ctete]

Hodně se také dnes diskutuje o tom, že soudy řadu příkazů ruší. Jaká je v tomto případě soudní praxe? 

Nejvyšší správní soud v říjnu 2016 dospěl k závěru, že rozhodování o zajišťovacích příkazech je pro finanční správu rozhodování na jeden pokus. Pokud zajišťovací příkaz při soudním přezkumu neobstojí, padá tzv. pod stůl. Nelze ho následně nijak zhojit, opravit, vylepšit apod. Ze soudních databází je mi známo devatenáct ukončených soudních řízení, ve kterých zajišťovací příkaz neobstál. A toto číslo nemusí být konečné. V analýze mi chybí informace, jak bylo v případě těchto subjektů postupováno dále, jakým způsobem byly postižené subjekty reparovány a zda byla vyvozena odpovědnost konkrétních úředníků za vydání nezákonných zajišťovacích příkazů.

Nejznámější případ se týká firmy FAU, která obchoduje s pohonnými hmotami. Jak je to v těchto případech? 

Konkrétně k případu společnosti FAU se nechci vyjadřovat. Ale v kapitole „Analýza soudních řízení“ je velká pozornost věnována otázce stanovení daně v případě dovozů PHM z jiných členských států. Samotná finanční správa k tomu konstatuje, že „se jedná o interpretačně a aplikačně obtížně uchopitelnou materii“. Pokud je tedy tato otázka v srpnu 2017 pro finanční správu „interpretačně a aplikačně“ obtížná, potom se finanční správa sama usvědčuje o tom, že při vydání zajišťovacích příkazů v letech 2013 až 2016 v této oblasti nebyla v mnohých případech schopna doložit přiměřenou pravděpodobnost budoucího stanovení daně. A skutečně, nejméně v deseti mně známých případech byl právě z tohoto důvodu zajišťovací příkaz soudem zrušen. Předběžná otázka, kterou Nejvyšší správní soud v souvislosti s dovozem PHM Soudnímu dvoru EU položil, je v analýze navíc účelově interpretována.

Analýza rovněž přináší návrhy na změnu správní praxe a právní úpravy. Jak tyto návrhy vnímáte? 

K navrhovaným změnám správní praxe a právní úpravy se v tento moment nebudu vyjadřovat. Komora daňových poradců pořádá na konci října na téma zajišťovacích příkazů odborný seminář a právě na tomto semináři představíme své návrhy na potřebné změny jak správní praxe, tak legislativní úpravy.

Jak vnímáte roli ministerstva financí? Mělo by ministerstvo na finanční správu při vydávání zajišťovacích příkazů více dohlížet?

Podle naší ústavy státní moc slouží lidu a ministerstvo financí by tak jako ústřední orgán státní správy mělo být primárně na straně podnikatelů, nikoliv finanční správy. Pokud je ministerstvo ve veřejném mediálním prostoru aktuálně konfrontováno s celou řadou informací o velmi problematickém využívání zajišťovacích příkazů ze strany finanční správy, mělo by z toho důvodu přímo prahnout po informacích, které by toto mohly potvrdit či vyvrátit. Takové informace však (z výše uvedených důvodů) předložená analýza neobsahuje. Je proto v zájmu ministerstva samotného, aby byla analýza v tomto směru dopracována.