Když jsem viděl nedělní průzkumy veřejného mínění a jejich interpretaci z Babišova tábora, tak jsem vzpomněl na osvědčenou pravdu, a sice tu, že slovo lež má tři stupně – lež, hnusná lež a statistika. Tou největší lží bývá velmi často rafinovaná polopravda, takový mix klamu a reality. Na tom staví různí stratégové dnešních hybridních válek. Takovou domácí mutaci hybridní války s námi vede majitel a vůdce Anofertu. Lež se za jeho éry stává normou, novým řádem, je zároveň základním produktem jeho existence. On dobře ví, že jeho lež nesmí prohrát, nemůže si dovolit porážku. A tak jedna lež následuje další a další.

Mimoděk se nám vybavují postavy různých diktátorů a tyranů z dávné i ne tak nedávné minulosti. I oni sahali po tzv. velké národní lži, která byla jejich oporou a spojencem. Národ přeci touží po vládě tvrdé ruky, po nemilosrdné obhajobě velkých národních zájmů, po klidu na práci, po eliminaci všeho cizího. Tragikomické je na tom to, že tyto kategorické imperativy pronášel kdysi německému lidu jeden Rakušan, no, a i dnes bychom nalezli obdobný paradox, který se týká nás. Rozhodnutí zavést konečně ten pravý pořádek ve skutečnosti neznamená nikdy nic jiného než se povýšit na pána druhých a omezovat je.

Dnes jsem se zastavil v jednom velkém knihkupectví a našel jsem tam celkem pět knih, které se věnují příběhu uchvatitele moci Andreji Babišovi. Je to kniha Tomáše Lemešaniho – Z Bureše Babišem, dále titul Boss Babiš Jaroslava Kmenty, Babiš – Příběh oligarchy Tomáše Perglera, Žlutý baron autorů Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky a novinka Pavla Šafra a Johany Hovorkové s názvem Obrana před Babišem. Mohu k tomu přidat i texty k tématu na www.forum24.cz/autor/petr-havlik/ a celou řadu dalších článků mnoha autorů. Chtělo by se hlasitě zvolat, že již bylo vše řečeno a napsáno. Fakta hovoří jasnou řečí. Jenže proti nim stojí obludná lež, náramně silná, bezmezně bohatá a schopná doslova čehokoliv. Krom toho si gigantickou manipulací stále udržuje falešný odér novosti, držíce se zásady, že nové lži se poslouchají lépe než staré pravdy.

Lhář bývá téměř vždy schopen i dalších faulů, úskoků a zločinů. Připadá mu to jen jako přirozené pokračování jeho lživého konstruktu. On už jinak ani nemůže, na to je hodně zbabělý, aby se podíval pravdě do očí, přiznal si ji, a vyvodil z ní pro sebe důsledky. Lže vlastně nepřetržitě a to vědomě, cynicky a bezohledně. Sociopati to tak mají nastavené. Nečekejme od něj žádné pokání. Jeho občasné plačtivé emoce jsou jen pečlivě připravenou hereckou etudou. Do svých lží je připraven ponořit úplně každého, včetně své rodiny. Sekta (jeho věrná kamarila) je vždy připravena hájit svého guru. Jejich repertoár je stále stejný a vlastně i čitelný – útok, emoce a oslava úspěchů. Prchal a hoši z Mafry udají tón a už to frčí.

O skutečné síle demokratické společnosti vlastně rozhoduje schopnost a odvaha nenechat se mega lhářem umlátit. Nevzepřít se lháři je stejná neřest jako samotné lhaní. Tohle není jen nějaká epizoda českého příběhu. To je bez nadsázky zlomový okamžik. Civilizovaný svět se ptá, zda a jak tuto vážnou osudovou zkoušku Češi zvládnou, doufaje, že ještě nejsme mixem ruské gubernie a čínské kolonie. Zvnějšku to tak už vypadá. Bohužel. V zemi, kde státní aparát neslouží lidem, nýbrž jedné firmě a jejímu vůdci, to začíná mít rysy polodemokracie a polodiktatury podle ruského a čínského vzoru. A začíná to tolerovanou a akceptovatelnou lží.

Moc prostě chutná a absolutní moc chutná absolutně, a lež je její základní pracovní nástroj.