Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová FOTO: print screen FB Jany Maláčové
FOTO: print screen FB Jany Maláčové
Těžko říct, kdy jindy bylo ministerstvo práce a sociálních věcí tak důležité, jako je tomu dnes, a jeho význam v následujících měsících ještě dále poroste, až se plně sečtou a projeví ekonomické důsledky letošního jara a především týdnů, které prožíváme teď. Klíčovou postavou v těchto časech proto bude ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, která ale bohužel působí stále méně důvěryhodně, v čemž následuje vládu jako celek. Přitom v současné krizové době bychom potřebovali pravý opak. Politická reprezentace, která přišla o důvěru občanů, může jen velmi obtížně vyvést zemi z krize, do které ji dostala.
Snad nejdůležitější vlastností každého politika je jeho důvěryhodnost. Pokud rozhodujete o druhých lidech, prosazujete konkrétní změny a návrhy, je zásadní, aby vám lidé důvěřovali a rozuměli tomu, co děláte, proč to děláte a také jaké jsou vaše hlavní motivace. A to je nakonec největší problém této vlády a stejně tak i ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové.
Každý, kdo si otevře její facebookovou stránku, první, co tam uvidí, je v oranžovém poli napsané heslo „obyčejná lidská slušnost“ a pod ním podpis ministryně Maláčové. Pokud si něco takového dám do profilu a tvářím se, že je to moje motto, za které ručím a dokonce se pod něj i podepíšu, je nutné se podle toho i chovat. Protože podle čeho mě koneckonců budou lidé posuzovat než podle toho, zda to není v rozporu s tím, co říkám a co dělám?
Takovým symbolickým momentem, kdy se každý musel zarazit a ptát se, jak to s tou slušností je, bylo, když ministryně minulý týden ve chvíli, kdy se domnívala, že má Česká televize vypnutou kameru a mikrofony, prohlásila: „To je bordel, co ten Babiš udělal. A teďkon to všichni musíme slíznout.“ A dodala: „To je debil, pardon, s prominutím.“
Nejhorší na tom není ani to slovo debil a vlastně ani to, že Jana Maláčová nadává na předsedu vlády, ve které sama zasedá a jejíž je členkou. Jistě, na první dojem je zřejmé, že nadávat na premiéra nemá s deklarovanou slušností nic společného, ale hlavní důvod, proč je vyjádření ministryně práce a sociálních věcí v hrubém rozporu s vyzdvihovanou obyčejnou lidskou slušností, spočívá v něčem jiném.
Kolektivní orgán
K obyčejné lidské slušnosti patří totiž i pokora. A pokud se s obyčejnou lidskou slušností něco vylučuje, pak je to její nedostatek a samozřejmě arogance, a už je jedno, jestli se jich dopouštíte v emocionálním zápalu, nebo pod vlivem hněvu, který je z vašeho pohledu spravedlivý.
Do této kategorie patří i výrok Jany Maláčové. Neschopnost pokory z něj čouhá na sto honů. Říct: „To je bordel, co ten Babiš udělal. A teďkon to všichni musíme slíznout,“ a následně na něj začít nadávat, si může dovolit někdo, kdo s premiérem a jeho rozhodováním nemá nic společného, nikoli ale ministryně jeho vlády.
V naší ústavě se píše, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Také se zde zdůrazňuje, že „vláda rozhoduje ve sboru“ a „k přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů“. Z toho všeho plyne, že kabinet je kolektivní orgán.
Jana Maláčová je jeho členkou a Andrej Babiš není diktátorem ani generálním ředitelem Vlády České republiky. V ústavě se jeho pozice popisuje takto: „Předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony.“ Jeho role je tedy primárně organizační a zaštiťující.
Neplatí, že by ministři byli premiérovi podřízení a on je mohl jednoduše úkolovat. Naopak on je závislý na nich, členové vlády hlasují a mohou svého předsedu přehlasovat. A pokud premiér jménem kabinetu něco dělá a nějakým způsobem rozhoduje a jim se to nelíbí, tak by to měli být právě ministři, kdo se proti tomu postaví a ohradí.
Alibismus a bordel
Pokud tak neučiní, jejich smůla. Nesou pak za to ovšem spoluzodpovědnost, které se nemůžou jen tak zbavit a říkat, že s tím nemají nic společného, protože to pan premiér a oni jsou malí páni. Předseda vlády zkrátka čerpá svoji legitimitu z orgánu, jehož jsou členy, takže pokud v jejich jméně dělá něco, co se jim příčí, musí se ozvat. A ne mu to umožnit, nebránit se a až ex post se rozčilovat, nadávat mu a mýt si ruce.
Přesně to však dělá ministryně Maláčová. Je to krajní alibismus, který se s obyčejnou lidskou slušností vylučuje. Buď se jako členka vlády měla maximálně snažit, aby tenhle průšvih nenastal, nebo měla z kabinetu odejít, pokud s tím nic nezmohla. Anebo má aspoň mlčet, protože je to i její „bordel“, nejenom Babišův – byť jeho především.
Místopředsedkyně ČSSD Maláčová se místo toho tváří jako srdnatá bojovnice, která pomáhá, kde může – seniorům, zaměstnancům, rodinám s dětmi a tak dále a tak podobně. A když přijde řeč na Babiše, pokud se domnívá, že je kamera vypnutá, pustí si pusu na špacír.
V době, kdy do vlády Andreje Babiše vstupovala, už ale dávno mohla vědět, slovy Andreje Babiše z roku 2013, s kým má tu čest, a že tedy její možnosti ovlivňovat to, za co jako členka kolektivního orgánu jménem vláda ponese spoluzodpovědnost, budou spíše omezené, protože Babiš je zkrátka Babiš.
Bohužel na jedné straně se tvářit, jak strašně moc mi záleží na lidech a jak je mám na prvním místě, a zároveň se nehlásit ke spoluzodpovědnosti za „bordel“, který nejvíce poškodí právě ty občany, jejichž blaho mám údajně tolik na srdci, zkrátka nejde dohromady. Přitom kdo jiný mohl zasáhnout a zabránit tomu, aby tenhle „bordel“ nastal, než právě členové vlády?
Ministryně Maláčová chce být považována za političku, která je na straně lidí, pomáhá jim a dělá pro ně první poslední, a když na to přijde, ráda si do Babiše tak trochu pokoutně kopne za to, jak selhal. Ono to však dost dobře nejde, když jste součástí jeho vlády, anebo je to minimálně krajně neslušné.
