Myšlení lidí z ČSSD už dávno dobře známe a nemůže nás tak překvapit, že chtějí z daní a vládních deficitů platit českým firmám export zboží (či polotovarů) do zahraničí, byť by se tam mnohé z nich bez záruk na bankovní úvěry či jiných dotací neměly šanci, jak se říká, upíchnout. Totéž platí i pro investice přicházející ze zahraničí či omezenou podporu přímo českých firem investujících u nás. Nebýt Evropské unie, která až na výjimky zakazuje rozsáhlejší podporu, utrhli by se naši i evropští socialisté ze řetězu.

Jak upozorňuje státní agentura pro lákání (zejména) zahraničních investorů CzechInvest, v roce 2014 omezila Evropská komise maximální míru podpory investic ze 40 % na pouhých 25 %. V reálu se přitom ani zdaleka nejedná jen o podporu základní vědy či následného výzkumu. Bohaté zahraniční (popřípadě i české) firmy zkrátka nemusejí nějaký čas platit daň z příjmů. Proč zrovna bohaté? Protože malí a středně velcí živnostníci nemají peníze (vlastní ani od banky) na takto podporované velké investice (stavby či nákupy továren a podobně).

Od koho se peníze vezmou? To je jasné. Třeba z případného zvýšeného výběru daní díky „online pokladnám“. Každý důchodce, který si přivydělává tak, že o víkendech nebo přes léto otevírá svou hospůdku pro pár štamgastů či turistů, by měl řádně platit daně, protože jinak nám budou chybět desítky miliard ročně, o které snižujeme daně bohatým zahraničním průmyslníkům. Tedy pokud se důchodci i další ohrožené druhy živnostníků na podnikání nevykašlou. V takových případech je pak tvorba pracovních míst prostřednictvím velkých projektů ze zahraničí vykoupena krví nedorostlých českých živnostníků, kteří se sami o sebe postarali a byli ochotni riskovat se svými malými úsporami i přecházet nachlazení, navíc vnášeli život (hospodu, obchod) i do svých vesnic, kde by jinak byly jen samé výhodně pronajaté sklady. Jejich jediným proviněním bylo, že nebyli schopni zaplatit vysoké pojistné a daně za sebe a svého případného jediného zaměstnance.

Dává vám to logiku? Pokud snad ano, zřejmě v sobě máte dosud utajené vlohy k levicovému intelektuálnímu filosofování, které by bylo možné označit jako kavárenské, kdyby však tento pojem nově nepoužíval český pan prezident pro zkompromitování lidí, kteří většinou příliš levicoví zrovna nejsou. Navíc asi nemáte příliš sociální cítění (to není a priori odsudek, je to jen konstatování), protože trváte na tom, aby i ten nejzakrslejší živnostník nereptal a platil (jak se praví v jedné pohádce) historicky nevídané daně.

Obrovské daňové prázdniny získala třeba v roce 2014 na deset let na Slovensku společnost Duslo Šaľa z koncernu Agrofert, jak informoval server E15.cz. Kdyby náhodou někdo ještě nevěděl, Agrofert je Andrej Babiš.

Ke konci září 2016 činí hodnota plánovaných investic, ke kterým vláda (nebo v menší míře i předchozí vlády) přislíbila prostřednictvím výše zmíněné agentury CzechInvest podporu, nepředstavitelných téměř 800 miliard korun, přičemž podpora (zejména odpuštění daně) se v průměru blíží čtvrtině z celé hodnoty, což je ona zmíněná nově nastavená maximální povolená hranice.

Pravicová vláda Petra Nečase se do těchto nespravedlivých daňových úlev tolik nepouštěla. V letech 2010 až 2012 tak dohodnuté investice, na jejichž podporu si stát s investory plácl, dosáhly celkové (čili tříleté) hodnoty pouze 68 miliard korun. I když to slovíčko „pouze“ není přesto úplně na místě, protože se řadě českých ekonomů i při této hodnotě udělaly osypky. V roce 2013, což byl rok nejen Nečasovy, ale i úřednické Rusnokovy vlády, se zvýšily na 48 miliard. Sobotkova vláda, kterou nejen v tomto směru můžeme směle označit za vládu jednoznačně levicovou, pak za roky 2014 a 2015 navýšila objem dohodnutých nespravedlivě podporovaných investic na „slušných“ 132 miliard. Tvoří‑li státní podpora asi pětinu z této částky, dělá to nějaké dva a půl tisíce korun, které mohly zůstat každému z nás včetně kojenců a dosud přenášených nenarozených dětí.

Myslíte si, že aspoň půjde nejvíce investic na Ostravsko či do měsíční krajiny pod Krušnými horami? Chyba lávky! Třeba za rok 2015 půjde nejvíce peněz do kraje Pardubického a dále do, jak jistě všichni uznáte, nesmírně chudé a zdevastované Prahy. Není to náhoda. Takhle to s českými daňově podporovanými investicemi dopadá téměř vždy. Jistěže za to může mimo jiné i špatné spojení do odlehlých krajin naší vlasti. Otázkou však je, jak si vláda obhájí, byť u levicových voličů, dotace do bohatších oblastí včetně bohaté matičky Prahy, kterou tak možná mnozí z nás budeme jen kvůli vládním pobídkám považovat spíše za macechu Prahu.

Daňové úlevy jsou jistě blahodárné, zvláště bude‑li chtít naše vláda daňově konkurovat vládám okolním, ale chceme‑li být spravedliví, musí být úlevy pro všechny. Nikoli jen pro nejsilnější a nejbohatší. I kdyby všechny státy za našimi vraty podporovaly vybraná odvětví, je pro nás v souhrnu výhodnější nereagovat na oplátku stejně. Udržíme si tak díky plošně nižším daním pracovní místa ve všech těch odvětvích a firmách, které jsou bez problému akceschopné i bez státní pomoci. Nespravedlivá podpora v okolních státech povede mimo jiné k tomu, že některé zboží budeme z ciziny kupovat díky cizím dotacím levněji. Zopakujme si jen, že zde nemluvíme ani zdaleka jen o podpoře aplikovaného výzkumu či vědy obecně. Mluvíme o celkové podpoře vybraných investic.

Podle studie českých ekonomů pod vedením Jiřího Schwarze z roku 2007 směřují české pobídky nejvíce do Prahy a Středočeského kraje, a to k velkým zahraničním firmám. Náklady na vytvoření jednoho pracovního místa tímto zvláštním způsobem činí v průměru 1,6 miliónu korun. Ano, čtete dobře. U firmy Barum Continental v Otrokovicích však dosáhly dokonce až 15 miliónů na jednoho člověka. Pobídky jsou zkrátka zločin.

To ale máme čísla jen za dotované investice u nás doma. Ale co ty dotace do vývozu? Máme tady Českou exportní banku poskytující výhodné úvěry i pro rizikovou klientelu, opět zejména z řad bohatších vývozců. Rozhodování banky je navíc dlouhodobě problematické. Pak je tu také exportní pojišťovna (EGAP), která má podle plánů exportní banku převzít, o čemž uvažoval už ministr průmyslu a obchodu za Topolánkovy éry Martin Říman (ODS). Máme tu také banku pro menší podniky (Českomoravskou záruční a rozvojovou banku).

Server Novinky.cz přišel začátkem října s rozčílenou reakcí ministra financí Andreje Babiše (ANO) na to, že musí stát (tedy všichni) zaplatit 3,8 miliardy korun za, jak se zdá, hodně nepovedený projekt výstavby elektrárny kdesi na severu Ruska. Nechme však stranou tento konkrétní případ, kde se hádá exportní banka s exportní pojišťovnou a všechno podle serveru Novinky.cz prošetřuje policie. Ministr Babiš totiž zkritizoval jednak i další kostlivce v exportní bance z dob minulých, ale především lamentoval nad podporou exportu obecně.

To byl ale začátek října. Co bylo včera, nemusí už být v sobotu večer a v neděli ráno. Na jednání vlády 17. října podle ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka (ČSSD) nepanovala zrovna sluníčková atmosféra a moc se toho údajně nedohodlo. Domluvily se však jisté změny v již výše zmíněné Českomoravské záruční a rozvojové bance. Ministr Mládek pro ni podle ČTK navíc požadoval více peněz (konkrétně 4,5 miliardy v nejbližších letech), což neprošlo, ministr Babiš však podle ČTK slíbil státní záruky, což je velmi podobné. Výše základního kapitálu banky, která patří ministerstvům průmyslu a obchodu, pro místní rozvoj a financí, je z hlediska rizik nepodstatná. Když se něco semele, všechno nakonec bude muset zaplatit stát. Podstatné je, že má banka podporovat investiční plán, v rámci kterého bude proinvestováno až 100 miliard korun. Se státními zárukami od ministra Babiše, kdy rukojmími budou daňoví poplatníci.

Že chtěl levicový ministr Mládek více peněz, není překvapivé. Překvapuje někoho, že ministr Babiš otočil během dvou týdnů asi tak o 179 stupňů ohledně státních bankovních podpor? Nebo mu snad vadí ztráty miliard našich korun jen za nepovedené výmysly českých firem v zahraničí, zatímco obdobné průšvihy třeba i těch stejných českých firem na našem území jsou v pohodě?