Usáma bin Ládin (vlevo) a Ajmán Zavahrí v roce 2011 v Kábulu FOTO: Hamid Mir, wikimedia, CC BY-SA 3.0
FOTO: Hamid Mir, wikimedia, CC BY-SA 3.0
Za prvé je to otázka, nakolik likvidace vůdce Al-Káidy ovlivnila bezpečnost Spojených států amerických a Západu jako celku. Za druhé je zde otázka současných a budoucích vztahů USA s vládou Afghánistánu vedenou hnutím Tálibán. Za třetí byl zásah testem schopnosti USA zasahovat i v místech, z nichž se americká armáda stáhla.
Pokud jde o první dimenzi, nelze nevidět, že Al-Káida je dnes něčím jiným než před dvaceti lety. Organizace, která realizovala historicky nejvelkolepější a nejúspěšnější ze všech džihádistických útoků proti Spojeným státům, nepředstavuje momentálně pro Západ akutní nebezpečí. V zájmu záchrany před totálním zničením či vytlačením z Afghánistánu a Pákistánu musela radikálně změnit svůj modus operandi.
Její priorita se z globálních teroristických útoků a operací ve vzdálených zemích přenesla na podporu lokálních džihádistických skupin v jižní a střední Asii a podněcování nenávistných protizápadních postojů. Tento posun pomohl Al-Káidě vybudovat odolnost založenou na decentralizaci jejích struktur a umožnil přežít masivní údery, které jí armády Spojených států a jejich spojenců zasadily.
Posun ve strategii byl vynucen i efektivitou západních zpravodajsko-policejních operací zaměřených na snižování schopnosti Al-Káidy útočit na evropské a americké půdě. Rok 2011, kdy Zavahrí převzal vedení od Usámy Bin Ládina, by se dal označit jako počátek konce války Al-Káidy na Západě. Skupina žije dále jako jakási „franšíza“ regionálních milicí s místní agendou v zemích, jako je například Somálsko. Již deset let však úspěšně neprovedla žádný opravdu závažný, masivní útok na Západ. Celkově se do roku 2020 počet džihádistických spiknutí a útoků menšího rozsahu v Evropě snížil na polovinu ve srovnání s rokem 2016. Příliv zahraničních bojovníků pro Al-Káidu vyschl.
Zavahrí nedokázal získat takovou podporu/legitimitu mezi mnoha džihádistickými skupinami jako dokázal jeho někdejší šéf a předchůdce. I on bojoval proti Sovětům v 80. letech, ale nevydobyl si tehdy takovou slávu. Byť je vzdělaný, postrádal i Bin Ládinovo rétorické umění a charisma. Změněná situace vedla i čelní zpravodajce (například ředitele Národního zpravodajství – DNI) k závěrům, že Al-Káida pravděpodobně nebude v dohledné době schopna iniciovat ze svého útočiště v Afghánistánu útoky proti Západu.
Že byl vůdce Al-Káidy zabit, může přispět k lokální stabilizaci. A to právě s ohledem na taktiku sdílet své know-how s lokálními džihádistickými skupinami. Nicméně nedá se říct, že by došlo k akci zásadního bezpečnostně-strategického významu pro Washington a jeho spojence. Další dvě z dimenzí jsou tedy možná relevantnější.
Vztah USA a Tálibánu je velmi dlouho komplikovaný. Prošel různými fázemi od války, nesmiřitelného boje přes jakousi operační pauzu až po vyjednávání, které vyústilo v dohodu v katarském Dauhá avizující stažení Spojených států a spojenců. Odchod Spojených států z Afghánistánu měl podle mého názoru svou logiku a racionalitu. V neposlední řadě jím USA přenesly afghánskou tíhu na dva hlavní rivaly, Rusko a Čínu, jak jsem o tom psal již dříve.
I po stažení vojsk si USA uchovávají k Tálibánu komunikační kanály a drží si část ekonomicko-finančního vlivu. Doslova před pár dny proběhlo jednání USA-Tálibán v uzbeckém Taškentu o uvolnění rezerv afghánské centrální banky. Po útoku amerického dronu na dům Zavahrího v Kábulu se obě strany obviňují z porušení dohod v Dauhá. A skutečně je obě strany také porušily. Tálibán poskytováním úkrytu teroristovi, o jehož přítomnosti musel vědět. Dům měl dokonce patřit jednomu z vysokých představitelů Tálibánu. Spojené státy útokem – byť podle mého osobního mínění zcela oprávněným – na území ovládané Tálibánem, jedním ze signatářů dohody.
Pro Tálibán se navíc jedná o ponížení. I proto se před místním obyvatelstvem snažil skoro dva dny tajit, kdo byl terčem amerického úderu. Jak se celá tato situace projeví na vztahu USA a Tálibánu, si ale budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Až opadnou vášně, může se i pro Tálibán ukázat, že jej USA zbavily horkého bramboru.
V neposlední řadě byla operace excelentní ukázkou schopnosti Spojených států zasáhnout na území, které už neovládají (tzv. over the horizon counter-terrorist strike). Právě před ztrátou této schopnosti v důsledku příliš rychlého stažení vojsk varovali mnozí kritici tehdejšího rozhodnutí Bidenovy administrativy. Bezpečnostní síly teď ukázaly, že toho schopny jsou. Musela to být velmi náročná operace: Vystopovat Zavahrího, určit moment, kdy na něj nejlépe zaútočit tak, aby nedošlo ke kolaterálním ztrátám, a neztratit při tom své informační zdroje dříve, než k akci dojde. A to vše v tak komplikovaném prostředí, jako je centrum Kábulu. To je parádní výkon.
Ostatně prezident Biden si v projevu nenechal ujít příležitost, aby konstatoval, že USA jsou schopny takto zasahovat kdekoliv. Jistě se mu hodí, jak je za to chválen. Mnoho oslnivých úspěchů Biden totiž ve Střední Asii či na Blízkém východě nemá. Naopak jeho počínání spíše připomíná tanec mezi vejci. Tedy mezi proklamacemi z předvolebního boje proti Trumpovi (ohledně Íránu, Saudské Arábie, Turecka, Izraele) a skutečným výsledkem.
Írán své jednání nezměnil, se Saudskou Arábií dost dobře přerušit vztahy nelze, s Tureckem nedokáže Bidenova administrativa jednat o nic snadněji než ta Trumpova a Izrael je americkou neakceschopností připomínající časy Obamy spíše znejistěn. Takže zářez na pažbě v pravou chvíli. Jak se projeví v dlouhodobějším horizontu, ukáže až čas.
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty.
