Tomáš Tatranský (TOP 09) je od loňského listopadu místostarostou Prahy 8 pro školství a sociální prevenci, současně se věnuje práci s předluženými lidmi. Deník FORUM 24 mu položil několik otázek v souvislosti s právě schválenou novelou insolvenčního zákona.

Kromě své politické činnosti se věnujete i práci s předluženými lidmi s trestní minulostí – co vám tato práce dává?

Smysl této práce možná není úplně všem zřejmý na první pohled, ale spočívá zejména ve snižování recidivy. Jinými slovy se snažím napomáhat tomu, aby se lidem, kteří opět chtějí začít žít řádný život poté, co se dostali na okraj společnosti – do vězení, do „šedé ekonomiky“ či do „záchytné sítě“ sociálních dávek -, dostalo účinné a kvalifikované pomoci, aby se mohli postavit na vlastní nohy, to znamená aby si našli legální práci a aby podle svých možností spláceli své dluhy.

Patří mezi vaše klienty i lidé ve výkonu trestu odnětí svobody?

Zde musím upřesnit, že s výjezdy do věznic jsem před několika týdny skončil a i práci s klienty na svobodě jsem omezil na pár hodin týdně, abych mohl svědomitě plnit své povinnosti na radnici Prahy 8. Vězně jsem ale ještě v nedávné minulosti navštěvoval pravidelně a práce s nimi mě přivedla k přesvědčení, že trest odnětí svobody musí být vždy dávkován velmi obezřetně, aby neposlal potrestaného na fatální šikmou plochu doživotní či dlouhodobé recidivy, která neprospívá nikomu. Smutným, až absurdním jevem, který je navíc bohužel velmi častý, jsou lidé, kteří „sedí“ za neplacení výživného. Ve vězení tito lidé nejsou schopni umořovat dlužné výživné, případně, pokud ve vězení pracují, výživné splácejí velmi neuspokojivým tempem, což vede jen k frustraci neplatičů i příjemců výživného. Řešením samozřejmě není rezignovat na trestání těch, kteří porušují zákon, ale – čistě z pragmatických důvodů – více uplatňovat alternativní tresty, aby se minimalizovalo vypadávání lidí z běžného trhu práce.

Jak by se měl stát chovat k předluženým lidem?

Stát by samozřejmě nikdy neměl vysílat do společnosti signály, že neplatit dluhy je v pořádku a že předlužení lidé jsou oběťmi špatného systému. Zároveň by stát měl dbát na prevenci, tedy na výchovu k finanční gramotnosti již na základních školách, na osvětu a na kultivaci právního prostředí, v němž jsou poskytovány úvěry. Pokud jde o pravidla pro provádění exekucí, určitě je dobře, že nejsou pro dlužníky příliš „měkká“, na druhou stranu by tvrdost exekucí neměla dlužníky vést k přesvědčení, že východiskem pro ně je „utéct ze systému“ a svým věřitelům nesplácet vůbec nic. Konkrétně mi v našem právním rámci chybí účinná ochrana nezabavitelné částky na bankovním účtu dlužníka v exekuci – podle mého názoru bychom se měli inspirovat v Německu, kde existuje možnost „chráněného účtu“, kde osoba v exekuci může mít minimální částky, které jí ze zákona náleží. Problematická, konkrétně řečeno extrémně nízká, je i ona nezabavitelná částka: sice se odvíjí od výše čisté mzdy, je však zastropována tak, že dlužníky fakticky demotivuje hledat si práci s vyšší mzdou či dokonce pracovat legálně. Maximální výše nezabavitelné částky pro osobu s přednostními pohledávkami vymáhanými v exekuci a bez vyživovaných osob činí aktuálně 9 643 Kč měsíčně – pro ilustraci: tato částka je stejná pro osobu s čistým příjmem 20 tisíc i pro osobu s čistým příjmem 30 tisíc. Radikální změnou k lepšímu by bylo nastavit tento systém tak, aby dlužníkovi v exekuci zbývala vždy poměrná část jeho čisté mzdy, umírněnější variantou – k níž bych se osobně přikláněl – by bylo poněkud navýšit strop pro nezabavitelnou částku, například na úroveň minimální mzdy či někam okolo této úrovně.

Parlament 22. 1. 2019 schválil dlouho očekávanou novelu insolvenčního zákona – jak ji vnímáte?

Když situaci trochu zjednodušíme, můžeme konstatovat, že do „finálního rozstřelu“ se po mnoha peripetiích dostaly dva návrhy: senátní a poslanecký. Někteří moji kolegové pracující s předluženými osobami, kteří plédovali pro senátní variantu, se na mě teď možná budou zlobit, ale osobně jsem rád, že schválena byla poslanecká verze, která de facto garantuje, že oddlužení bude umožněno pouze těm, kteří splatí během pěti let, kdy osobě v osobním bankrotu běží splátkový kalendář, alespoň část svých dluhů. Senátní návrh by totiž oddlužení umožnil i těm, jejich čistý příjem by po odečtení nezabavitelné částky stačil právě jen na pokrytí nákladů insolvence, tj. na odměnu insolvenčního správce, čili těm, u nichž by se míra uspokojení pohledávek věřitelů limitně blížila nule. I schválená poslanecká varianta „prolamuje“ (stejně jako neschválená senátní verze) dosavadní hranici 30 procent v tom smyslu, že soud může nově oddlužit i osobu, která po pěti letech v insolvenci splatila méně než 30 procent svých dluhů, pokud vstoupila do oddlužení s předpokladem, že bude posílat na umořování dluhů částku alespoň ve výši odměny insolvenčního správce (ta činí 1089 Kč měsíčně vč. DPH), a pokud do oddlužení vložila i veškerý svůj majetek. Povinnost zpeněžení veškerého (případného) zbytného majetku pro všechny dlužníky, kteří aspirují na oddlužení splátkovým kalendářem, je ostatně další novinkou této právě schválené zákonné úpravy, kterou kvituji.

Nepřehlíží přesto tato právě schválená novela legitimní zájmy věřitelů?

Legitimní zájmy věřitelů jistě nikdo ze zákonodárců nezpochybňuje a všichni – či skoro všichni, asi s výjimkou anarchistů – bychom určitě byli rádi, kdyby všichni nakonec zaplatili všechny své dluhy i se zákonnými úroky a s přiměřenými náklady na vymáhání. V reálném světě se však někdy bohužel kvůli nejrůznější souhře okolností stává, že člověk se dostane do dluhové pasti, z níž by se – nebýt právě institutu oddlužení – už do konce života nedostal. Právě schválená novela, pro kterou hlasovalo 181 ze 186 přítomných poslanců, je dle mého názoru – a uznává to, což je dobře, i Česká asociace věřitelů, které se naopak logicky nelíbil senátní návrh – přiměřeným výrazem humánního postoje státu k nešťastníkům, kteří spadli do dluhové pasti, a zároveň rozumným kompromisem mezi legitimním zájmem věřitelů, aby jejich pohledávky byly splaceny v co nejvyšší možné míře, a stejně tak legitimním zájmem celé společnosti, aby ubylo frustrovaných předlužených lidí, kteří přestali věřit v systém, nejsou schopni spořádaného rodinného života, jsou bez legálních a tudíž zdaněných příjmů a mají tendenci uchylovat se k trestné činnosti. Předpokládám tedy, že – pokud novelu podepíše pan prezident – efekt nových pravidel pro osobní bankrot bude v konečném důsledku pozitivní pro naši společnost jako celek.