Do čela dvou malých evropských zemí, Bulharska a Moldavska, se minulou neděli postavili politikové typu Donalda Trumpa. V Rakousku se nejspíš stane prezidentem populistický nacionalista a další vede v průzkumech v Nizozemsku.
Podobní lidé dostihují hlavní prezidentské kandidáty ve Francii a Itálii, píše na serveru Bloomberg View ruský novinář Leonid Beršidskij.
Pravice rozhodně zažívá obrodu. A nejen dnes – místní „Trumpové“ zaznamenali už dříve úspěchy v Británii, Polsku, Maďarsku či Turecku. Přesto by Evropská unie navzdory všem svým chybám mohla být schopná vypořádat se s tímto jevem konstruktivně.
V Bulharsku vyhrál prezidentské volby bývalý velitel letectva Rumen Radev, jehož předvolební kampaň se – podle Beršidského až děsivě – podobala té americké. Tento nováček v politice chce bojovat proti korupci a zavřít hranice uprchlíkům. Kritici ho označují za ruskou loutku, což Radev stejně jako Trump popírá. Chválí však Trumpa, že chce s Ruskem zlepšit dialog. I v Moldavsku se stal prezidentem proruský kandidát Igor Dodon, ale ten má značné politické zkušenosti. I on je však stejně jako Radev levičák, chce bojovat proti korupci a prohloubit vztahy s Ruskem.
Norbert Hofer z ultrapravicové Svobodné strany Rakouska má těsný náskok před Alexanderem van der Bellenem ze strany Zelených. Druhé kolo prezidentských voleb se bude opakovat, protože to předchozí, které vyhrál van der Bellen, zrušil rakouský ústavní soud. Tyto tři příklady vypadají o něco méně zlověstně, když uvážíme, že v Bulharsku, Moldavsku a Rakousku nemá prezident velké pravomoci, píše Beršidskij a dodává:
Ani v Nizozemsku nemusí být ultrapravice po březnových parlamentních volbách úspěšná. Přestože v průzkumech vede protipřistěhovalecká a protievropská Strana pro svobodu Geerta Wilderse, který je rovněž fanoušek Putina, nedostane se zřejmě k moci, ani kdyby vyhrála, protože nenajde koaličního partnera. A náskok před liberály současného premiéra Marka Rutteho má jen tříbodový.
Totéž lze říct o italském Hnutí pěti hvězd, kterému chybí k dostižení Demokratické strany premiéra Mattea Renziho už jen pět procent. I kdyby nad ní zvítězilo jak v referendu o politických reformách 4. prosince, tak v příštích volbách, není jisté, že povede kabinet. A i kdyby náhodou ano, Italové je možná brzy vyženou – jsou známí tím, že mají s vládami malou trpělivost.
Letošní a loňské Španělsko je příkladem toho, co se v evropské demokracii stane, když zesílí populistická opozice. Po mnoha měsících marného vyjednávání, politických bojů, opakovaných voleb a neúspěšných koaličních rozhovorů je premiérem opět konzervativec Mariano Rajoy. Má ale jen menšinovou vládu, a tím i velmi omezenou možnost prosazovat zákony. Tak to v Evropě chodí – systém je komplikovaný, protože vítěz nebere vše, ale zajišťuje zastoupení prakticky každému, kdo se politicky angažuje.
I když se v několika málo evropských zemích pravicoví populisté k moci dostali, parlamentní demokracie je v nejdůležitějších okamžicích často drží na uzdě. Například v Polsku v říjnu neprošel úplný zákaz potratů díky masovým protestům levicové opozice. Jinak to však může být ve Francii, která patří k nemnoha evropským státům s většími prezidentskými pravomocemi.
Podle průzkumů je po středopravém kandidátovi Alainovi Juppém druhou nejpopulárnější uchazečkou o prezidentský post předsedkyně ultrapravicové Národní fronty Marine Le Penová. Juppého náskok je však velký a navíc by pro něj v druhém kole patrně hlasovala i francouzská levice, takže Juppé by Le Penovou bez problémů porazil.
Všechny průzkumy se ale stejně jako ve Spojených státech mohou mýlit a pravice se k moci v Evropě dostane. Přesto neexistují důkazy, že se to stane. Ultrapravicové strany jsou skoro ve všech parlamentech v Evropě v menšině – tak jako na pochodu protipřistěhovaleckého Švédského hnutí odporu Stockholmem bylo nakonec víc jeho liberálních oponentů a na shromáždění odpůrců uprchlíků v Německu bývá zase minimálně stejný počet těch, kteří běžence hájí.
To samozřejmě neznamená, že by hlavní politické strany měly ultrapravici ignorovat. Ve většině zemí Evropy se zřejmě zpřísní pravidla pro azylanty a migranti budou dostávat menší pomoc.
Když budou mít pravicové síly větší zastoupení v zákonodárných sborech, bude růst i tlak na vlády, aby zmírnily postoj vůči Rusku – novému spojenci ultrapravicových stran, které Moskva využívá k propagandě a přinejmenším v případě francouzské Národní fronty jim posílá i peníze.
Ani tyto změny však žádnou revoluci nepřinesou. Budou jen znamením určitého přeskupení v reakci na posun voličů doprava. Ze střednědobého pohledu by bylo pro Evropskou unii ozdravující, kdyby populisté získali větší zastoupení a byli víc vidět. Zničilo by to aroganci a přílišnou sebedůvěru evropských centristů dlouho předtím, než by byli donuceni neslavně odejít tak jako američtí demokraté.
V bouřlivé době má jemnější, neostře definovaný, hůře ovladatelný a méně stabilní politický model zřetelné výhody oproti modelu jasně vymezenému – pírko zkrátka nedopadá na zem tak prudce jako dělová koule, uzavírá Leonid Beršidskij na serveru Bloomberg View.
