Na interpelace se nedostavil ani jeden z ministrů vlády Andreje Babiše. Proč taky? Aby vysvětlovali něco, co se nezdá opozici? Tu přece současní ministři vůbec neberou vážně a poslední, co by jí chtěli dopřát, je jakýkoliv náznak toho, že může o něčem rozhodovat. Dokázali to i na čtvrtečních interpelacích, na něž se neuráčil přijít ani jeden člen Babišova vládního kabinetu.

Je to tristní, ale zároveň typické. Tak se totiž novodobí mocipáni chovají ke svým poddaným, za něž zřejmě počítají i poslance, kteří nepatří do partají, rozhodujících o běhu současného politického dění. Novodobí i ti klasičtí komunisté, extremisté a zmírající sociální demokraté zbytkem opozice zkrátka pohrdají.

Je sice pravda, že poslanci KSČM a SPD mohou také „brblat“, že si Babišovi ministři nenašli čas na čtvrteční interpelace, ale byla by to pouze velkoústá prohlášení, která by měla dát veřejnosti najevo, že jsou uražení, jak se s nimi jedná. Ve skutečnosti ovšem nemohou proti fungování vlády říci půl slova. Trestně stíhaný premiér pro ně není problémem a jak komunisté, tak okamurovci moc dobře vědí, že jediná cesta k alespoň malému přičichnutí si k moci vede přes Andreje Babiše.

Konkrétně je zapotřebí nestavět se mu do cesty v momentě, kdy bojuje o svůj prospěch. Sem tam nějaká kritika, navíc, pokud se objeví v Mladé frontě DNES nebo Lidových novinách, je brána jako přípustný a kontrolovaný odboj, který má především sloužit jako alibi Babišova neovládání médií, jež vlastní.

Jako reálnou opozici ve sněmovně lze tak brát pouze ODS, Piráty, TOP 09, KDU-ČSL a STAN. A právě těmto zástupcům demokratických stran je třeba dávat průběžně najevo, že v současném mocenském rozložení jsou odkázáni pouze na to, jak moc s nimi budou chtít v daný moment členové vládní oficiálně neoficiální koalice mávat.

Kdo by se domníval, že je snad naděje, aby se v nějakém důležitém hlasování, které není po vůli ministerského předsedy, rozhodli někteří ze zástupců „čtyřkoalice“ zvednout ruku stejně jako skutečná opozice, víc se mýlit nemůže. Všem, kteří se nyní spolupodílí na autoritářském panování Andreje Babiše, totiž současná situace nadmíru vyhovuje.

Jsou pod ochranou velkého vůdce, který jim za odvedené služby občas hodí nějaký drobek, který poté mohou prezentovat jako vítězství svého programu, a dál jen slouží, jak nařídí všemocný premiér. KSČM a SPD Babiše nikdy nezradí, je totiž jejich živou vodou. Bez něj by komunisté už nemohli vykřikovat své demagogické a nechutné proslovy a stejně tak extremisté by neměli takové žně jako za premiéra, který se svou protiimigrační politikou straší lidi stejně jako Tomio Okamura v nejlepší formě.

Boj proti tomuto hnusu je pro opozici téměř předem prohranou bitvou. To si však nelze připouštět, protože by to znamenalo rezignaci na všechny důležité hodnoty, které se snaží Andrej Babiš, za pomoci svých pohůnků, zašlapat do země.

Interpelace se mohu stát každotýdenní deklarací arogance mocných, ale stejně tak musí být i nadále ostrůvkem svobody, na němž ta „zlá“ opozice musí řádit, dokud jí budou stačit síly.