„Tak nám chtějí odstřelit dalšího ministra,“ mohl by si, v průhledné narážce na výrok Josefa Švejka, povzdechnout předseda vlády. Jak je jeho zvykem, použil by zájmeno „my“ tam, kde má být „já“. Jedná se totiž o průšvih a v tom on nikdy nechce být sám. A pak je tam skryté zájmeno „oni“, odkazující na pakáž (jeho slovo), která mu pořád chce něco kazit.

Nemám tušení, jestli ministr Metnar něco opsal s úmyslem „nafouknout“ diplomku nebo ukázat, jak dobře se orientuje v problematice. Pravděpodobnější se mi zdá, takhle na dálku, že prostě použil formulace jiných autorů (nejspíš v rozsahu vyžadujícím už souhlas držitele copyrightu) a k citaci nepřiložil odkaz na pramen. To se jistě může stát, ale nemělo by to být víckrát než jednou v celé práci. O to mi ale nejde. Straší mě něco jiného.

Ministr Metnar řekl, že si práci znovu prostuduje, aby se přesvědčil, jestli se dopustil plagiátu, nebo ne. No, to by snad měl vědět i bez nového prostudování textu. Tedy v případě, že ten text je jeho autorským dílem. Ukazuje to na stejný postoj, který předvedli jeho předchůdci, paní Malá a pan Krčál. Nejsou totiž schopni přesvědčivě dokázat, že údajně okopírované pasáže jsou ve skutečnosti a v nejhorším případě jen citace nedoložené odkazem. Všichni se také podivovali nad tím, co že se to v jejich diplomkách údajně objevilo. Budí to podezření, že své práce snad ani nepsali a že někdo, kdo s nimi spolupracoval, bezostyšně a možná i bez jejich vědomí vykradl cizí texty!

Pan Metnar možná neodstoupí, paní Malá a pan Krčál odstoupili. Co budou dělat dál, když svou velkou šanci prohráli? Pokud zůstanou v politice, je to celkem jedno. Rozhodnou voliči. Pokud budou pracovat v soukromém sektoru, je to také jedno, protože je to věc zaměstnavatele. Jestliže by se ale měli objevit ve státní nebo veřejné službě, je tu problém.

Plagiátor nesplnil podmínky pro ukončení vysokoškolského studia, tudíž se nikde nemůže prokázat platným diplomem. Pokud by nastoupil na místo vyžadující vysokoškolské vzdělání, dopustil by se podvodu (povinnou součástí diplomové práce je i čestné prohlášení autora, že práci psal sám a s využitím uvedených pramenů). Ve státní službě by to mělo vést k okamžitému rozvázání pracovního poměru. Třeba si ale potřebné vzdělání ještě doplní, tentokrát už podle všech pravidel.

Nejde jen o dva nebo tři načapané plagiátory nebo o jakousi akademickou aférku. Daleko větším a závažnějším problémem je, co nám tyto aféry říkají o kvalitě studia a práce se studenty na některých vysokých školách. Když na škole nejsou dostatečně kvalifikovaní nebo morálně pevní učitelé, co můžeme čekat od jejich studentů? Jací „odborníci“ jsou školitelé, kteří vedli diplomanty při jejich práci? Jací „odborníci“ jsou oponenti a členové příslušných komisí? Jak asi probíhala obhajoba takové práce?

To, že se někdo pokusí o plagiát, to se stávalo a stávat se to bude. Úkolem všech, kdo o studenta pečují a vedou jej studiem až k úspěšnému závěru, je dohlížet i na to, aby studoval podle pravidel, tedy aby například při studiu nepodváděl (viz imatrikulační slib). Musí být natolik znalí svého oboru, že plagiát odhalí ještě dříve, než vůbec dojde na obhajobu. Musí mít takový přehled o odborné literatuře a soudobých trendech v oboru, že mají být schopni identifikovat prameny, z nichž student čerpá. A samozřejmě musí být natolik zkušení pedagogové, že snadno poznají podle stylu a použitého způsobu vyjadřování, zda práci psal jejich student nebo někdo jiný, třeba rodiče nebo najatý akademický nádeník.

Výsledek, s nímž jsme konfrontováni, je vizitkou jejich nezájmu, nevážnosti k univerzitě, k akademické obci a nejspíš i jejich odborné neschopnosti. Jsou za svou práci placeni (možná bídně, ale to není omluva) a my všichni a priori věříme, že svou práci odvádějí dobře. Rád bych také věřil, že se jedná o ojedinělé excesy několika lidí a několika škol, ale realista ve mně mi říká, že to tak asi není.