Často slýcháme z úst představitelů konzervativní pravicové politiky věty o důležitosti tradice. Robert Nisbet dokonce ve své knize Politický konzervatismus: sen a realita hovoří o tradici jako o jednom ze základních stavebních prvků konzervativní politiky. Co přesně ale toto zacílení na tradici znamená?
Tradice je kontinuita
Ve svém spisku Tajemství pokroku popisuje ruský myslitel 19. století Vladimir Solovjov tradici a její hodnotu takto: „Člověk dnešní doby ztratil v honbě za pomíjivými, krátkodobými blahy a prchavými fantaziemi správnou životní cestu. Před sebou má temný a nezadržitelný proud – potok života. Čas jako datel nemilosrdně odměřuje každý ztracený okamžik. Stesk, samota a vepředu tma a záhuba. Za ním však stojí posvátné stáří tradice (ach, v jak odpudivých formách!). Ale co na tom? Ať si jen vzpomene, za co jí vděčí; ať gestem jdoucím z hloubi srdce prokáže úctu jejím šedinám, ať má soucit s její nemohoucností, ať se zastydí opustit ji kvůli těmto viditelným věcem. Ať si místo zbytečného čekání na vílu, která se objeví z oblak, raději dá námahu přenést toto posvátné břímě minulosti přes skutečný potok – proud dějin. Je to přec jediné východisko z jeho bloudění! Jediné, jelikož jakékoli jiné by bylo nedostatečné, nedobré, bezbožné: Ta stará osoba nesmí zahynout.“ (1)
Z tohoto nádherného popisu tradice jakožto společenské instituce v životě člověka můžeme vyčíst i její důležitost. Tradice totiž znamená především kontinuitu. Je to linka mezi minulostí a přítomností, která jednoznačně ovlivňuje podobu budoucnosti. Apelem na tradici se hlásíme ke své podstatě, říkáme jasné „ano“ jak historii své, tak světu, a tímto „ano“ získáváme v dějinách své stálé místo.
Víme všechno lépe
Moderní levice ani různé moderní směry liberalismu nejsou schopny tento aspekt ve svých doktrínách uchopit. Tyto ideologie, opojeny svou morální samo-adorací, nechtějí přiznat, že je tu něco, co přesahuje přítomnost. Podle nich žijeme právě teď a tady. Říkají nám: zabývejme se současností! (odtud mimo jiné plyne i jejich mírně řečeno nedůvěra v instituci náboženství).
Tento jejich postoj přitom pramení především z přesvědčení, že současný člověk ví a zná mnohem lépe, co je správné a co nikoliv. Ví, jak se má chovat, a proto nepotřebuje dědictví svých předchůdců, nepotřebuje jejich moudrost ani poznatky. Moderní člověk je podle nich ten nejnarcistnější tvor v dějinách.
Chápeme-li význam tradice, pak také pochopíme, proč první, co různé totalitní ideologie chtějí zničit, je právě ona. Totalitní systémy nutně potřebují navodit pocit, že tu existovaly odjakživa a nepředcházel jim systém jiný. Proto potřebují přestřihnout onu spojující linii mezi minulostí a přítomností. A zároveň potřebují vytvořit své opakující se vzorce chování, své svátky, své společenské instituce a doufat, že se z nich jednou snad stane tradice nová.
Nutný kompas
Jak však poznamenal velikán konzervativního myšlení Edmund Burke: „Je třeba nekonečné obezřetnosti, pokud se někdo odváží strhnout stavbu, jež po věky alespoň uspokojivě odpovídala obecným cílům společnosti, nebo ji stavět znovu, aniž by měl před očima příklady a vzory, jejichž užitečnost byla již ověřena… Jsou-li nám odebrány staré názory a životní zásady, ztrácíme cosi nekonečně cenného. Od toho okamžiku nemáme žádný kompas, jímž bychom se řídili, a nevíme ani přesně, do jakého přístavu to vlastně plujeme.“ (2)
Ne snad, že bych chtěl moderní levici a liberalismus obviňovat z totalitního smýšlení, nicméně to, že se nevyrovnává s tradicí – a v některých ohledech ji přímo cíleně ničí – je minimálně na pováženou. O to smutnější může být, že skutečnou tradici hájí ve své filozofii pouze konzervativní pravice, zato ji však hájí tak vřele, že je to právě tradice, která utváří pohled pravicového konzervatismu na další oblasti lidského života.
Apel na rodinu, na malý stát, nízké daně, svobodu, toleranci, občanskou společnost, důraz na svobodný trh, lidskou tvořivost, skepse k megalomanským projektům a k sociálnímu inženýrství – to vše pramení z tradice, které si konzervativní pravice nesmírně váží.
Citace:
(1) Vladimir Solovjov, Tajemství pokroku, 1898
(2) Edmund Burke, Úvahy o revoluci ve Franci, 1790
Mirek Tobiáš Hošman
Autor studuje mezinárodní vztahy a mediální studia na Fakultě sociálních studií a filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Ve volném čase se věnuje literatuře a umění, vede divadelní spolek a píše divadelní hry, povídky a romány.
Článek vyšel na webu Pravý břeh.
