HISTORIE / „Nemusíme nikam jezdit, protože nejkrásnější vidíme z oken a všechno ostatní máme ve sbírkách,“ pronáší na Pražském hradě jeden z nejslavnějších panovníků naší historie, římský císař, uherský, chorvatský a český král Rudolf II. Praha se díky němu těší neobyčejné slávě, upínají se na ni zraky veřejnosti téměř z celého světa.

Její věhlasná éra jako mocenského centra celé říše ale měla brzy skončit a spolu s ní i čas hvězd, tajemné alchymie a magických záhad. Lesk zlaté Prahy začal pomalu pohasínat ruku v ruce s tím, jak Rudolfa II. soužily stále úporněji choroby, fyzické i psychické. A že jich tento vroucný milovník vědy, umění a svobodného hledání univerzální pravdy o životě a světě ale měl. 

Nevypočitatelný a psychicky labilní

O Vánocích roku 1611 se začala mezi lidmi šířit zpráva, že Rudolf II. vážně onemocněl. V té době byl již více než půl roku potupně zbavený své moci, královských korun se musel vzdát ve prospěch svého bratra Matyáše. Zbyl mu pouze formální titul císaře a také slib, že může zůstat bydlet na Pražském hradě. Útěchu hledal skleslý, nemocný muž ve svých bohatých sbírkách umění, ostatně jako vždy v těžkých dobách. Už mu však nebylo přáno užívat si jich dlouho.

Během panování mu politické postavení a moc kromě prchlivé a podezřívavé povahy podkopávala také psychická nemoc, jejíž první známky se začaly projevovat už v roce 1578. „Svým povahovým založením byl Rudolf melancholik; jeho nervová soustava byla slabá a Rudolf sám se staral, aby ji ještě oslabil svým způsobem života,“ konstatoval v roce 1935 po pečlivém studiu pramenů historik Bedřich Novák.

Ačkoliv ve světlých chvílích byl prý k lidem laskavý, záchvaty deprese, agresivity a paranoie se projevovaly stále častěji. „Postupně se u císaře vytvářel obraz duševní choroby, kterou je dnes možno označit jako cyklickou maniodepresivní psychózu, jejíž příčinou byla dědičná zátěž širší habsburské rodiny,“ míní současný autor Libor Vykoupil.

Zákeřná syfilis

Netrápila ho jen jeho zběsilá mysl. Jeho fyzické obtíže vyvrcholily na sklonku roku 1611, kdy se mu na stehnech udělaly tak bolestivé vředy, že k audiencím se šoural v pantoflích. Téměř už nemohl bolestí vydržet stát, nemohl vydržet sedět. Lékaři si v císařských předpokojích jen bezmocně podávali dveře a šeptali si pravdu, kterou se nikdo z nich po dobu Rudolfova života nemohl odvážit vyslovit nahlas – že císař se nakazil francouzskou nemocí, lues, příjicí neboli syfilis. 

Všichni si uvědomovali, jak moc je jeho stav vážný. Snad i sám Rudolf II., který ve snaze ulevit si od stále sílících potíží sahal po nejrůznějších balzámech a mastích z dílen alchymistů. Jeho stav se rychle zhoršoval. Brzy se o slovo přihlásila plicní choroba, zřejmě tuberkulóza, doprovázená chrlením krve, nemoc jater, začala se šířit sněť a to vše doprovázely hrozné bolesti a neuhasitelná žízeň.

S vypětím sil ještě 18. ledna zvládl podepsat nějaké dokumenty, ale celková sepse již dokonávala dílo zkázy. Následujícího dne upadl Rudolf do deliria. Když se dalšího časného rána na chvíli probral, navštívil ho kněz, aby císaře vyzpovídal a podal mu naposledy svátost oltářní. Mezi šestou a sedmou hodinou ranní se ještě nechal převléci do čisté košile a chvíli nato, 20. ledna roku 1612, vydechl naposledy. 

Rudolfův komorník Desiderius Pruskovský se snažil smrt císaře utajit do chvíle, dokud se o ní nedozví král Matyáš. Zatímco tedy do Vídně poslal zvláštní posly s čerstvými zprávami, do Rudolfova pokoje stále nechával nosit jídlo a pití. Komorník Václav Vchynský a hejtman Adam Trautmannsdorf ale tušili, že se něco stalo. Když si vynutili přístup k císaři a spatřili pravdu, začali zprávy o jeho skonu šířit do světa.

Pitva jako veřejná zábava

Pitva proběhla ještě téhož odpoledne. Zvědavě jí přihlížela celá řada významných osobností, zejména z řad dvořanů a předních politiků. Někteří z nich přitom neodolali pokušení vyřídit si účty se zesnulým vladařem alespoň po jeho smrti. O pořádný poprask se postaral Václav Vchynský (od konce třicetileté války si členové jeho rodu začali říkat Kinští), který Rudolfa z celého srdce nenáviděl.

Nemohl mu zapomenout příkoří, jež podle něj způsobil císař jemu samotnému i jeho otci, Janu Vchynskému z Vchynic. Ten před svou smrtí zastával funkci karlštejnského purkrabího. Když se onehdy císaři donesl Janův výrok, že karlštejnského děkana by měli jmenovat čeští stavové, nikoli panovník, prchlivý panovník mu za znevážení císařského majestátu zakázal přístup ke dvoru.

Aby Rudolfa II. odprosil, musel před ním Jan Vchynský doslova padnout na kolena. Dvakrát. Před dalšími tresty, údajně za majetkové podvody, jej uchránila smrt. Ale podle dobové šeptandy mu do hrobu pomohl jed…  Ponížení zažil i sám Václav Vchynský, když musel kvůli intrikám opustit s ostudou v roce 1606 rudolfinský dvůr a rozloučit se s úřadem nejvyššího lovčího.

Až krev z něho vypištěla

Nyní, když před ním ležel nenáviděný muž konečně mrtvý, dychtivě čekal, až lékaři otevřou jeho tělo. Poté popadl Rudolfovo srdce, aby jej „ze zazlené proti nebožtíkovi nevážnosti v ruce své stiskl, až krev z něho vypištěla, ta slova propověděv, že aspoň tak pomstil se nad úhlavním nepřítelem svým a nebožtíka otce svého, kterýž obou dvoum nic dobrého nepřál, ale usiloval je do konce zkaziti…“ Pak s ním ještě nenávistně udeřil o stůl. Tak alespoň zhanobení Rudolfova těla popsal dobový spisovatel a historik Pavel Skála ze Zhoře.

Pro zajímavost, pověst neurvalce provázela Václava Vchynského i po jeho smrti o čtrnáct let později – lidé si pak ještě dlouho šeptali, že vstává z hrobu a dáví lidi. 

O pohoršení mezi přítomnými se během pitvy postaral i vévoda Jindřich Julius Brunšvicko-Lüneburský. Snažil se všemožně do pitvy zapojit a sebevědomě prohlašoval, že on by si vedl rozhodně obratněji než přítomní lékaři. A tak, jak podotýká publicista Josef Veselý, „dostala pitva zesnulého císaře ráz nechutné frašky, znevažující Rudolfa II. i celou dynastii“.

Bál se ho bratr i po smrti?

Dalšího dne, 21. ledna, se po celé Praze v poledne na hodinu rozezněly všechny pražské zvony, aby vzdaly hold mrtvému císaři. Ten po ledabylém nabalzamování spočinul na márách v audienční síni, přikrytý bílým plátnem a s vysokými stříbrnými svícny kolem sebe. Na odiv zde byl vystavován až do 6. února, než jej bratr Matyáš nechal pozdě navečer a bez jakékoliv pompy přenést přes Vladislavský sál do kostela Všech svatých, kde měl pobýt až do vlastního pohřbu. Na ten si však musel zesnulý Rudolf II. počkat téměř tři čtvrtě roku.

Snad se ho Matyáš i po smrti obával, snad se strachoval, že by se okázalé poslední rozloučení mohlo stát záminkou pro nějakou demonstraci vůči jeho osobě a moci, kterou držel ve svých rukách. I samotný pohřeb tak byl skromný, tichý a krátký.

Do sklípku s ním

Rudolfovy ostatky byly přeneseny teprve v pozdních večerních hodinách 1. října toho roku do katedrály svatého Víta. Rakev osvícenou třiceti svíčkami doprovázeli kněží, bývalí císařovi dvořané a nejvyšší zemští úředníci. Král Matyáš ho na této poslední cestě nedoprovázel, neúčastnil se žádný příslušník habsburského rodu. Teprve nazítří se Matyáš i se svou manželkou Annou zúčastnili závěrečné slavnostní mše. 

Patrně tak král chtěl znevážit památku svého nemilovaného bratra a docílit toho, aby na něj lidé co nejrychleji zapomněli, jak dokládají prohlášení soudobých osobností. Šlechtic Adam mladší z Valdštejna si zapsal do deníku: „Dnes sme nesli tělo slavný paměti císaře Rudolfa v noci do kostela hlavního. Tam byl dán ihned do sklípku.“ A celý nedůstojný pohřeb ve svých rodinných zápisech  popsal kronikář Natanael Vodňanský z Uračova slovy a povzdechem: „Mizerný pohřeb tak velkého potentáta.“