Minulý týden se lídři členských států EU sešli v Sibiu, aby diskutovali o budoucnosti evropské integrace. Ta se podle mnohých politiků i analytiků ocitla ve slepé uličce a přešlapuje na místě. Ze stejných úst se často ozývají i hlasy, varující před rizikem dezintegrace. Leitmotivem těchto úvah není strach z brexitu, ale dojem, že pokud se z Evropské unie zrovna neozývají vznešená slova a nedějí se v ní velké činy, je s integrací něco špatně. Z tohoto pohledu musel rumunský summit přinést zklamání, protože přešlapování neopustil a nikam nevykročil. Ve skutečnosti je to ale dobře.
Za prvé, zcela mylný je výchozí předpoklad, že více integrace rovná se lepší a efektivnější integrace. Tuto rovnici, protežovanou tzv. neofunkcionalisty, politická spolupráce v Evropě stokrát vyvrátila. Výhody integrace můžeme poměrně snadno dokázat v ekonomice (s odkazem na vývoj v konkrétním sektoru), ale rozhodně ne v agendách typu občanství, sociální politika či vzdělávání, nebo dokonce v citlivých oblastech, jako je zahraniční politika či bezpečnost. Nehledě na to, že politická integrace potřebuje pro svůj úspěch jiný typ aktérů než integrace ekonomická. Takoví aktéři ale v Evropské unii jednoduše chybí.
Za druhé, více integrace nepředstavuje ani automatický lék na hrozbu dezintegrace. Jádro starých členských států v 90. letech minulého století přijalo za svou myšlenku, že chce velkou Evropskou unii, takže musí akceptovat také fakt, že řada věcí, o kterých evropská politická avantgarda sní, půjde buď pomalu, nebo vůbec. Odpor se koneckonců nezvedá ani tak v nových, jako spíše v tradičních členských státech. O vlivu, kterého dosáhly populistické strany v Rakousku, Finsku či Dánsku se jejich středoevropským příbuzným může jen zdát.
Pauza ještě nikdy nikomu neublížila
Za třetí, v Evropě zatím žádná reálná dezintegrace neprobíhá a neexistují náznaky, že by v dohledné budoucnosti měla začít. Jsou-li za hrozby vydávány rostoucí populismus v národních státech, migrační krize, brexit či problémy v Eurozóně, lze konstatovat, že EU si se všemi těmito riziky zatím dokázala velmi dobře poradit: Brexit se díky monthypythonovským kvalitám britské politické scény stává spíše brinem (Brexit In Name Only – Brexit pouze názvem). Migrační krizi, stejně jako krizi Eurozóny EU ustála (což není totéž jako konstatování, že obojí úspěšně vyřešila!). Populismus se v řadě případů relativně kultivoval díky tomu, že strany získaly podíl na moc.
Do obrazu lidového povstání proti integraci navíc nesedí fakt, že ji dnes podporuje zdaleka nejvíce voličů za poslední roky. A zapomenout nelze ani na to, že řada zmíněných problémů nesouvisí s evropskou integrací, a je spíše výsledkem vývoje v jednotlivých státech. Může to znít provokativně, ale vzhledem k danostem je dnešní evropská integrace vlastně příběhem úspěchu.
Proponenti hlubší a rychlejší integrace se mohou utěšovat tím, že před evropskými volbami není čas na ambiciózní scénáře, nebo že do rozseknutí brexitu jsou všechny diskuse o budoucnosti integrace bezpředmětné. Doufám, že alespoň představitelé členských států pochopili, že přešlapování na místě je dnes pro vývoj EU rozumnější než trvání na omšelé a nebezpečné metafoře, že integrace je jako bicykl, z něhož jezdec, který nešlape dostatečně rychle, spadne. Kdo jezdí na kole, ví, že občas je dobré zastavit a chvíli stát. Ani cyklistovi, ani kolu se kvůli tomu nikdy nic špatného nestalo. Cyklista nanejvýš zjistil, že jede do kopce, a možná by se tedy hodilo zařadit lehčí převod.
