Jaká je naše budoucnost v době uprchlické krize a hlavně, co bude po ní? Můžeme v Evropě žít jako ostrůvek, který se zbytkem Evropy nemá co do činění? Můžeme si skutečně namlouvat, že problémy ostatních států EU se nás netýkají? Budoucnost našeho kontinentu se bude odvíjet především od toho, jak se vypořádáme se současnou imigrační krizí.
Na jedné straně jsou státy EU a politici, kteří vidí v každém utečenci člověka, jedinečnou bytost s jedinečným životem a jedinečným osudem, a na straně druhé máme pohled kolektivistický. Takový ten komunistický, sovětský, stalinistický, který vidí jen masu a není schopen rozlišovat mezi jednotlivými lidskými osudy a životy.
Mnohokrát si lidé pokládali otázku, jak to jen bylo možné, že došlo k tak hrozné genocidě v nacistickém Německu. Jak je jen možné, že tak kulturní národ se dopustil tolika zločinů proti lidskosti? Ty samé otázky jsme si pokládali ohledně Katyně, stalinistických čistek či procesů v 50. letech v Československu.
Všechny tyto katastrofy 20. století mají jeden společný základ: dehumanizaci člověka – tedy ztrátu empatie, nedostatek soucitu. Pohled na „třídního nepřítele“ či uprchlíka, jako na člověka, který nemá stejná práva jako my. Postupně dochází k označování všech uprchlíků jako násilníků, nevzdělanců, pobíračů sociálních dávek, sexuálních deviantů, ničitelů „naší evropské kultury“ … mnohé další urážky si jistě dokáže čtenář doplnit sám. Všimněme si ale jednoho: jedná se o úplně stejný slovník, který používali již nacisté či komunisté.
Jaká je tedy naše budoucnost? Náš další vývoj bude záležet především na tom, jestli budeme schopni respektovat druhé – jestli my sami budeme schopni naplňovat naši evropskou kulturu a dodržovat lidská práva, která jsou a vždy musí být na místě prvním.
Položme si otázku: Jak bychom se chovali, kdyby mezi uprchlíky někde na syrské hranici byly naše děti, rodiče či sourozenci? Oháněli bychom se stejně tak Dublinem, jako to činí někteří politici? Dublin je dohoda – není to zákon. Je to dohoda, která se vytvářela a přeměňovala po dobu více než 25 let. Reagovala vždy na danou situaci a přetvářela se.
Dohody jsou důležité, ale nesmí být samoúčelné. Žádná dohoda či zákon nesmí stát nad lidskými právy, nad právem na život a nad lidskou důstojností. Dodržování zákonů, které vede k újmě na zdraví, masovým vraždám či dokonce genocidě je nejenom neetické – je zločinné!
Celé Norimberské procesy, které probíhaly po druhé světové válce, se potýkaly právě s tímto problémem. Vždyť většina zúčastněných na holocaustu neporušovala žádné zákony. Oni byli jen jejich vykonavateli. Nikdo z nás ale asi nepochybuje, že tito váleční zločinci, kteří byli odsouzeni, byli zločinci, i když dodržovali tehdy platné zákony. Jak tedy mohli být odsouzeni? Nad každým zákonem, nad každým právním aktem či smlouvou stojí lidská práva.
Lidská práva jsou tím kompasem, který když ztratíme, budou naši potomci nevěřícně kroutit hlavou, jak se jejich otcové a matky mohli dopustit násilí proti bezbranným lidem. Jak si mohli zvolit prezidenta, který se vysmívá lidským právům a ústavě vlastní země. Jak je to možné, že jsme mohli tak klesnout? Chceme to?
Nebo si chceme ponechat nadhled a krizi řešit věcně třeba tím, že si položíme otázku, proč Putin a Asad bombardují civilní obyvatelstvo v Sýrii, které potom prchá k nám do Evropy? Řešit důsledky je důležité, ale důležitější je vyřešit příčinu.
Na závěr si dovolím citovat z preambule naší ústavy: My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.
