Knihkupectví Miroslavy Němcové FOTO: archiv MN
FOTO: archiv MN
Senátorka Miroslava Němcová v knize nazvané První dáma české politiky popisuje, jak složitý byl pro ni konec 80. let. Bojovala tehdy s vážnou nemocí. Rok 1989 ale všechno radikálně změnil a štěstí z nově získané svobody jistě přispělo k jejímu uzdravení. Poté se Miroslava Němcová rozhodla založit knihkupectví. A i díky němu nakonec vstoupila do ODS. Přečtěte si ukázku z knihy, která vychází 10. prosince a již nyní je k dispozici na e-shopu FORUM.
Atmosféra 80. let se v České republice z dnešního pohledu často zlehčuje. Jaká doba to byla pro vás?
Rozhodně ji nevnímám nijak pozitivně. Myslím si, že ten, kdo tohle říká, má na mysli to, že skončily prověrky, kdy byli lidé vyhazováni z práce a účty se vyřizovaly ve velkém. Ale permanentní strach z toho, jak žít, trval neustále. S manželem jsme již měli syna a věděli jsme, že my nejsme rodina, díky které by mohl mít nějakou úspěšnou kariéru. Báli jsme se, že nebude moci studovat a nebude mít perspektivu do budoucna. A samozřejmě nesvoboda. Nebylo možné cokoli říci někde venku nebo mezi kolegy v práci. Člověk se neustále přizpůsoboval poměrům. Dělali jsme to vědomě. Něco jiného jsme si mysleli a něco jiného jsme říkali. Po materiální stránce, kterou sice nevidím jako nejdůležitější, ale hraje svůj význam v životě každého, bylo všechno ponuré a nedostupné. Člověk si nemohl jen tak koupit ledničku, která se mu rozbila. Existovaly stálé obavy a vůbec na to nevzpomínám dobře. S výjimkou momentů, kdy jsme se uzavřeli do sebe jako rodina a přátelé. To jsme si pochopitelně užili spoustu legrace, dostali jsme se občas do Budapešti na výstavy, tam byl vzduch o něco svobodnější. Byli jsme oslněni tím, že tam je třeba pekárna nebo nějaký jiný normální obchod. I tak jsou 80. léta dobou úzkosti.
Kdy jste si poprvé řekla, že by se situace mohla změnit?
Byli jsme pořád relativně mladí, takže jsme se nevzdávali. Neříkali jsme si, že se nedožijeme změny. Pořád jsme nějakou naději bez pevných obrysů měli. Pro mě tato naděje plynula z toho, mezi jakými lidmi jsem se pohybovala. Občas jsme se komunistům dokázali zasmát, mluvili jsme o všem, co se dělo, a společně popisovali jejich absurdní způsoby, jakými společnost vedli. Stále jsem si říkala, že dokud o tom mluvíme a popisujeme si to, víme, že je to špatně, a že chceme žít někde, kde je to dobře.
Poprvé jsem si to víc uvědomila, když jsme poslouchali Svobodnou Evropu. Někdy jsme také chytali obraz televize z Vídně. Začalo se nám zdát, že komunisté jsou po smrti Brežněva stále bezradnější, a zdálo se, že se sovětské impérium sype zevnitř. Nevygenerovali nikoho silného, kdo by byl představitelem socialistického bloku. Říkala jsem si, že jestliže z klobouku tahají Andropova nebo Černěnka, sami nevědí, co dál. Neuměla jsem to samozřejmě dát do všech souvislostí a další vývoj časově ohraničit, ale myslím si, že právě toto byla chvíle, kdy jsem začala doopravdy doufat.
Na konci 80. let jste ale byla nemocná, a tak musela politika jít stranou.
Ano, v roce 1988 mi lékaři zjistili rakovinu. Léčila jsem se v Brně, tehdy se tomu říkalo Na žlutém kopci. Léčba začala na přelomu září a října 1988 a celý rok 1989 jsem ještě nechodila do práce a trvala rekonvalescence.
Sametovou revoluci jste tedy sledovala doma?
Ano, částečně. 17. listopadu mám narozeniny, a tak jsme s manželem otevřeli víno, ale nikam jsme nešli – chtěli jsme sledovat, co se děje. Už předtím jsme viděli východní Němce v Praze a pak jsme každý den seděli u televize a hledali cokoli na všech možných kanálech, abychom se dobrali nějaké informace. Tak tomu bylo i tehdy. Začaly přicházet první zprávy z Prahy. Náš syn v roce 1989 nastoupil v Praze na medicínu. Stejně jako jiní rodiče jsme chtěli vědět, jestli je v pořádku. Mobilní telefony nebyly, dovolat se na kolej z pevné linky bylo vyloučené. Pak se najednou objevila zpráva, že na demonstraci zemřel student. To jsme trochu propadli panice, ale nedalo se nic dělat. Dvacetkrát za hodinu jsme marně telefonovali a další dny jsme prožívali v hrůze. A pak jsme si řekli že jedeme do Prahy. Ovšem ještě než jsme se tam vydali, fakulty začaly vysílat studenty s letáky domů na venkov, a tak syn dorazil do Žďáru. Pak už byla demonstrace v Praze na Václavském náměstí, to jsme chtěli zažít, ať se děje, co se děje. Měla jsem tehdy ještě problém vydržet delší dobu stát, i tak jsme ale jeli. A to jsme věděli, že všechno padlo a začala nekonečná euforie. Byli jsme si jistí, že tahle éra končí a že nic horšího prostě přijít nemůže.
Jak probíhala revoluce na menším městě?
I tam se lidé scházeli, každý chtěl mít informace. Všichni jsme si s vykulenýma očima šeptali, co všechno se dozvídáme. Hned se objevilo pár lidí, kteří zorganizovali první setkání na náměstí. Nikdo neměl žádné mikrofony ani nic dalšího. Nakonec nám pomáhal tamní chartista Vít Bohumil Homolka. Známe se velmi dobře, je to muzikant a podařilo se mu sehnat nějaké ozvučení. Vzpomínám si, jak jsme první večer stáli na náměstí, bylo nás tam dvacet nebo třicet a kolem postávaly figury – estébáci. Nevěděla jsem, kdo je estébák nebo není, ale byli tam. Na druhé setkání přišlo víc lidí a pak přišla generální stávka a náměstí bylo plné. Byla to neuvěřitelná rychlost! Všem nám to došlo, byl konec.
Dnes si lze těžko představit, jak se lidé tak rychle a efektivně všechno dozvěděli, když pořádně neměli telefony, natož sociální sítě.
První protesty byly úplně bez domluvy. Lidé přišli spontánně do centra a čekali, že se něco bude dít a že se něco dozvědí. Takže se na náměstí soustředili přirozeně. Někteří z nás se prostě potřebovali zvednout, někam jít a dát najevo, že vnímáme, že se něco děje. Pak jsme si řekli, že se sejdeme zase. První, co bylo opravdu moderované a naplánované, byla stávka. I bez organizace to ale funguje. Není to tak, že bez dnešní techniky se nelze dorozumět. Instinkty máme všichni. Když se mění svět, nemůžete zůstat doma.
Později vzniklo Občanské fórum, Václav Havel se stal prezidentem… Kdy jste si vy sama řekla, že byste se mohla angažovat v politice?
V roce 1992 jsem otevřela knihkupectví. Když jsem říkala, že v mládí jsem nevěděla, co chci dělat, po sametové revoluci byl právě tohle můj sen. Chtěla jsem prodávat knihy. Literatura a knížky, to bylo něco, jako když děti chodí kolem cukrárny. Dlouho jsem zvažovala, co budu dělat. Nikdo nic nevěděl. Neexistovaly žádné start-upy, žádné rady, jak začít podnikat, jak třeba vést účetnictví. Čtyřicet let neexistovalo soukromé podnikání a to jediné, co jsme se naučili, bylo hospodařit s platem, který jsme měli doma. Takže jsem se trochu bála. Pořád jsem byla v invalidním důchodu. Ale právě rok 1992 byl zlomový: otevřela jsem a byl to první krok k naprosté změně mého života.
Bylo složité vůbec začít? Jak jste sehnala prostor?
To bylo součástí úvah, jestli to celé můžeme zvládnout a jak to celé udělat. Obcházeli jsme s manželem Žďár, kde už nějaké obchůdky existovaly a soukromá sféra se probouzela. Občas jsme někde zazvonili a zeptali se na prostor, který se nám zdál vhodný. Bylo to období, kdy navíc nikdo neznal hodnotu podnikání, mnozí lidé si mysleli, že knihkupec si může dovolit nájem jako zlatník, bankéř nebo někdo takový. Naráželi jsme na nereálné představy nájmu, jehož únosnou výši jsme si dopředu alespoň přibližně spočítali. Hledali jsme dál, až nám pomohl náš blízký přítel, který měl dům na náměstí. Prostor je to historický asi z 15. století a dal se adaptovat na obchod. Rodinu jsme přesvědčili. Získali jsme obchod na nádherném místě, v nádherném domě. Tak pro mě začalo seznámení s opravdovým, svobodným světem. A protože se moje knihkupectví postupem času stalo místem, kam lidé rádi chodili, ač ve Žďáru v té době bylo pět knihkupců, vyplynulo z toho, že za mnou přišli lidé z místní Občanské demokratické strany a zeptali se mě, jestli nechci kandidovat v komunálních volbách.
