Týdeník Dotyk se mě otázal, co se děje v ODS. Bylo mi žinantní na tuto citlivou a osobní otázku odpovídat. Příčiny problémů pravicových stran se přece netýkají pouze ODS, pouze české nebo pouze evropské pravice. Druhým důvodem byla samozřejmě obava z nařčení, že jsem si se stranou, kterou jsem 8 let vedl, vyřizoval účty a hojil staré rány.

Navíc mám pocit, že jsem k tomu už mnoho řekl a napsal (Páteční výzva z 13. 4. 2012). Pravdou je, že oslabování pravice je jevem obecným a viditelným. Přes všechna specifika a rozdíly v pojetí anglosaské a kontinentální politiky se dají hlavní příčiny identifikovat a zobecnit.

Dříve jsem žertoval, že zatímco v anglosaském systému konkurenční demokracie dvou stran se rozhodují voliči mezi soft right a hard right, v kontinentální Evropě mají na výběr soft left a hard left. To se změnilo. K horšímu.

Soumrak ideologií

Možná by otázka měla být položena jinak? Co se děje se standardní pravo-levou politikou a obecně se soutěží politických stran, a to jak v systému dvou stran, tak v systému s mnoha stranami? Kam se vytratila ideologie? Neztratila se tak trochu i levice?

Chytřejší lidé než já už to dávno popsali. U nás třeba v roce 2012 Benjamin Kuras v knize Soumrak bílého muže nebo v roce 2011 Milan Zelený v textu Soumrak stranické demokracie: Konec ideologie a přímá volba. Z cizojazyčných je to určitě Budoucnost svobody Fareeda Zakarii. To neznamená, že s nimi ve všem souhlasím.

Ekonomická teorie popisuje poslední dekády a soumrak ideologií na příkladu náměstí. Představme si náměstí, u jehož stran proti sobě jsou dva stánky. Náměstím proudí lidé zprava k Petrovu vpravo umístěnému modrému stánku, zleva k Bohušovu protilehlému oranžovému stánku. Petr i Bohuš prodávají pirožky.

Lidem proudícím z pravých rohů se nevyplatí nakupovat pirožky na druhé straně náměstí a naopak. Bohuš posune stánek více ke středu, doufaje, že některým lidem z druhé poloviny náměstí se vyplatí přejít k němu, na „jeho“ polovinu. Petr není blbec. Posune svůj stánek ještě více ke středu než Bohouš.

Výsledkem jejich souboje o zákazníky ve středu jsou nové stánky při stranách, které získaly zákazníky, jimž se z rohu již nechtělo chodit až doprostřed náměstí. Hnědé, černé, rudé a duhové stánky rostou po stranách náměstí jak houby po dešti.

Petr a Bohuš ve svém zápase o zákazníka tak trochu zapomněli na kvalitu pirožků a na to, že zákazník chce i něco více než jen pořád dokola pirožky. Paralela s politickou scénou je nasnadě. Zákazník se chová racionálně, ale i iracionálně a Petrovi a Bohušovi klientela viditelně ubyla. Proč Bohušovi méně?

Závislost na státu

Dochází k radikalizaci politické scény a nárůstu populismu, což vede k posilování nesystémových stran na úkor standardní levice, ale určitě daleko více pravice. S růstem míry přerozdělování a rozsahu sociálního státu se zvyšuje počet neaktivních lidí drogově závislých na státu, na jeho mzdách, důchodech, sociálních dávkách, zakázkách, dotacích. U nás to je určitě přes 60–70% populace. Ti volí přirozeně levici a populisty. Sociální stát a nárůst lidí na něm závislých přináší pohyb voliče mediána směrem doleva.

Za program, se kterým „pravicová“ Merkelová vyhrála poslední volby v Německu, by se „levicový“ Schröder, který v roce 2005 prosadil tzv. Hartz IV, nepochybně styděl. Posun je zřetelný.

Speciálně v Evropě už žádná klasická pravicová strana nevládne. Toryové se svým ekologickým programem patří někam do dřívějšího středu. Levici začínají vytěsňovat ještě radikálnější, ještě populističtější a po chybách v migrační a multikulturální politice i nacionálnější formace.

Pravice se dnes posunuje většinou spíše do nacionální roviny. Z vládních stran jsou typickými představiteli Orbanův Fidezs – konzervativní, národně orientovaná středová strana a Kaczynského Prawo i sprawiedliwość – křesťansko-sociální, nacionální strana. Ani v jednom případě se tedy nejedná o klasické liberálně-konzervativní formace.

Nadvláda menšin

Demokratické reformy posledních dekád (pozitivní diskriminace, politická korektnost) fakticky vedly k nadvládě menšin. Státy ovládají organizované zájmové skupiny – lobbisté, aktivisté a státem podporované nevládní organizace. Růst těchto zájmových skupin připravil vlády o akceschopnost. Vlády jsou směrem k veřejnosti logicky prezentovány jako neúspěšné. Ani pravici se nedařilo dostatečně realizovat reformy, omezovat vládní dotace, rušit nepotřebné vládní programy a snižovat vládní výdaje.

Politiku začaly ovládat zájmové skupiny a korporace. Korporace, ať už jsou státní nebo součástí nějaké oligarchické struktury, dobývají rentu pomocí státních regulací, dotací, subvencí, byrokratických zásahů. Lidu je předkládán náhradní viník situace: zkorumpovaný politik, případně úředník. Lid tomu věří…

Občany – kromě živnostníků – přestaly zajímat daně. Vzhledem k počtu lidí závislých na nějaké formě státního příspěvku vyžadují vyšší mzdy, důchody, dávky, dotace a zároveň požadují zlepšit služby. Při tak vysoké míře přerozdělování chtějí nulovou korupci.

Je to kvadratura kruhu. Vede to k nárůstu populismu a nahrává to znovu zájmovým skupinám a oligarchům. Z party chytrých bolševiků, estébáků, svazáků, PZkářů a úspěšných privatizérů vznikla nová česká elita – nová třída magnátů.

Tyto nové vyšší vrstvy byly ovšem osvobozeny od sebemenšího pocitu zodpovědnosti. My od nich očekáváme málo a oni nás také proto jen málokdy zklamou… Elity selhávají a mizí! Dochází postupně k přechodu od demokracie k plutokratické oligarchii a vede to k dalšímu nárůstu nedůvěry občanů ke standardním stranám a mechanismům.

Naskakují na každou blbost, která se objeví. Odklon od standardního rozdělení politické scény je evidentní.

Přerod stran ve firmy

Nastává tedy soumrak politických stran. Myšleno klasických, vycházejících z nějaké ideologie – socialisti, liberálové, konzervativci. V důsledku změn volebních systémů a možnosti ovlivnit pořadí na kandidátce se ze stranických organizací stávají postupně pouze skořápky. A čím více politické strany upadají, tím více se stává prostředkem k vysokému volenému místu bohatství a popularita. A tak se politické strany stávají vlastně politickými firmami.

Demokratizace tak vede ke komercionalizaci a marketizaci. Nejen politiky, ale i médií, auditorství, všeho. Z hlídacích psů (média, auditoři) se stali domácí mazlíčci. U nás došlo mimochodem k totálnímu ovládnutí médií několika skupinami!

Komercionalizace vede postupně k centralizaci. Demokracie se ocitá tváří v tvář krizi legitimity, která ji může ochromit. Finanční krize, krize měnové unie, migrační selhání a nesmyslné chování evropských elit problém multiplikují. Objevují a vracejí se chytráci, kteří viní demokracii a liberální kapitalismus ze všech problémů dneška a nabízejí nejistým voličům alternativy.

Co s tím? Je to jednoduché napsat, složité realizovat. Návrat ideologií, návrat politické soutěže, návrat elit, návrat liberálního kapitalismu, návrat zastupitelské demokracie, návrat selského rozumu a starých ctností.

Ve své nové knize píšu: „Co se s tím dá dělat? Zpátky na stromy a asi i na matrace. Pravicové strany musí znovu oslovit hokynáře v naší ulici, lidi preferující svobodu, mládež a zbytky rozumu u těch ostatních. Socialisté musí pochopit, že asistují opakovaně u historického zlomu a nesmí se zachovat jako před 70 lety.“

Pravdou je, že při pohledu na svět, EU a naši zemi mám pocit déjà vu a mrazení v zádech.

Mirek Topolánek, bývalý český premiér, je předsedou Teplárenského sdružení ČR a jedním z ředitelů podniku Nafta Gbely.

Článek vyšel v tabletovém týdeníku Dotyk. Šíříme jej na Svobodném fóru s laskavým svolením autora.