NÁZOR / Každá válka končí mírovým jednáním. Poslední vyjádření papeže Františka ale nejspíš nebylo výzvou k ukrajinské kapitulaci. Bylo výzvou k hledání cesty k poválečnému uspořádání. Problém je v tom, že přišlo ve špatnou chvíli, špatným způsobem a na špatnou adresu. Odhalilo tak nechtěně i odtrženost ideového světa náboženství od reality, když hledalo své politické ospravedlnění v místech daleko za „horizontem událostí“.
Všichni normální lidé chtějí mír. Chce ho bezpochyby i papež František, který zdůraznil, že k jeho hledání je potřeba odvaha. Ukrajina by podle něj měla mít odvahu k vyvěšení bílé vlajky a jednání o ukončení války s Ruskem. Jeho slova, která jsou již nyní na Ukrajině vnímána jako bezpříkladná výzva k defétismu, mají své hluboké historické opodstatnění. Jenže zazněla ve špatnou chvíli a na špatnou adresu.
Pro podporu tohoto tvrzení mohu nabídnout dva Ukrajinci opakovaně připomínané a historicky zdůvodněné argumenty, proč v současné chvíli není možné s Ruskem o míru jednat. První je, že Rusům se nedá věřit, což opakovaně prokázali. Ten druhý zní tak, že Ukrajinci bojují, aby jejich děti znovu nemusely. I to je tvrzení podmíněné historickou zkušeností.
Zcela opominu přání a představy třetích zemí, předkládané mj. maďarským a slovenským premiérem, že by snad někdo zvenčí mohl situaci míru nastolit uměle. Válka se odehrává mezi Ruskem a Ukrajinou. Mezinárodní hráči mohou usnadnit jejich mírová jednání teprve ve chvíli, kdy na to obě země budou připraveny. To, že ani jedna ze stran k tomu není ochotna, vytkněme před závorku. A zopakujme si, proč.
Rusko nenabízí mír, ale příměří
Putinovy síly vpadly na Ukrajinu v domnění, že půjde o bleskurychlou vojenskou intervenci vůči křehkému režimu. Ten se měl v horizontu dní či týdnů zhroutit a odevzdat celou zemi pod nadvládu jejího bývalého suveréna. To, že se tak nestalo, jasně svědčí o tom, že běžní Ukrajinci si nadvládu Ruska nepřejí. Desítky tisíc z nich to dokázaly svou obětí nejvyšší.
Ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že Rusové nečelí papírovému režimu, ale odporu celého národa, který se proti nim postavil, vypukla nejprve destrukční válka, ve smyslu jejich snahy zabít všechny, kdo odporují jejich úsilí, a posléze poziční válka, když se ukázalo, že snaze podrobit si Ukrajinu Rusové nevěnovali dostatek zdrojů. Nyní se zdá, že jsme ve fázi „nekonečné“ války, protože přežití ruského režimu i ruské ekonomiky přímo závisí na jejich válečném úsilí.
Rusové během bojů utrpěli ohromné ztráty. Stáhnout se ale nemohou, protože by to znamenalo smrt pro jejich vůdce. Usilují proto alespoň o oddechový čas, jenž by jim umožnil udeřit znovu s veškerou rezolutností a jasně demonstrovat svou technickou a personální převahu. Mluví o míru. To je však první problém pro případná jednání. Mír (či příměří) v jejich pojetí znamená smrt pro Ukrajinu. Předchozí politická jednání po pádu sovětského bloku, a zejména po obsazení Krymu a části Donbasu, jasně ukázala, že žádné záruky Západu neposkytnou Ukrajině bezpečí. To může jen jeho vojenská pomoc.
Odvaha k míru?
Ukrajinci platí za své odhodlání přežít jako nezávislý národ ohromnou daň. To je shodou okolností téma, které zdůrazňují všichni západní rádoby mírotvorci. Podle jejich mínění nemá Ukrajina dostatek prostředků na to, aby svou zemi ubránila. Výpadky západních dodávek mají být argumentem pro to, že veškerý odpor vůči Rusku je marný. Podobní tlučhubové se ocitají v roli pokrytců, kteří na jedné straně přiznávají, že Západ nedodržel závazky vůči svému spojenci, a na druhé straně radí zemi, kterou zradili, aby se zavčasu vzdala. Odvaha k míru, o které hovoří papež František, je tak především odhalením zbabělosti Západu, který pomoc sice slíbil, ale nedodal.
Co je císařovo, dejte císaři
V případě vrcholného představitele nejmenšího evropského státu, jehož plné vyjádření má být navíc publikováno až 20. března, o úhybný manévr ve stylu proruských dezolátů nejspíš nejde. Papežova výzva k mírovým jednáním je naprosto pochopitelná a nepochybně bude odmítnuta. Zcela totiž opomíjí profánní aspekty tohoto kvazigenocidního konfliktu a odpor hluboce ukotvený v ukrajinské identitě. V podobě povrchního bonmotu ho lze představit slovy, že když válčit přestanou Rusové, skončí válka, a když přestanou válčit Ukrajinci, skončí Ukrajina. Neméně povrchní je ale rovněž volání po míru v situaci, kdy k němu nebyly vytvořeny sebemenší podmínky, a to ani hlavou církve, jejímž hlavním úkolem by bylo především přesvědčit své ruské „bratry“ o tom, že na Ukrajině nemají co pohledávat.
Mnohem spravedlivější by bylo připustit, že papežova slova by neměla být vykládána v rovině politické, ale v rovině náboženské, a to jako apel k mezilidskému slitování a ochotě nastavit druhou tvář. Ani ta ale nic nezmění na faktu, že první krok k míru musí učinit Rusové, nikoli nešťastní Ukrajinci, kterým jiní tak rádi vyčítají, že se dosud nenechali mírotvorně pozabíjet a neodevzdali své záležitosti pokorně do rukou Božích.