„Nespolupracovník“ Státní bezpečnosti Bureš nám názorně ukazuje, jak zhoubné může být nevyrovnání se s normalizační minulostí. Postmoderní doba má tendenci žít jenom současností, nevnímat kořeny, širší souvislosti a vazby, které mohou být zcela určující. Relativizovat lze vše, včetně soudních verdiktů. Obludná manipulace dokáže ohnout realitu k nepoznání. A o to jde. Stačí osvědčené mantry propagandy a jede se dál. Ten, kdo se odváží nesouhlasit, je označen za zrádce a závistivého škůdce. Nepřipomíná vám to něco? S postupujícím časem bude stále obtížnější demaskovat to zlo, které prosáklo z nedávné minulosti do dění posledních bezmála třiceti let.
Naprostá většina špičkových kariérních kádrů se zařadila mezi vítěze sametu. Byly to výsadky naší rozvědky v mnoha různých zemích, elity pézetek, řídící důstojníci StB, a pochopitelně někteří dobře se orientující funkcionáři KSČ. Část z nich realizovala své velkolepé plány přes své potomky nebo mladší bílé koně. Náskok měli ohromný – rozjezdový kapitál, kontakty, někteří i jazykovou výbavu a zejména ty správné informace. Malá privatizace je moc nezajímala, tu nechali jiným, mimo jiné vekslákům, počkali si na tu hlavní kořist. Hledá-li někdo cesty, kterými odteklo podstatné množství zdrojů z těch asi dvou bilionů tzv. transformačních ztrát, pak je najde u nich, a asi na jejich účtech v různých daňových rájích. Znali způsoby, jak ex post vše zlegalizovat a vytvářet nové příběhy s přelakovanou identitou (mimochodem – podle zkušených odhadů je u nás cca 300 korunových miliardářů, mnozí z nich mají tuto přímou či zprostředkovanou zkušenost). Polistopadovou politiku si ochočili a přizpůsobili ji svým zájmům. Pochopitelně nezapomněli ani na hlídací psy demokracie, tedy média. Z těch hlídacích psů si posléze vytvořili své ochočené domácí mazlíčky. I díky nim stvořil náčelník našeho Matrixu farizejskou figuru bojovníka s korupcí (sic!), který konečně zavede ty správné pořádky.
Zdá se vám to vše kolem nás jako divná doba v divné zemi? Ale ono to nemůže být jinak. Třídní nenávist dostala jen nový moderní kabát, ale princip zůstal stejný. Hodnotově nás to táhne na Východ, včetně té symbiózy vybraných oligarchů s věrchuškou. Ti nahoře si dovolí jen to, co jim ti dole dovolí. Jak se zdá, tak je jim dovoleno téměř vše.
Měli bychom se tou naší nedávnou minulostí zabývat důkladněji, a také tím, jak ovlivnila a ovlivňuje naši současnost a zdá se, že i nejméně brzkou budoucnost.
Naši sousedé z Polska a z východní části Německa jsou v tom odkrývání komunistické minulosti mnohem pečlivější než my. Vřele vám doporučuji polský film pod názvem Krycí jméno Krtek. Natočil ho v roce 2010 režisér Rafael Lewandowski. Jde v tomto příběhu až na dřeň, s tou opravdovou polskou vášní. Jedná se o odhalení informátora komunistického režimu, který patřil mezi uznávané členy hnutí Solidarnosc. Jeho syn se s tou krutou pravdou musí naučit žít. Snadné to není. A ve finále se hlavní hrdina filmu syn Pawel setkává s řídícím důstojníkem svého otce. On je tou mazanou kreaturou, který celých dvacet let nové doby svého informátora vydíral složkou, kterou si nechal a správně ji kapitalizoval. A taky se pochlubil, že má těch složek více a nemá se zle. S rozkoší popisuje Pawlovi, jak otce naverboval a ovládl jeho život.
Odhalený dlouholetý agent by nemohl být součástí dnešního polského nejvyššího vedení země. Je to jeden z definičních znaků současného Polska. A to nemusím s mnohým děním v této zemi souhlasit, ale v tomto bychom měli u Poláků spíše hledat inspiraci. Lež je lež, i když vám bude lhář tvrdit něco jiného. Pokud se lež stane normou, pak se nemůžeme divit té všudypřítomné pachuti a ignoranci.
Nejpropracovanější systém špehování lidí měla bezesporu Stasi v NDR. Nejmocnějším mužem této země byl její šéf Erich Mielke, oddaný žák i parťák KGB, vždyť se stal také hrdinou Sovětského svazu. Vedl Stasi více než třicet let – od roku 1957 až do pádu Berlínské zdi. Jeho síť měla 85 000 stálých zaměstnanců a 170 000 „dobrovolných“ evidovaných spolupracovníků. V hledáčku měla miliony svých spoluobčanů, cca jednu třetinu všech východních Němců někdo systematicky a dlouhodobě sledoval. V každé instituci byl vždy nejméně jeden informátor. Na příkaz Mielkeho a s jeho plným vědomím prováděli příslušníci Stasi náhodná zatčení, únosy, brutální zastrašování politických disidentů a nehumánní věznění desetitisíce občanů. Dnešní Německo tuto minulost nepřekresluje, neskrývá, nýbrž důkladně zkoumá, vyhodnocuje a umožňuje veřejnosti do ní nahlédnout. Přispívají tomu i skutečně nezávislá média. Říká se tomu poučení z vlastní historie.
Není náhoda, že aktivity dnešní ruské hybridní války míří ve zvýšené intenzitě do Česka a taky do východních zemí Spolkové republiky Německa. Není náhoda, že se své řemeslo v Drážďanech a Lipsku kdysi učil i tehdy mladý důstojník KGB Vladimír Putin, a odsud dozoroval i síť KGB a jí přímo podřízenou StB v tehdejším Československu. Svět se změnil, ale ne tak docela. Naše nevědomí nás dohání a vystavuje nám účty. A oni? Oni se diví, že se tomu divíme. Burešové a jejich řídící důstojníci vítězí! A to celých skoro 30 let. A nejen to, oni jsou na sebe pyšní, jako ti správní pašáci. Každou dobu si podmanili. Hodnoty apod.? Kecy poražených. Koho to zajímá? Ono to tolerované estébactví rehabilituje normalizační mentalitu, a obávám se, že nevratně determinuje charakter země. Kdo tvrdí něco jiného, tak moc dobře ví, o čem to je, a taky ví, o čem to bylo.
