V červnu má dojít k setkání vrcholných představitelů zemí skupiny G7. Představu o tom, jaké otázky budou na programu, si můžeme učinit z toho, o čem mluvili ministři zahraničí těchto států na svém včerejším setkání. Bezpochyby hlavním tématem byla bezpečnost a stabilita mezinárodního systému; a tím pádem se hovořilo hlavně o třech zemích, které pro ně představují nebezpečí, Rusku, Číně a Íránu. Západ dal obrazně řečeno najevo, že se nemíní jen tak vzdát. Došlo i na smírná slova, ale jejich naplnění je podmíněno přístupem Moskvy a Pekingu, který se však v dohledné době téměř určitě nezmění. 

Agresivní Rusko

Putinovský režim představuje v současné době pro Evropu asi největší bezpečnostní hrozbu. Tomu odpovídala i vyjádření ministrů zahraničí Spojených států a Velké Británie. Šéf britské diplomacie Dominic Raab obvinil v souvislosti s eskalací napětí na Ukrajině Rusko z řinčení zbraněmi a zvyšování rizika rozšíření konfliktu. Zdůraznil, že G7 je otevřeno spolupráci s Ruskem, ale k tomu je nutná změna chování Moskvy.

Zmínil konkrétně agresi proti Ukrajině, kybernetické útoky a uvěznění Alexeje Navalného. V podobném duchu pak pokračoval i Anthony Blinken, který také vyzdvihl nutnost změny ruského chování. Zároveň také potvrdil, že na případnou další eskalaci USA odpoví. Prohlásil však, že Washington stojí o stabilní a předvídatelný vztah s Moskvou, pokud to bude z ruské strany možné.

Čína, Čína, Čína

Zatímco Rusko představuje z pohledu USA hrozbu především regionální, agresivita režimu v Pekingu je hrozbou globální. Rusko je nebezpečná, ale slábnoucí regionální velmoc, jejíž síla je částečně dána vojenskou slabostí Evropy. Čína naproti tomu v posledních letech masivně investovala do rozvoje svých ozbrojených sil a na rozdíl od Moskvy může uplatnit i svou rostoucí ekonomickou moc. Austrálie se například stala terčem obchodních sankcí.

Ty na ni Peking uvalil především kvůli podpoře Canberry mezinárodnímu vyšetřování čínského postupu v počátcích koronavirové pandemie. Australská vláda možná i z obav z dalšího vyhrocení zablokovala senátní rezoluci kritizujícíí zacházení s Ujgury v čínské autonomní oblasti Sin-ťiang. Různými zákazy pak trestá západní firmy, které se zavázaly, že přestanou otrockou práci ujgurských vězňů využívat tím, že například nebudou odebírat tamní bavlnu.

Zadržování Číny

Anthony Blinken zdůraznil, že Spojeným státům nejde o zadržování či omezování Číny jako takové. Amerika a Západ jen musí trvat na tom, aby její ekonomický růst a zvyšující se vojenská síla nepředstavovaly ohrožení současného mezinárodního systému. Klasickou ukázkou je situace v Jihočínském moři.

Tam Peking v rozporu s mezinárodním právem staví umělé ostrůvky a na nich pak zřizuje vojenské základny. Oblast, kterou si Čína nárokuje, přitom zahrnuje v podstatě celé zmíněné moře bez ohledu jak na výlučné ekonomické zóny ostatních států ležících u jeho břehů, tak i na princip svobodné plavby. Představa, že se Čína v dohledné době začne chovat jinak, je z říše fantazie.

Spojenectví

Americký ministr zahraničí to ale neřekl proto, že by snad věřil, že se Peking najednou chytne za nos a začne dodržovat pravidla. Jde spíš o snahu přilákat na svou stranu právě ty země, které rostoucí čínská agresivita ohrožuje. Ty totiž často vedou spory i mezi sebou. Je přitom jasné, že pokud nebudou schopné postupovat jednotně, nakonec vyhraje v Jihočínském moři právě Čína.

Nicméně Amerika bude potřebovat proti Číně spojence nejenom v Tichomoří. Dobře to chápe Londýn, který vyslal do sporných vod svaz vedený letadlovou lodí. I přes rostoucí sílu Pekingu je G7 jak v ekonomice, tak ve vojenské oblasti pořád dominantní. Evropa by měla seznat, že i když Čína nepředstavuje tak bezprostřední hrozbu jako Rusko, je v jejím zájmu postavit se co nejrozhodněji na stranu USA.

Transatlantická vazba

Jde totiž i o to, že Joe Biden je s velkou pravděpodobností poslední transatlantický romantik, který usedl v Bílém domě. Pokud má NATO a spojenectví v EU mít pro USA i nadále význam, je potřeba, aby byl vztah vyváženější. Když Severoatlantická aliance vznikala, měl Sovětský svaz sílu na to, aby celou západní Evropu dobyl. Pak by představoval přímé ohrožení i pro Ameriku.

To už ale neplatí a Rusko může dělat maximálně lokální neplechu. Na víc už nemá a nejspíš mít nebude. Schopnost Číny přímo ohrozit americké klíčové bezpečnostní zájmy naopak poroste. Pokud zůstane Evropa slabá a neschopná vlastní obrany, natož aktivnější globální role, může se pro Washington stát spíš přítěží. Británie to dle vyjádření Dominica Raaba i dle kroků v poslední době chápe. Bylo by dobře, aby bylo na červnovém setkání vrcholných představitelů zemí G7 zřejmé, že to pochopily i ostatní evropské země.